LN Vaše děti, Šárka a Petr, který se také věnuje závodnímu lyžování, mají za sebou velmi tvrdý trénink už od dětství - posilování, běhání do schodů... Napadne vás někdy, že jste měl třeba trénovat trochu jinak?
PZ: Co se týče kondiční přípravy, pravděpodobně ne. Snad jen některá rozhodnutí ohledně technické přípravy bych teď udělal jinak. Ale na začátcích je podle mě nejdůležitější začít v ten správný čas, což se nám podařilo. Aby mohlo být dítě dobré, musí začít trénovat mezi šestým a devátým rokem. V té době je schopné přijímat pokyny od trenéra, ale zároveň si ještě dokáže zvyknout na lyžařský pohyb, lyže se stanou jeho součástí. Protože ten pohyb se ničemu nepodobá, je to jakési smýkání. A čím dříve mu přivyknete, tím lépe pak lyžujete. Přirovnávám to k porodům do vody. Řada výzkumů potvrzuje, že takto narozené dítě má k vodě vztah, cítí se v ní dobře. A má šanci být lepším plavcem, po určité přípravě, než děti narozené běžným způsobem.
LN Vy jste se s manželkou rozhodli, že Šárku přivedete na svět sami, doma místo v nemocnici. Pokud budeme vaši teorii aplikovat důsledně, pak by se vnoučata měla narodit rovnou do sněhu...
PZ: Ne, to opravdu ne (směje se).
LN Nechala byste svého otce o těchto věcech rozhodovat?
ŠZ: Ne. A rozhodně bych nechtěla rodit doma.
LN A nechala byste ho, aby vaše děti trénoval podobným způsobem jako vás?
ŠZ: To asi ano. Pokud by chtěly samy lyžovat. Já osobně bych jim sjezdové lyžování asi nedoporučovala a raději je vedla k jinému sportu.
LN Proč to?
ŠZ: Lyžování je velmi náročný sport. A nespravedlivý. A navíc u nás v Čechách nemáme dost sněhu a není pořád. Jde o sport spojený se spoustou cestování a je finančně náročný. Takže jim určitě lyžování nebudu vnucovat.
PZ: Jsem potěšený, že by mě Šárka případně nechala trénovat svoje děti, ale už jsem ze sebe vydal tolik energie, že nevím, jestli bych zvládl ještě další generaci.
LN S dětmi jste posiloval, vyráběl jim branky, vstával skoro uprostřed noci, kdy byl dobrý sníh, vydal jste tolik energie, že kdybyste ji využil třeba v podnikání, tak už máte vybudované impérium. Jak to, že jste byl ochotný „investovat“ všechno teprve až ve chvíli, kdy jste měl děti?
PZ: Jde především o to, že svoji rodinu mám nesmírně rád. Ještě než se děti narodily, tak jsem podnikal. Jako právník jsem měl i úspěch. Ale stejně mě nejvíc motivovalo to, jak se ty naše děti rozvíjely, jak, když jsem s nimi začal pracovat, byly lepší a lepší. Úplně mě to pohltilo. Člověk nemůže být jenom stoprocentní, ale musí tomu dávat dvě stě procent, aby byl opravdový profík. Musíte tomu dát všechnu energii, kterou máte, a nekoukat se nalevo ani napravo. Teprve pak se dostanete k nějakému cíli.
LN Váš otec často říká, že člověk vydrží víc než kůň. Neměla jste někdy chuť se dopustit vzpoury?
ŠZ: Ani ne. Vždycky mě to bavilo. Stalo se třeba, že jsem byla unavená, ale stejně, co bych jiného dělala. Neznala jsem nic jiného než lyžování. To ke mně patří.
LN Nikdy jste tedy neřekla, že něco nebudete nebo nevstanete?
ŠZ: Ne, to ne.
LN Šárka je přizpůsobivá a možná i trochu flegmatik. Dokážete si představit, že by se o podobný výcvik pokoušeli vaši rodiče s vámi?
PZ: Já lituju, že jsem neměl takové rodiče. Ti se o mě takhle nepostarali. To je ten rozdíl. Dneska se podívejte na rodiče, kteří dětem něco dali. Já to chápu, že se jejich působením řada trenérů cítí dotčená. Protože jim berete jejich byznys. Ale podívejte se na Lendla a jeho rodiče. Martinu Navrátilovou. Ale jsou i jiní, kdo se rozešli se sportovní organizací jen proto, že byli o krok vepředu. Co můžete dělat dál, když u nás nemáme odborníky? Musíte se to naučit sám. U nás není nikdo, komu bych mohl Šárku předat.
LN Vaše spory s lyžařským svazem jsou legendární. Není možné se nějak dohodnout?
PZ: Děti trénuju od dvou let až na vrchol, k medaili na Světovém poháru. To je přes dvacet let práce a za tu dobu jsem si spoustou věcí jistý. Velmi těžko budu dnes diskutovat nebo spolupracovat s někým, kdo si tímhle neprošel.
LN Ty metody tréninku jsou ale nakonec docela podobné, ne?
PZ: Madam, učil jsem třeba svoje děti nejprve lyžovat na plochých kopcích. Aby se dokázaly klouzat, jezdit bez zábran. Všichni ostatní jezdili na prudkých svazích. Výsledek toho byl, že moje děti jezdily rychle a ty jejich se naučily brzdit. A takového zlozvyku už se dá zbavit jen velmi těžko.
LN Jste schopný se stejnou měrou věnovat Šárce i Petrovi?
PZ: Nezvládám to a je to chyba. Vždycky jsem chtěl prorazit v mužském lyžování a Petrovi se nemůžu věnovat na sto procent a mrzí mě to.
LN Nežárlí proto Petr občas na Šárku?
PZ: Petr je dobrej chlap. A má i jiné úspěchy, teď dokončuje vysokou školu. To se málokomu podaří - skloubit to s lyžováním.
LN Vaše obě děti chodí na VŠE v Praze. To si vybrali sami?
PZ: Sami. V ostatních věcech (mimo lyžování) je neřídíme.
ŠZ: Studovala jsem ekonomiku už na střední, tak mi to navazuje. Přijde mi to praktický a docela mě to i baví. Určitě víc než třeba chemie nebo fyzika.
LN To mě třeba taky, ale většinu holek láká třeba psychologie...
ŠZ: Tam je strašně těžký se dostat. Navíc, já si sice o tom ráda přečtu pár knížek, ale studovat to do hloubky? To mě ta ekonomie baví víc.
LN A dá se to s lyžováním zvládat?
ŠZ: Zatím mám přerušeno, takže se to zvládat nedá. Ale až skončím s lyžováním nebo lyžování nebude na prvním místě, tak to dostuduju.
LN Rodiče vedou svoje děti k vrcholovému sportu často i z trochu zištných důvodů. Chtějí z nich mít šampiony, berou to jako dobrou a často i jako jedinou kariéru. Setkáváte se i s takovým přístupem?
PZ: Občas se s tím setkávám. Říkám jim pravdu: jak je lyžování drahý a tvrdý. Jakmile nebudou všechno kontrolovat a tvrdě řídit, tak nebudou mít úspěch. Protože většina trenérů netrénuje srdcem, ale pro peníze. Já jsem se tomu věnoval, i když jsem za to neměl nic. Dělal jsem to jen proto, protože jsem chtěl uspět. A máme výsledky, protože do toho dáváme srdce. Pokud se rodiče do přípravy svého dítěte nechtějí zapojit, je to pro ně velký handicap.
LN Neměl jste za to nic, ale brzy se vám podařilo najít sponzory, kteří s vámi také dlouho vydrželi. To jste za nimi přišel a řekl jim: moje dítě bude někdy v budoucnosti dobré, dejte nám vybavení?
PZ: Madam, jsem právník. Prošel jsem celou řadou akvizičních činností, které vyžadují určitou taktiku a techniku jednání. Například je samozřejmostí, že kdokoli chce získat partnera či sponzora, musí mít dobré argumenty a vizi.
LN Když je to tak snadné, proč se to tedy nedaří více lidem?
PZ: Musejí mít k tomu vyjednávání nějaké předpoklady, ale zároveň se musí umět zříct svých profesí. Takových lidí tu moc není.
LN Šárka ale od začátku neměla jen to nejlepší, dokonce si kdysi stěžovala, že se výběr lyží podepisuje na jejím výkonu...
PZ: Všechno záleží jen na vás. Pokud jste málo známý závodník, pak nedostáváte tak kvalitní materiál jako špička. Když firmy vidí, že máte úspěch, nabízejí vám lepší a lepší vybavení. My už dnes dokážeme odhadnout, jestli je ta lyže dobrá. A pokud ne, tak ji vrátíme, a oni nám ji bez problémů vymění. Ale znovu opakuji: nelze očekávat, že když někdo začne s lyžováním, dostane hned výborné lyže, dostane jen průměrné, takové trabanty.
LN Lyže jsou čím dál tím lepší, sjezdy čím dál rychlejší. Kde je podle vás hranice možností ve sjezdu?
PZ: Limity možností mě zas tak moc nezajímají. Občas mám spíš pocit, že organizátoři ztrácejí rozum. Vymýšlejí pro diváky sjezdy z extrémních výšek a v extrémně prudkých kopcích. Sjezd, kde neteče krev, pro ně není dostatečně kvalitní. Oni tomu říkají divácký sjezd. Ale je to skoro sebevražda, když se lyžaři řítí stopadesátikilometrovou rychlostí po svahu, kde jsou zatáčky. Je nás víc, kterým se to nelíbí, ale bohužel takový je trend, zejména mezi rakouskými lyžaři, pro něž je tato disciplína zajímavá.
LN Jaký je to pocit, řítit se dolů v tak velké rychlosti?
ŠZ: Rychlost nijak nemiluju. A to jsou ženské sjezdy lepší než ty chlapské, vyloženě zabijácké.
LN Měla jste někdy strach?
ŠZ: To ne, se strachem bych ani nemohla jít na start, protože by se mohlo stát něco nepříjemného.
LN Kdyby náhodou Šárka ten strach dostala, dokázal byste jí pomoci?
PZ: Už spolu pracujeme dlouho a všechno, co ji ruší, dokážeme eliminovat. Prohlížíme trať, na startu má svého servisáka, který jí pomáhá, zatímco já už jsem na trati a informuju ji o tom, jak to tam vypadá...
LN Tohle všechno ale nemůže stačit proti trémě nebo strachu, nebo snad ano?
PZ: Stačí i nestačí. Musíte dělat všechno pro to, aby se dařilo. Musíte lépe připravit lyže, lépe obhlédnout trať, to vám k té pohodě pomůže.
LN Hodně času trávíte také na cestách. Každou chvíli jste v jiné zemi. Hraje pro tu pohodu nějakou roli, kde právě jste?
ŠZ: Nerada lítám snad jen do Spojených států. Americká kultura mi není moc blízká. Ale v Evropě je to docela jedno. Mám ráda třeba Rakousko nebo severní Itálii, kde to dobře známe.
LN Vidíte vůbec z vašich cest něco jiného než hotel a sjezdovku?
ŠZ: Spíš ne, sledujeme hlavně sjezdovku, aby byla dobře zasněžená. Ale mám ráda i přírodu. Každé hory mají svoje a hodně se od sebe liší.
LN Jen sníh není skoro nikde. Dotýká se vás to nějak?
ŠZ: To ani ne. Umělý sníh je za poslední roky hodně kvalitní. A v severní Itálii, kde jsem často, je zasněžování hodně běžné. Ale jinak, mimo sjezdovku, prakticky není sníh. Běžecké stopy i louky kolem jsou úplně zelené.
LN Máte před sebou mistrovství světa ve Švédsku, těšíte se třeba víc než na jiné závody?
SŽ: Těším se na každý závod. A mám jich před mistrovstvím ještě pár, do února jsem ještě nedohlédla.
LN Pokud uspějete, čeká na vás nějaká speciální odměna? Prý na to slavení moc nejste...
ŠZ: Možná dovolená, ale hlavně volno. To, že člověk může odpočívat a dělat zase jen to, na co má chuť. Když pořád trénuju, nemůžu si to dovolit.
