Satoranského jsem musel honit z tělocvičny, vzpomíná americký kouč. Teď povede české juniorky na domácím ME

Trenéři občas říkají, že koučovat ženy je oproti mužům velký rozdíl. Jak to máte vy?
V tom se trochu liším. Je mi jedno, koho zrovna trénuji. Pravidla basketbalu jsou pro všechny stejná, rozdíl dělají vždy jen jednotliví lidé. Koučovat ženy mi přináší stejné naplnění jako v případě mužů. Ženy mají pro hru stejnou vášeň, dokonce lépe naslouchají a pracují lépe jako tým a kamarádky. Hrají jinak než muži? Určitě. Ale poslední čtyři roky, kdy na šampionátech trénují mladé Češky, mi velmi pomohly vyrůst profesně jako kouči. Hodně se od nich učím, práce s nimi mě baví.

Pořádně horké basketbalové léto, hvězdy NBA roztočily řádný přestupový kolotoč

Vloni jste dokázal postoupit do divize A. Jak si teď na evropskou elitu věříte?
Letos to bude jiné než vloni. Týmy jako Francie, Rusko či Španělsko mají obrovské hráčské rezervoáry, ze kterých mohou vybírat. Pokud budeme hrát způsobem, jakým máme, existuje šance vždycky. Sílu soupeřů ale odhadnout přesně neumíme, samozřejmě jsme trochu skautovali, ale abych byl upřímný, mě jako trenéra nikdy moc nezajímalo, jak hrají ostatní. Mě zajímá, jak se prezentujeme my. Jsme skutečně tým? Hrajeme dostatečně naplno? Tohle mě zajímá.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Jak významným faktorem je domácí prostředí?
To bude záležet jen a jen na nás. Pokud budeme hrát s energií a nasazením, lidi za námi budou stát. Pokud budeme jak mrtvé ryby bez emocí, lidé odejdou domů a už nepřijdou.

Cítíte kvůli tomu mezi hráčkami nervozitu?
Pokud nejste nervózní a není tam nějaký ten motýlek v žaludku, je něco zásadně špatně. Patří to k nastupování do mezinárodních zápasů na vysoké úrovni. Většina z nich ale před svými rodinami a přáteli hrála už tolikrát, že to zřejmě nebude hrát roli. Samozřejmě hrajete na třetí nejvyšší možné úrovni, pak už je jen světový šampionát a olympiáda. Jakákoliv nervozita ale opadne po prvním zápase, pak už je to jen o boji ze všech sil.

Český basketbal je většinou více konkurenceschopný v kategoriích do šestnácti let, poté mu začnou ostatní země výkonnostně utíkat. Jak si to vysvětlujete?
V českém basketbale nyní přichází skutečný boom. Nejlépe placeným českým sportovcem je Tomáš Satoranský, Jan Veselý je nejužitečnějším hráčem Euroligy, navíc se začátkem září zúčastníme světového šampionátu v Číně. Ženský tým je stabilním účastníkem evropských šampionátů. Juniorské týmy jsou vždy velmi ambiciózní. Jak jste sám řekl, jako mladí hrají Češi a Češky o medaile, ve starších kategoriích už konzistentní úspěchy schází. Je pro mě těžké určit, zda je to tím, jak týmy v Česku trénují, či zda hráči ztrácejí motivaci.

Nemůže to být nedostatečnou úrovní nejvyšších soutěží?
Vývojová křivka hráčů se pochopitelně liší. Někteří skutečně nedělají nic jiného než basketbal, investují do něj celý svůj dosavadní život. Aniž bych chtěl nyní omlouvat českou mládež, musím říct, že před sebou mají vždy ještě spoustu školy a rodinné záležitosti. Fungujeme zkrátka podle starého hesla „Kolik do toho vložíš, tolik dostaneš zpět“. Správně by to mělo fungovat tak, že pokud trénujete tvrdě a jste správně vedeni, musíte se nutně zlepšovat. Každý hráč by měl mít k takovému systému přístup. Jsem si jistý, že u nás takový systém je. Hráči se ho jen musí naučit využívat a zůstat hladoví po úspěchu. My trenéři si pokládáme tutéž otázku, kterou jste položil vy.

Může se mladý basketbalista, který hraje do svých dvaceti v českých soutěžích, stát hráčem světové úrovně?
Záleží na tom, kdo takového hráče vede. Ne všechny kluby totiž mají stejnou filozofii, která nemusí některým hráčům stačit, a proto odcházejí do klubů, které jsou na své svěřence náročnější. Takové u nás bezpochyby existují. Vidíme velké množství hráčů, kteří odcházejí do zahraničí s vidinou, že to jinde bude lepší. Spousta z nich se vrací, aniž by udělali reálný pokrok. Někteří naopak uspějí. O hráčích ale vím jednu věc: pokud jsou ambiciózní a chtějí být skutečnými hráči, udělají pro to cokoliv. A pokud mají pocit, že za hranicemi budou lepší, odejdou tam. Není nic, co bychom proti tomu mohli dělat, ačkoliv samozřejmě všichni chceme co nejvíce kvalitních českých hráčů v domácích soutěžích. Pro nás všechny je těžké pozorovat, že se některým českým talentům daří v zahraničí lépe.

Je v tom rozdíl mezi chlapci a děvčaty? Ženský basketbal byl v Česku přece jen v posledních dvaceti letech úspěšnější než mužský.
Zrovna nyní je tu velmi silný proud děvčat, která míří do zahraničí kvůli studiu i basketbalu. Je to pro ně zkrátka perspektivnější. Ženské i mužské kluby s tím musí zápasit. Samozřejmě že si chtějí své hráče udržet. Ale je těžké soupeřit s tím, co mohou hráčům a hráčkám nabídnout mimo Česko. Na jednu stranu je to kompliment českému basketbalu a jeho kvalitě, ukazuje to, že neděláme všechno špatně. Ale pořád toho musíme dělat více a já věřím, že tu jsou lidé, kteří se o to snaží.

Máte na mysli nějaké konkrétní kroky?
Třeba celková profesionalita v českých klubech, všichni se na tom snaží zapracovat. Mohu vám dát příklad jen ze svých zkušeností, třeba když jsem začínal v Německu. Tehdy na tom německý basketbal byl velmi podobně jako český. Menší haly, trénovalo se, když se dalo. Pak ale přišel obrat, vedení lig a federace si řekla, že to nestačí. Výsledkem bylo, že za posledních zhruba patnáct let se podle mého názoru stala německá liga nejrychleji rostoucí soutěží v Evropě. Zvedli standardy nezvykle vysoko, především pro kluby. Haly musely mít jisté parametry, kluby musely mít zázemí a jejich finance byly pod drobnohledem. Velké peníze investovali také do školení rozhodčích.

A podívejte se na Německo dnes. Masivní změna. Jděte na basketbalovou Bundesligu do Berlína, chodí na ně čtrnáct tisíc lidí! V Mnichově na Bayern, vždy vyprodáno. V Hamburku, vždy vyprodáno. Klíčové je, že v zákulisí pracuje spousta lidí, kteří přivádějí do basketbalu další a další peníze. Mladí hráči tohle vše vidí a neváhají sportu obětovat vše. Za vše mluví i vysoký počet Němců hrajících v NBA. Žít basketem je nádherná věc, jako trenér si přeji, abych mohl stát v hale, kde na mě bude devět tisíc lidí křičet, že jsem idiot, a moji hráči na palubovce nechají duši. Na tohle všechno ale potřebujete lidi a peníze.

Vy jste byl u zrodu hvězdy Tomáše Satoranského, jako první jste mu jako šestnáctiletému dal minuty mezi dospělými. Tehdy jste asi netušil, že bude jednou rozehrávat za Chicago Bulls…
O Tomáši Satoranském vám řeknu jednu věc. Je to hráč, kterého by si přál v týmu každý trenér basketbalu. Moje role v jeho vývoji je naprosto minimální, pomohl jsem ho jen posunout o něco dál. Je to kluk, který do své kariéry vložil veškeré úsilí. Je neskutečně motivovaný, vždy věděl, proč chce hrát basketbal, věděl, co pro to musí udělat, a věděl, jak to udělat. Pro každého českého hráče je skvělým případem. V patnácti letech mi řekl: „Kouči, půjdu do Španělska a budu hrát Euroligu. Pak půjdu od Ameriky.“ V patnácti to všechno věděl. Zní to jako hollywoodský scénář, ale v těch nevidíte tu horu práce, která za takovým úspěchem stojí. Tomáš byl v tělocvičně doslova každý den. Museli jsme ho posílat domů. Když na takového hráče narazíte, víte, že z něj něco bude.

Dostávají u nás mladí hráči dost prostoru v nejvyšších soutěžích?
To je zásadní otázka. Když jsem začal v Evropě trénovat, byly evropské soutěže hodně nacionální. Když jste hrál proti italskému týmu, hrál jste skutečně proti Italům, když proti francouzskému klubu, nastoupili proti vám Francouzi. Mohli jste mít jednoduše maximálně dva cizince. Byl to skutečný zápas mezi zeměmi. Ne všichni s tím ale byli spokojení. Lidé chtěli vyhrávat a těžit z basketbalu více peněz. Stal se z něj sport bez hranic a v jistém smyslu i bez loajality. Například Francouzky, i s jejich obrovským repertoárem hráček, se rozhodly přibrat Američanku. Dělá to teď tak každý, je to v módě. Já tomu nerozumím, nedává mi to smysl. Ale zpět k vašemu dotazu. Čím více čeští hráči hrají, tím lépe. Vím, že pro mnoho mladých hráčů je to složité. Říkají si: „Tomuto hráči platíte tisíc dolarů, aby odehrál takové minuty? Hrajte mě, jsem dokonce levnější.“ Proto je důležité, aby měli hráči, trenéři, ale i sponzoři perspektivu. Je neuvěřitelně složité s tím pohnout. Na příkladu Nymburku je ale vidět, že to jde, hráči na sebe berou odpovědnost. Trénoval jsem mladého Vojtu Hrubana. Ten v Nymburku vyrostl v klíčového hráče a stal se jím i v reprezentaci.

Nejsem si jistý, jestli to bylo pesimistické, či optimistické…
Ani jedno, já jsem realista. Nerad kritizuji, pokud nenabízím žádné řešení. Můžeme si na současný stav stěžovat, ale musíme zároveň něco dělat. Pro hráče, trenéry, televizi i sponzory. Za tím ale musí stát lidé s vlivem i penězi. Hráči musí vidět zářivou budoucnost. Podívejte se na florbal, tam teď míří hodně dětí. Vidí tam perspektivu. Musíme bojovat jen o to, aby děti vůbec basketbal hrály. U hokeje stačí říct Jágr a Nagano a je vymalováno. I přesto je úžasné vidět, kolik lidí tu velmi tvrdě pracuje na zlepšení podmínek pro basketbal.

Nyní se spolu bavíme anglicky, ale co s hráčkami? Vkládáte do toho někdy češtinu?
Já trénuji vždy v angličtině. Mám vážně štěstí na svůj tým, který se umí dobře zorientovat mezi hráčkami a vidí, které nemají s angličtinou problém, a těm ostatním poradí. Během hry koučuji normálně anglicky. Samozřejmě znám dobře české peprné výrazy, ačkoliv je nepoužívám často. Po čtyřech letech už mě většina z těch holek dobře zná a vědí, co řeknu.

Tomáš Satoranský hrál v minulé sezoně ve Washingtonu, poté přestoupil do Chicaga.

Máte ve vašem týmu ženskou verzi Satoranského? Někoho výjimečného?
Povím vám k tomu jednu historku. Trenéři mi vždy říkali, že na prvním místě je tým, že jednotlivec nikdy nic nezmůže. Zjistíte ale časem, že jsou tu hráči, kteří jsou skutečně dobří, a vy budete hrát druhé či třetí housle, i kdybyste se stavěli na hlavu. Jel jsem se kdysi podívat na legendární Chicago Bulls vedené nejlepším hráčem historie Michaelem Jordanem. Hrozně jsem se těšil, že je uvidím hrát. Po pěti minutách zápasu jsem si uvědomil, že se nikdo nedíval na zápas. Všichni viseli očima na Jordanovi. Bez ohledu na to, co se dělo, ve středu dění byl vždy on. Měl kolem sebe auru výjimečného sportovce, toho dosáhne jen zlomek lidí. Ani LeBron James tomu dnes není vůbec blízko. Kdyby to měl být někdo z našeho týmu, bude to Veronika Voráčková. Je to ten vzácný druh hráčky, která nedbá na své statistiky. Nenastupuje, aby nastřílela 25 bodů. Ale práce, kterou pro tým dělá, je neskutečná. Střílí, doskakuje, brání všech pět pozic, je atletická a tvrdá. Je na cestě k tomu, být opravdu kompletní hráčkou. Na takové se moc dobře dívá.