O mnoha lidech se říká, že mají dvě tváře. Max Mosley jich měl mnohem víc a sám by byl raději, pokud by některé z nich zůstaly skryty před zraky veřejnosti.
Jenže, jak se sám přesvědčil, to je u osobností v tak exponovaných funkcích, jako je prezident Mezinárodní automobilové federace FIA, v podstatě nemožné. Jako nemilosrdný a často až přehnaně tvrdý šéf závodních sérií v čele s F1 uměl vždy říct i to, co nikdo nechtěl slyšet. A to lidé rádi nemají.
  |
Právě tvrdost jej charakterizovala především. V roce 2007 překvapil nekompromisním postojem vůči týmu F1 McLaren, který byl usvědčen z odcizení dat konkurenčního Ferrari. Stáj zaplatila historicky nejvyšší pokutu šampionátu 100 milionů dolarů. Následoval prudký výkonnostní pád, z něhož se historicky třetí nejúspěšnější tým sbírá dodnes.
Stejně neústupný byl o dva roky později, když vyšlo najevo, že Renault donutil svého jezdce Piqueta úmyslně havarovat, a vyslat tak k výhře týmového kolegu Alonsa. Šéf stáje, tehdy jedna z mediálních hvězd formule 1, italský manažer Flavio Briatore, dostal doživotní zákaz působení v sérii Grand Prix. I po letech hájil Mosley oba likvidační tresty jako naprosto nezbytné: „Není moje odpovědnost, jak dopadli. Provinili se totiž oni, ne já.“
Zachránce životů
Při osobním setkání se objevil jiný Mosley. Automaticky vzbuzoval respekt a, možná trochu nečekaně, sympatie.
Mluvil vznešeně jako britský džentlmen vystřižený ze šedesátých let z bondovky. I jeho sokové museli uznat, že jeho silnému charismatu bylo těžké odolat. A vždy si hlídal, aby alespoň trochu vybočoval z řady. Jako tomu bylo například po Imole 1994, kde se zabil Ayrton Senna.
„Popravdě, víc mě zasáhla smrt Rolanda Ratzenbergera (mladý rakouský jezdec, který zemřel při stejném závodním víkendu jako Senna). Jel jsem na jeho pohřeb, každý jel na Ayrtonův a já si řekl, že by se měl někdo rozloučit s Rolandem.“
Po Imole se pustil do celé řady změn v pravidlech, které měly zpomalit auta a celkově zlepšit bezpečnost. A nebyl to jednorázový krok, pod jeho vedením zahájila FIA setrvalý proces, který trvá dodnes a vede k dlouhodobému zpřísňování bezpečnostních předpisů. Sám považoval za jeden ze svých největších úspěchů vznik nezávislé organizace Euro NCAP, která má na starosti crash testy osobních vozů.
Těžko lze spočítat, kolik životů tak zachránil. Přitom život začal jako nepřítel státu.
Dítě nacistů
Max Rufus Mosley se narodil v roce 1940. Těsně před tím, než byli jeho rodiče britskou válečnou vládou označeni za nežádoucí. Oswald Mosley, 6. baronet, byl totiž šéfem Britské unie fašistů a byl i s rodinou vyhoštěn ze země. Ze zpětného pohledu není divu, vždyť Maxovi rodiče měli svatbu v roce 1936 v domě Josepha Göbbelse a jako čestný host nechyběl Adolf Hitler.
Max se vzdělával na soukromých školách ve Francii a v Německu, po návratu do Londýna vystudoval fyziku a také práva na Oxfordu.
„Fyzikou si moc nevyděláte,“ vysvětlil později, proč si zvolil dva tak vzdálené obory. Ne nadarmo o něm matka Diana vždy hovořila jako o Entschlossenerovi, tedy jako o odhodlaném.
Vypadalo to, že je na nejlepší cestě stát se prezidentem Oxford Union, chtěl kandidovat z pozice sekretáře, když ho poprvé dostihly vzpomínky na extremistické politické názory jeho otce. Pro funkci byl označen jako nevhodný. A tak hledal jinou cestu.
Jako úspěšný obhájce si vydělal dost peněz a ve 26 letech debutoval ve formuli 2 na Hockenheimu. Motosport si zamiloval, pochvaloval si, že nikdo neřeší jeho původ. Že každého zajímá jen to, co umí. „,Mosley, Mosley... Ty jsi syn toho mechanika?‘ oslovili mě, když jsem se objevil v pedoku. Tohle byl svět, kde jsem se mohl zbavit minulosti své rodiny,“ zavzpomínal.
Osudové setkání
Za volantem ale neuspěl. „Ve formuli 2 jsem měl naprosto stejné auto jako Jochen Rindt nebo Jackie Stewart a byl jsem zoufale pomalý. Když na něco nemáte talent, je důležité si to včas uvědomit,“ vracel se ke své (neúspěšné) dráze závodníka.
V motorismu však zůstal, založil vlastní tým March. A v roce 1971 přišlo setkání, které předznamenalo jeho kroky po zbytek života. Tým Brabham právě koupil podnikavý nadšenec Bernie Ecclestone a na jednání si oba muži okamžitě padli do oka.
„Po dvaceti minutách bylo zřejmé, že v místnosti je někdo, kdo ví, kolik je jedna plus jedna. Za půl hodiny seděl vedle mě a od té doby jsme pracovali jako jeden tým,“ popisoval Mosley ve svém životopise.
Společně vytvořili ze série nadšenců miliardový byznys, postavili formuli 1 na vrchol sportovní pyramidy. Jejich sdružení konstruktérů FOCA vyhrálo bitvu s Automobilovou federací a díky tomu ovládlo komerční práva na prestižní seriál.
Ecclestone jako šéf a Mosley jako právnický šíbr, který dostal prezidenta federace Jeana-Marie Balestra do úzkých. Navíc ho o něco později, v roce 1993, ve funkci nahradil. Dvojice Mosley–Ecclestone tak velela Grand Prix jak po komerční, tak po sportovní stránce.
Nacistické dědictví
Jeho svět se začal hroutit v roce 2008, kdy magazín News of the World zveřejnil snímky, na nichž se oddával sadomasochistickým hrátkám s pěti prostitutkami převlečenými za dozorkyně koncentračních táborů.
Od syna předáka britské fašistické strany to byl přehmat větší než velký. Jako výřečný právník se před oponenty v řadách motosportu obhájil, přesto v roce 2009 navrhl svého nástupce, bývalého šéfa Ferrari Jeana Todta, a sám se stáhl do ústraní, na formuli 1 se neobjevoval.
Jean Todt (vlevo) a Max Mosley.
Přitom na zmíněném britském bulvárním plátku vysoudil rekordní odškodné 60 tisíc liber (téměř dva miliony korun), jenže vlastní pověst už byla pošramocená až příliš. V posledních letech intenzivně pátral, kdo z jemu blízkého okolí vyrobil a předal snímky i video z jeho erotických aktivit bulváru, ale poté už přišel neúspěšný boj s rakovinou.
„Více než padesát let jsme byli jako bratři. Je pro něj lepší, že odešel, hodně trpěl,“ uvedl den po jeho smrti pro agenturu Reuters Bernie Ecclestone.
A jak by Max Mosley charakterizoval sám sebe? „Líný a dobromyslný,“ uvedl kdysi. Asi nelze lépe doložit, jak rozporuplnou osobností byl.
Asi byste ale těžko hledali někoho dalšího, kdo ho viděl stejně.
