Turci totiž v neděli rozhodnou, zda bude v zemi pokračovat parlamentní politický systém, nebo se stát přikloní k prezidentské vládě - pod taktovkou autoritáře Erdogana. Někteří analytici mluví v této souvislosti o „putinizaci“ Turecka.
Magické číslo
Sám Erdogan neponechává nic náhodě – v jednom z květnových týdnů odvysílala státní televize neuvěřitelných 44 hodin přenosů z prezidentových mítinků. Ani to však jeho Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP) nemusí stačit – ke změně politického systému totiž nepotřebuje jen vyhrát volby, musí získat i ústavní většinu. Magickým číslem těchto voleb je proto 367. Právě tolik křesel potřebuje Erdogan k tomu, aby přes 550členný parlament prosadil ústavní změny, aniž by musel vypisovat referendum.
Erdoganův triumf? Samozvaný mesiáš chce spasit Turecko, říká expert |
A poslední průzkumy islamistické AKP radost příliš neudělaly. Strana sice nepochybně míří k vítězství – stejně jako ve všech volbách od roku 2002 – zdá se ale, že se od ní voliči začínají odklánět. Výsledkem hlasování by tak mohla být i ztráta většiny v parlamentu, což by znamenalo hledání koaličního partnera mezi současnými opozičními stranami. Podle Fadiho Hakury z londýnského think tanku Chatham House jde Erdoganovi o politické přežití: „Pokud by neuspěl s přeměnou Turecka na prezidentský systém, je si vědom toho, že by zesílil mocenský boj mezi ním, parlamentem a premiérem.“
Vyostřená rétorika
Erdogan proto vyostřil rétoriku a opozici napadal během kampaně ze všech stran. Zatímco kemalistickou republikánskou stranu obviňoval z ateismu, prokurdskou Lidově demokratickou stranu (HDP) rovnou přirovnal k teroristům kvůli jejich dřívějším vazbám na zakázanou Kurdskou stranu pracujících. Odsoudil ji i proto, že za ni vůbec poprvé otevřeně kandiduje gay.
Společnému snímku neodolal. Premiér Davutoglu (vlevo) pózuje se stoupencem stávající vlády, na jehož klobouku se skví prezident Erdogan i sám Davutoglu.
Na mítincích se prezident pravidelně objevoval s koránem v ruce a poprask vzbudil i minulý víkend, když při jednom z volebních projevů mluvil o dobytí Jeruzaléma. Erdoganovu protiizraelskou a protizápadní agendu ostatně potvrdil i premiér Ahmet Davutoglu, když nedávno obhajoval, proč se má nově otevřené letiště na jihu země jmenovat po vojenském veliteli Saladinovi: „Všichni ti, kteří tvrdí, že Jeruzalém je svaté město Židů, by se měli stydět. Jméno Saladina jsme vybrali proto, abychom s pomocí Alláha vyslali vzkaz, že Jeruzalém bude vždy patřit Kurdům, Turecku, Arabům a muslimům,“ citoval z jeho projevu server Ynetnews.
Rozhodne čtvrtý vzadu
Hlavním protivníkem AKP v nedělních volbách nejsou paradoxně dvě největší opoziční strany – sekulární republikáni a konzervativní nacionalisté –, ale již zmíněná levicová HDP, kterou vede charizmatický 42letý Selahattin Demirtas. Turecký politický systém totiž výrazně zvýhodňuje velké strany, a pokud by se malá HDP dostala do parlamentu (potřebuje k tomu získat deset procent voličských hlasů), velké strany by přišly o pět desítek křesel, která by jim v opačném případě připadla jako bonus. Šance, že by v takovém případě AKP získala ústavní většinu, se blíží nule.
Demirtasova strana vznikla před třemi lety a v programu se soustředí na práva menšin a ženská práva a chce skoncovat s diskriminací na základě pohlaví, náboženství či etnické příslušnosti. Jako jediná z tureckých stran deklarovala, že se na jejích kandidátkách objeví nejméně 50 procent žen.
Selahattin Demirtas.
Vystudovaný právník Demirtas, který chtěl před dvaceti lety bojovat proti tureckým úřadům v řadách Kurdské strany pracujících, chce dnes změnit zemi a osud 15milionové kurdské menšiny pomocí demokratických reforem. Slibuje pokrok v mírových jednáních s Kurdy, která sice iniciovala Erdoganova vláda, později ale změnila názor a nyní tvrdí, že kurdský problém neexistuje.
Právě kurdští voliči mohou být jedním z rozhodujících faktorů nedělních voleb. Až dosud velká část z nich volila AKP a v prezidentských volbách Erdogana, zvláště mladí lidé už ale mohou islamisty opustit. I proto, že turecká ekonomika pomalu uvadá a zvláště chudý jihovýchod země trápí vysoká nezaměstnanost.
Erdoganova strana přitom v minulých letech dokázala dosahovat pravidelně na pětiprocentní růst, a mohla tak stavět nové silnice, školy i nemocnice. Ale i navrhovat kritizované mamutí projekty, jako je například třetí istanbulské letiště nebo obří prezidentský palác s více než tisícem místností v Ankaře.
Profil Recepa Tayyipa Erdogana:
Najděte mi jediný zlatý záchod
Erdogan se musel v průběhu kampaně bránit nařčení, že v něm jsou zlaté toalety, a opozičním republikánům slíbil demisi v případě, že v paláci nějakou zlatou záchodovou mísu najdou. Gigantické projekty ale nabízí voličům i opozice, která by chtěla na anatolských pláních poblíž Ankary postavit zcela nové supermoderní město pro několik milionů obyvatel.
Tradiční voliče AKP může odradit i stále agresivnější Erdoganův styl, policejní zásahy proti opozičním demonstrantům a médiím nebo zjevné přehmaty v zahraniční politice. Podobná kritika na tehdejšího premiéra a dnes hlavu státu už ale zaznívala loni před prezidentskými volbami, které vyhrál Erdogan s přehledem už v prvním kole. Tentokrát stojí Turecko poprvé za posledních 13 let před volbami, které mohou přinést bod obratu.
Doživotí pro šéfredaktora
|
