Ačkoli zbraně na západní frontě utichly úderem jedenácté hodiny 11. listopadu 1918, konec války neznamenal mír. Společnost se nadále musela potýkat s různými problémy a nepokoji. Jedním ze zapomenutých efektů první světové války bylo například narušení dosavadní rasové hierarchie, která byla ovšem na začátku 20. let znovu násilně nastolena. O polozapomenutém příběhu vojáků jiných ras informoval v neděli u příležitosti stého výročí konce války britský server Guardian.
Zvony připomněly oběti první světové války, sirény nezněly |
Jednalo se o první konflikt, který probíhal skutečně po celém světě. Mechanizované, průmyslově vyráběné zbraně v kombinaci s moderní železnicí umožnily masakr kontinentálního rozsahu. Ve snaze vymanit se z mrtvého bodu v zákopech se navíc všechny zúčastněné strany pokoušely válku globalizovat.
Británie se rozhodla nasadit svou indickou armádu na evropská bojiště v říjnu 1914, pod nátlakem mnoha nepřátelských útoků. Později povolala také muže z Afriky a Ameriky a postavila armádu i z oficiálně neutrálních Číňanů. Francouzi formovali jednotky z obyvatel svých kolonií. Proslavila se například Senegalská pěchota ze západní Afriky, v řadách Francouzů bojovala ale také například Svahijská kavalerie tvořená Severoafričany či vojáci z Vietnamu a Madagaskaru.
Německo svádělo Osmanskou říši k džihádu
Dokonce i Německo, ačkoli bylo v roce 1915 zbaveno kolonií a vyhnáno z oblasti světových oceánů britským námořnictvem, se pokoušelo vyzbrojovat různé náboženské skupiny, aby se zapojily do světového konfliktu. Sultána Osmanské říše se například Němci snažili přesvědčit, aby Británii, Francii a Rusku vyhlásil svatou válku (džihád). S různou mírou úspěšnosti pak využívali tento argument němečtí agenti, kteří se snažili přimět vůdce jiných muslimských národů (kupříkladu Libye, Afghánistánu či Súdánu), aby bojovali proti Francouzům a Britům.
V prvních týdnech války povzbudil řetězec německých vítězství v Belgii a Francii Německo k tomu, aby v tisku a státních prohlášeních zatajovalo přítomnost koloniálních vojáků a poukazovalo na nedostatek mužů v britských a francouzských jednotkách. Když se v posledních měsících roku 1914 Němcům přestalo dařit a postup na západní frontě se zastavil, německá rétorika se výrazně změnila. V roce 1915 zveřejnila německá vláda oficiální odsouzení náboru nebílých vojáků. Apelovala tak na jednotu bílé rasy, zejména směrem k Američanům. Německý filosof Max Weber dokonce rozzuřeně obviňoval Francii a Británii z toho, že „pustila ze řetězu africkou a asijskou animálnost“.
Aby podpořili svůj postoj, Němci začali vytvářet i smyšlené příběhy plné krutosti o nepřátelských vojácích jiných ras, od barbarských Indů pijících krev zabitých německých bojovníků po francouzské západoafrické jednotky zdobící se náhrdelníky z lidských uší. Mnozí němečtí vojáci, jejichž jediným dosavadním kontaktem s Afričany byla návštěva neblaze proslulé „lidské zoo“ z počátku 20. století, této propagandě uvěřili.
,Hrozné oslabení bílého světa‘
„Dle mého názoru byla Velká válka od počátku občanskou válkou bělochů, která, bez ohledu na výsledek, musela výrazně komplikovat směřování vztahů mezi rasami,“ napsal americký rasový teoretik Lothrop Stoddard, jehož působení je spojeno také s hnutím Ku Klux Klan. Jedním z nejvýraznějších dopadů první světové války podle něj bylo „hrozné oslabení bílého světa“. Své čtenáře varoval v díle z roku 1921 nazvaném The Rising Tide of Color Against White World-Supremacy právě před tímto oslabením, které podle něj „otevřelo revoluční, ba dokonce kataklyzmické, možnosti“.
„Renesance hnědých a žlutých lidí v Asii“, která podle Stoddarda začala dávno před rokem 1914, dosáhla během války vrcholu. Nebílé rasy, které byly v minulosti v područí bílého světa, se dle Stoddarda částečně osvobodily a staly se tak hrozbou pro světovou nadvládu bělochů. Pro miliony Evropanů a Američanů, které sdílely Stoddardovy názory, byl konec války v roce 1918 nikoli požehnáním, ale potenciálním začátkem nové éry, již měla symbolizovat odplata ze strany „barevných“.
Všechny národy, které se do první světové války zapojily, tak Stoddard obvinil z toho, že vložily zbraně do rukou jiných ras a přikázaly jim, aby vraždily bílé. Británie a Francie situaci ještě zhoršily tím, že uzavřely spojenectví s Japonskem, zemí, kterou Stoddard i mnoho dalších lidí vnímalo obzvlášť negativně v důsledku rusko-japonské války v letech 1904-1905.
Nábor jednotek ,válečné rasy‘
Ačkoli byla první světová válka „válkou bílých mužů“, rasa v ní hrála svou roli. Odehrála se v době, kdy byly na vzestupu darwinistické koncepty rasové čistoty a rasové degenerace. Mnozí lidé tak začali válku vnímat jako očistec pro rasy. Darwinistické sociální teorie výrazně ovlivnily i náčelníka německého generálního štábu Helmutha von Moltkeho.
Rasová teorie neinspirovala ovšem jen odsouzení ze strany Němců. To, že jejich nepřátelé nabírali do svých řad nebílé vojáky, bylo také mnohdy podmíněno právě rasovými teoriemi. Francouzi rekrutovali své armády z Afriky v domnění, že některé z místních etnických skupin mají od přírody válečnického ducha. Označovali je za „les races guerrières“, tedy „válečné rasy“, a francouzský generál Charles Mangin z nich vytvářel své „černé síly“.
Francouzi těmto teoriím věřili natolik, že přijali i myšlenku, že lidé ze západní Afriky, kteří podle nich byli primitivnější než Evropané, dovedou lépe snášet hrůzy války i fyzickou bolest. V důsledku toho byli na západní frontě v letech 1917 a 1918 Západoafričané zabíjeni dvaapůlkrát častěji než bílí francouzští vojáci. Britové měli podobný postoj k Indům. Většinu obyvatel Indie zavrhli coby pasivní a zženštilé a nabírali vojáky pouze z určitých etnik, které označovali za „válečné rasy“.
Fámy o znásilňujících afrických vojácích
Když válka v roce 1918 skončila, vítězové i poražení se obrátili proti příslušníkům jiných ras, kteří bojovali v jejich řadách. Označili to za „velkou válku za civilizaci“. Mezi jednotkami, které byly vyslány na okupaci německého Porýní, byly i americké a francouzské jednotky zformované z Afričanů. Zatímco stížnosti Němců na nábor jiných ras během války mezinárodní sympatie nevyvolaly, poválečná propaganda zaměřená na černochy v okupačním vojsku byla úspěšná. Soucit s Německem vyvolala u odborových organizací, v britském tisku a částečně i u americké veřejnosti.
V roce 1992 se němečtí socialisté spojili s nacionalistickou pravicí a společně kritizovaly okupaci coby „černou hanbu“. Světem se šířila ničím nepodložená historky o tom, jak francouzské africké jednotky znásilňují Němky. Německý tisk se snažil Afričany dehumanizovat a nazýval je „animálními negry“. Umělec Karl Götz nechal dokonce vyrazit speciální kovové destičky s motivem německé ženy připoutané k penisu s francouzskou helmou. Německá kampaň proti černým vojákům se později stala celosvětovým fenoménem a přiměla bývalé nepřátele země k podpoře Němců.
Největší podporu měla kampaň u britského novináře E. D. Morela, jednoho z lídrů kampaně odhalující genocidu v Kongu páchanou soukromou armádou belgického krále Leopolda II. V roce 1920 publikoval Morel pamflet nazvaný Horor na Rýnu. „Militarizovaní Afričané, kteří stříleli a probodávali bajonetem bílé muže v Evropě, kteří souložili s bílými ženami v Evropě, ztratili víru v nadřazenost bílé rasy,“ napsal. Americká armáda provedla oficiální vyšetřování, podle něhož se nenašly žádné důkazy, které by tvrzení Němců potvrdily, a kampaň tak označila za čistě politický tah, jenž měl vyvolat soucit a změnit pohled veřejnosti na německé občany.
Řádění Ku Klux Klanu
Ve Spojených státech vedla nově vzniklá situace k další vlně vraždění a zastrašování ze strany Ku Klux Klanu. Naděje na rasovou spravedlnost, s níž se afroameričtí vojáci vraceli ze západní fronty, tak byla zhacena. V roce 1919 bylo ve Spojených státech zlynčováno nejméně 19 afroamerických vojáků, někteří například proto, že na veřejnosti nosili uniformu (ačkoli na to měli plné právo). Během takzvaného „červeného léta“ byly v USA napadeny černošské komunity v šestadvaceti městech a lidé zde byli vražděni přímo na ulici.
K podobným událostem docházelo i v Británii. V roce 1919 se tam odehrálo devět takzvaných rasových nepokojů, při nichž davy bělochů napadaly černochy pracující na britských lodích a v továrnách. Byli mezi nimi i muži, kteří za války bojovali v první linii. V liverpoolských docích zavraždil dav lidí Charlese Wootena, který byl za války britským vojákem.
Sto let od konce války je většina těchto událostí zapomenuta. Většina lidí nemá ponětí, že v první světové válce bojovali na straně bílých mocností také vojáci jiných ras, a netuší nic ani o nespravedlnosti, jíž se jim dostalo po skončení bojů.
