7. dubna 2018 6:00, aktualizováno  Lidovky.cz > Zprávy > Svět

‚Je mentální‘. Schizofreničce v Indii znásilnění nevěřil ani policista

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Indové protestují proti sexuálnímu násilí na ženách (ilustrační snímek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Indové protestují proti sexuálnímu násilí na ženách (ilustrační snímek). | foto: Reuters

NOVÉ DILLÍ/PRAHA „Je mentální, proč bych jí věřil?“ I to si poslechla šestadvacetiletá Susmita. V roce 2014 ji zdrogovala a následně znásilnila čtveřice sousedů, když se to však pokusila nahlásit, setkala s náročnou překážkou. Susmita totiž trpí schizofrenií, což ji zařazuje do kategorie Indek, kterým se po znásilnění jen výjimečně dostane spravedlnost.

Mezinárodní nevládní organizace Human Rights Watch (HRW), která vede výzkum lidských práv, ve své analýze  volá po tom, aby Indie odstranila překážky, které řadě tělesně či psychicky postiženým znepříjemňují již tak extrémně komplikovaný proces, kterým je nahlášení sexuálního útoku.

Sustima pochází ze Západního Bengálska. Ve stejné oblasti byla taktéž v roce 2014 znásilněna i další postižená žena. Třiadvacetiletá Indka trpěla mozkovou obrnou. Poté, co ji opět čtveřice mužů hromadně znásilnila, hodila ji ze střechy. I přes extrémní brutalitu se však nesetkala se soucitem tamní komunity.

„Podezřelí, kteří pocházejí z vysoce postavené rodiny, se nejenom vyhnuli trestnímu stíhání, ale také stále vyhrožují rodině oběti,“ komentovala Nidhi Goyalová, aktivistka za práva postižených v Indii, která s HRW spolupracovala na jejich analýze. „První reakce tamní komunity na ten případ byla ‚proč bychom podporovali neproduktivní ženu a zničili život produktivního muže?‘“

Nedostatečná reforma

Znásilnění je v Indii stále děsivě běžnou záležitostí. Podle dat, které v roce 2013 vydala tamní vláda, je v Indii žena znásilněna každých 15 minut. Jako o bodu zlomu se přesto hovoří o znásilnění tehdy třiadvacetileté studentky Jyoti Singh Pandeyové, která byla napadena v tamním hlavním městě. Čtveřice mužů ji znásilnila v přeplněném autobusu, a to způsobem tak brutálním, že Pandeyová zemřela na jeho následky.

Čin tehdy Indii pobouřil natolik, že do ulic vyšly desetitisíce lidí, které chtěly reformu. Z Pandeyové se stal symbol revoluce. A do určité míry šlo o úspěch: došlo ke zvýšení trestů, za některé sexuální zločiny byl dokonce uzákoněn trest smrti. Pro iniciativy bojující za zvýšení bezpečnosti byla vyčleněna finanční podpora.

Součástí reforem z let 2012 a 2013 byly i dodatky, které měly chránit práva obětí s postižením. Zpráva HRW však poukazuje na to, že reálné zavedení těchto reforem se nesetkalo s velkým úspěchem.

Neviditelná skupina

Goyalová prý věří, že pokud jde o nahlašování sexuálního napadení, ženy s postižením nejsou vnímány jako sexuální bytosti. „Je považována za asexuální, neatraktivní nebo další extrém: zoufalá a toužící jenom po sexu,“ komentuje Goyalová. „Když zneviditelníme je i jejich sexualitu, proč bychom brali na vědomí, když jsou sexuálně napadeny?“

Když své případy dostanou před policii, reakce je často nedůvěřivá - policisté si ani nejsou jistí, že postižené ženy mohou být schopné poznat, kdy byly znásilněny. I pět let po případu Pandeyové, který byl prezentován jako revoluce tamního systému, se reálná změna v mnoha případech nedostavila.

Aktivistky jako Jayshree Bajoriová HRW popsaly, že indická policie při vyšetřování například stále používá řadu extrémně problematických metod - krom neochoty přijmout stížnosti jde například o takzvané „dvouprstové“ testy, praktiku, která je provozovaná s cílem zjištění přítomnosti panenské blány.

Nutnost ‚rozumné spolupráce‘

„Vyšetřovatelé by měli být obeznámeni s emocionálními a psychologickými potřebami obětí, a měli by vědět, jak pracovat s obětmi znásilnění,“ řekl HRW policejní inspektor Sanjay Gunjyal. Policisté prý obětem málokdy poskytnou informace ohledně zákonné pomoci, na kterou mají nárok.

Trénink práce s postiženými obětmi je podle Gunjyala jen začátkem, ale je ho také potřeba. Vyšetřovatelé by pak prý věděli, že je v policejní zprávě nutné zahrnout informace o postižení oběti - to se podle HRW v současnosti však příliš často nestává. Kvůli tomu pak oběti nemají nárok na benefity a kompenzaci, které jim zákon teoreticky přiznává.

Příklad, který HRW udává jako směrodatný, je příběh třináctileté Razie, která trpí mentálním postižením a byla znásilněná doučujícím svého bratra. Razia měla kvůli svému postižení problém komunikovat, jak probíhalo její napadení a policie i soudci si s ní dlouho neuměli poradit. S řešením přišla její sociální pracovnice: Razia svůj útok ukázala na panence. Takový výsledek je však podle analýzy vzácný.

  • 0Diskuse