V prvních hodinách a dnech po nebezpečném karambolu s vozem Ferrari 430 nejvíce libereckého rodáka trápily bolesti. Po úspěšné operaci zraněného lokte absolvuje v americkém Indianapolisu speciální rehabilitační program, takže si na nudu nestěžuje. Ale chybí mu závody, a proto se předcházející víkend vypravil za svým týmem Petersen Motorsports/White Lightning do Houstonu, kde se jel čtvrtý závod ALMS. Dokonce si na chvíli vyzkoušel, jaké to je, usednout do závodního auta...
V hlavě se mu totiž v těchto dnech honí myšlenky o slavném závodě 24 hodin Le Mans. V době jeho konání (16.-17. června) by už mohl být v pořádku, ale konečný verdikt vyřknou lékaři.
Co si z kritických okamžiků nejvíce vybavujete?
Bolest, neuvěřitelnou bolest. Také šok, vyražený dech. Vybavuji si vlastně všechno, včetně toho, jak mě museli vytáhnout přes dveře u spolujezdce. Jak mě potom vyšetřovali kvůli případným vnitřním zraněním.
Máte za sebou už více havárií. Na jaké místo pomyslného žebříčku byste tuto nehodu zařadil?
Měřítek by mohlo být více, ovšem když to vezmu z pohledu bolesti, byla tato havárie nejtěžší.
Havárii nejvíc odnesl loket, jak bolestivá byla zranění?
Hodně, opravdu hodně bolestivá. Nedokážu si představit situaci, že bych neměl utišující tablety. Hlavně od zlomených žeber a rozbitého lokte šla nesnesitelná bolest.
Na operaci jste musel cestovat. Nedělal vám problémy přesun ze St. Petersburgu do Indianapolisu autem?
Vůbec ne. Spoustu času jsem prospal, a když jsem nemohl zabrat, sledoval jsem televizi a filmy na počítači. Vezl jsem se v luxusním obytném voze šéfa mé stáje v American Le Mans Series Michaela Petersena. Měl jsem maximální pohodlí. Cesta měřila asi 1600 kilometrů, jeli jsme den a půl. Neměl jsem žádný problém i proto, že za volantem seděl velmi šikovný řidič. Jel pomalu a ohleduplně.
Co vám při operačním zákroku se zraněnou rukou udělali?
Byl to asi dvouhodinový zákrok. Pan doktor Tim Weber, který mě operoval, říkal, že šlo o vcelku jednoduchou práci. Loket totiž nebyl roztříštěný nebo rozdrcený, tudíž nebyl problém jej dát dohromady. Byla jen rozlomená vidlička kosti, která drží loketní kloub. Lékařům se to podařilo také pomocí šesti šroubů, pár malých hřebíčků a dvou kovových destiček.
V jaké situaci je momentálně ruka, co vám zranění v současné době dovolí?
Je to stále lepší. Bolest ustupuje, denně cvičím, především ruku protahuji. Dopoledne jsem v rehabilitačním středisku, kde se mnou pracuje Tim Drudge, můj bývalý trenér z týmu Panther, za který jsem předloni závodil v Indy Car Series. Odpoledne si vše opakuji doma. Jsou to všechno protahovací cviky, jakákoli zátěž je zatím nepřípustná.
Cítíte už nějaké pokroky?
Ohyb ruky se začíná blížit normálu, takže můžu říci, že tři týdny po operaci jsou pokroky znatelné.
Máte před sebou ještě dlouhé léčení. Nebude to pro vás, člověka zvyklého na neustálé cestování a přesedání z auta do auta, nepředstavitelná nuda?
Mám tak nabitý rehabilitační program, že mi nuda v žádném případě nehrozí. Z počátku jsem byl hodně unavený a potřeboval spát. Den ode dne je to ale lepší, a když mi lékaři oznámili, že pohmožděná plíce je v pořádku, a tudíž můžu opět cestovat letadlem, okamžitě jsem se předcházející víkend vydal do Houstonu, kde za můj tým závodil Jarek Janiš a Dirk Müller.
Čím si krátíte čas, sledujete sportovní dění, závody?
Hlavně sleduji dění ze závodního prostředí. Ať už z televize nebo z internetu. Každý víkend se tu jedou nějaké závody. Minulý víkend byl například další díl Indy Car Series v Kansasu. Měl jsem velkou chuť se na něj jet podívat, ale zvolil jsem radši odpočinek. Společně se závodem NASCAR a finále A1 Grand Prix v Brands Hatch jsem závod sledoval v televizi a na internetu.
Léčení má trvat tři měsíce, věříte, že můžete stihnout slavný závod 24 hodin Le Mans, který se jede v červnu?
Na nic jiného nemyslím a doufám, že se mi to podaří. Tento závod je mým nejmilejším, držím tam rekord v počtu pole position všech vozů Grand Turismo, jsem továrním jezdcem Astonu Martin Racing ... Zkrátka Le Mans je moje srdeční záležitost. Proto poctivě cvičím a naslouchám lékařům. Věřím, že nastoupím v nejlepší kondici.
Kdy myslíte, že budete moci aspoň točit volantem?
Těžko říci, jen si přeji, aby to bylo právě před francouzským maratonem. To znamená na začátku června, kdy se v Le Mans pojede oficiální test. Pokud chci závod jet, musím tyto jízdy zvládnout. Trať je totiž tak specifická, hlavně kvůli dlouhým rovinám, že je třeba si na ni vždy s předstihem zvykat. Je tady ale i malá možnost, že Aston Martin Racing uspořádá doma v Anglii ještě před testy takzvaný shakedown. Jde o poslední zkoušku před vyjetím na legendární dráhu La Sarthe. To by pro mě mohla být šance okusit vůz ještě o něco dřív.
Nemáte strach, že by na vás mohla nehoda ze St. Petersburgu zanechat následky v podobě určitého limitu?
To se pozná. Nicméně už teď si myslím, že nebudu závodit pomaleji. Miluji rychlost a stále chci vyhrávat, jako před havárií. Těsně než k ní došlo, vedl jsem a bojoval o udržení prvního místa. A v tom chci pokračovat i po uzdravení.
