Británie odešla z EU. Skepsi vůči starému kontinentu ostrované nikdy neodložili |
„Pět, čtyři, tři, dva, jedna…“ odpočítává dav. Místo očekávaného oslavného „yeah“ ale zazní podivný sled zvuků, v němž se radost mísí s výmluvným „búú“.
Spousta lidí třímá smartphony a natáčí si plátno, na němž běží přenos BBC z Parliament Square; i barman přestal na okamžik pracovat. Jedna žena se nechává svými kamarádkami natáčet na sociální sítě.
Brexitová noc v londýnském pubu Knight Templar’s.
Její plánovanou oslavu ale trochu kazí bučení a muž v růžové košili, který ji pozoruje se směsí pobavení a sarkasmu v očích. Stejně jako zbytek britské společnosti – i „Templář“ je rozdělen.
„Já nevím, co bych měl slavit,“ říká Nick Richards, pětatřicetiletý konzultant. Pivo popíjí s dvěma kamarády. „Nejsem jeden z těch, kteří by byli radikálně proti brexitu, taky mi ale nepřijde, že bych měl skákat radostí do stropu. Kdo ví, jestli za rok touhle dobou ještě bude Spojené království existovat...“
v Londýně byla v ulicích přítomna policie.
Nick naráží na „skotskou otázku“ – jeden z nejpalčivějších problémů, které bude muset vláda Borise Johnsona řešit. Ministerský předseda se sice snaží zemi sjednotit okolo vidiny nových příležitostí, ne všichni jsou ale ochotni mu naslouchat. S nejistotou o ekonomickém směřování země je otázka skotské samostatnosti živější, než kdy jindy.
Češi se kvůli brexitu nemají čeho bát. Není namířený proti cizincům, říká velvyslanec Archer |
„Včera jsem četl, že brexit je pomsta zbytku Anglie na Londýnu…“ pokračuje Nick. „To asi sedí. Bojím se, aby se na nás teď nepomstili Skotové za brexit.“
U stolu se rozběhne zajímavá debata. Nick se s ostatními baví o tom, co vlastně vědí o Skotsku. Ukazuje se, že tam ani jeden z nich nikdy nebyl. Jejich spoluobčané ze severu jsou pro ně vesměs hádankou, popř. směsí zaběhlých stereotypů, stejně jako pro nás – whiskey, kilt, agresivní fotbal.
‚Je to náš den nezávislosti‘
Nechávám Nicka a spol. dopít poslední pivo, a jdu o stůl dál. Na cestu mi hraje „God Save the Queen“ v podání Nigela Farage – slova ale zanikají ve všeobecném hlomozu. Jednou z mála, kdo zpívá, je Melissa Allen – žena, která svou radost před deseti minutami sdílela s přáteli na sociálních sítích.
 |
„Je to náš den nezávislosti, měli bychom ho odteď slavit každý rok,“ má jasno Melissa. „Máme zpátky hranice a můžeme si říct, koho do země chceme a koho ne – stejně jako Australani. Na to má přece každý právo.“
Tváře brexitu. Podívejte se, kdo utvářel odchod Velké Británie z EU a jak dopadl |
Na to se dá stěží něco namítat. Snad jen tolik, že Spojené království už bodový imigrační systém, na který poukazuje Melissa, delší dobu má. Současná posedlost „australským modelem“ se zdá být spíš politickou licencí, která zaplavila média. Kritikové oprávněně tvrdí, že přechod na něj by celkové počty přistěhovalců mohl paradoxně zvýšit.
Země opustila Evropskou unii po 47 letech.
„Borisovi věřím, měla jsem ho ráda už jako starostu,“ navazuje Melissa. „Není jako ostatní politici, co odříkávají naučené fráze jako automaty. Když mluví Boris, nikdy se nenudíte. Jestli nás může někdo sjednotit, je to člověk s nadhledem jako on.“
Ministerský předseda sršel optimismem
Na sjednocení byl zaměřen i páteční Borisův projev. Ministerský předseda tradičně sršel optimismem, vyzdvihl nové šance a příležitosti, a slíbil mj. „největší povzbuzení infrastruktury od viktoriánské doby“ (druhé poloviny 19. st. – pozn. red.). To má zahrnovat například výstavbu supermoderního rychlostního koridoru z Londýna na sever země, jedné z nových voličských bašt Konzervativní strany.
Ať už si o ministerském předsedovi Borisi Johnsonovi myslíte cokoli, v jednom mu musíte dát s Melissou za pravdu. 31. leden 2020 není ani tak koncem, jako spíš začátkem. Pro někoho je to začátek symbolický, spojovaný s novými nadějemi, pro jiné velmi praktický začátek složitých vyjednávání mezi Londýnem a Bruselem o vlastní podobě pobrexitového ekonomického uspořádání. A lze očekávat, že ani rok 2020 nebude chudý na události, a možná i dramatické zvraty.
