„Musíme uznat, že lidé v této zemi nemají všichni stejné šance a nemají stejný přístup k příležitostem,“ řekla nedávno černošská senátorka Kamala Harrisová na jednom z mítinku své předvolební kampaně. Snažila se tak dokázat, že černošské obyvatelstvo i 150 let po ukončení otroctví ve Spojených státech strádá a je na čase se vyrovnat s historickými křivdami.
Budou mít USA prvního homosexuálního prezidenta? Válečný veterán Buttigieg se dere do čela |
Ostatně letos je tomu přesně 400 let od momentu, kdy do severní Ameriky připluli první otroci. A podle názoru senátorky by nejlepší satisfakcí za stovky let nucených prácí byly reparace potomkům otroků.
Harrisová dokonce není jediným prezidentským kandidátem Demokratické strany, který o odškodnění za otroctví hovoří. V lednu se k ní přidali senátoři Cory Booker a Elizabeth Warrenová, bývalý ministr Julian Castro či starosta Pete Butigieg.
Mezek a hektary půdy
Otázka reparací přitom není v USA ničím novým. Myšlenka odškodnění černošského obyvatelstva za roky v řetězech přišla již po americké občanské válce (1861-1865). Tehdy se uvažovalo o 16 hektarech půdy a jednom mezkovi. Nápad však na desítky let zmizel z politického mainstreamu kvůli své nákladnosti i neochotě politiků – od roku 1991 leží v Kongresu zákon Johna Conyerse o odškodnění, ale nikdy nebyl předložen k projednání.
Hovořit se o něm opět mezi politickými špičkami začalo až v roce 2014, kdy spisovatel Ta-Nehisi Coates vydal článek v magazínu The Atlantic s názvem „Případ reparací“ a řada zákonodárců po znovunalezeném atraktivním tématu skočila, aby získala hlasy černošské populace.
Zvolení Trumpa rozpoutalo boj o symboly. Památky na Konfederaci jsou první obětí |
Problémem při prosazení reparací však zůstávají finance. Nejčastější odhady právníků, akademiků a aktivistů začínají na 17 miliardách dolarů (389 miliard korun) a končí na závratných pěti bilionech dolarů (114 bilionech korun).
Nejvíce citovaný odhad je však mnohem vyšší a pochází z knihy „Rozdělení: Globální nerovnosti od conquisty po volný trh“ od antropologa Jasona Hickela. Ten odhadl, že USA „měly užitek z 222 505 049 hodin nucených prací mezi rokem 1619 a ukončením otroctví v roce 1865“ a pokud by mělo být otrokům zaplacena byť minimální mzda, vyšly by reparace v přepočtu na 2,2 trilionů korun. Pro kontext: americký federální rozpočet dosahoval v roce 2018 hodnoty 94 bilionů korun.
Kdo to zaplatí?
Vyvstává tak otázka, odkud by měly USA brát na reparace peníze. Obhájci odškodnění tvrdí, že by to měly být tři specifické skupiny – vláda, soukromé společnosti a bohaté rodiny. Všechny tři skupiny totiž měly získat velké finanční výhody díky otrokářství.
„Existují velké bohaté rodiny na jihu země, které kdysi vlastnily mnoho otroků. Lze dosledovat, že jejich dnešní bohatství bylo založeno díky nuceným pracím černochů,“ vysvětlil pro magazín Harper státní zástupce Willie E. Gary a podle jeho právní analýzy lze po rodinách vymáhat odškodné. Na druhou stranu podle dalších rozborů nemá ani americký Kongres pravomoci vymáhat peníze po rodinách s otrokářskou minulostí.
A není ani jasné, zda by někdo reálně nutil soukromé společnosti a rodiny, jelikož zatím žádný z demokratických kandidátů nenavrhl přímé finanční platby potomkům otroků. Uvažuje se o darování půdy, výstavbě domů, nebo speciálních programech bezúročných půjček, které by měly umožnit zlepšení životního standardu.
Politicky stále zablokované
Ačkoliv otázka reparací získala na popularitě, má stále velkou řadu odpůrců a to především z řad republikánů, kteří mají řadu důvodů. Celou sérii překážek reparacím představil již v roce 2014 v reakci na Coatesův článek v The Atlantic spisovatel David Frum. Podle něj je naprosto nemožné provést odškodnění za otroctví, jelikož již otroci nežijí, na území USA také nežije žádný člověk, který by kdy otroky vlastnil a navíc ne všichni černoši jsou potomky otroků. V mnoha případech jde o imigranty, kteří do Spojených států dorazili až po občanské válce. Navíc je prakticky nemožné dosledovat původ černochů před rok 1865, kdy se po válce teprve stali občany a byli zapsáni do kartoték – jinak řečeno, je složité určit, kdo je vlastně potomkem otroků.
„A dostanou všichni v rámci cílové populace stejně? Stejné finanční reparace za osobu, nebo za rodinu? A kolik? A neměli by být odškodněni i původní obyvatelé?“ ptal se Frum na řadu palčivých otázek.
Přestože dnes jsou již na politické scéně lidé, kteří by byli ochotni se nějak s křivdami otroctví vyrovnat, není jisté, zda právě po tomto američtí voliči touží. Podle posledních průzkumů si reparace přeje pouhých 26 % všech Američanů a překvapivě jen 58 % černochů. A možná tak reparace opět skončí jen jako debatní téma.
