Lukašenko nečekaně složil přísahu a přes masové protesty pošesté nastoupil do funkce prezidenta

9. srpna - Prezidentské volby v zemi oficiálně vyhrál autoritářský vládce Alexandr Lukašenko, který podle pozdějšího oznámení volební komise získal 80,1 procenta hlasů. Jeho soupeřka, opoziční vůdkyně Svjatlana Cichanouská, která kandidovala místo svého manžela, vězněného blogera Sjarheje Cichanouského, získala podle údajů volební komise 10,1 procenta hlasů. Hlasování podle opozice doprovázely podvody, režim zakázal účast nezávislých pozorovatelů, zadrženo bylo velké množství novinářů i aktivistů.

10. srpna - Cichanouská označila výsledek za zfalšovaný a sebe za vítězku. Lukašenko z organizace protestů proti podobě i výsledkům voleb obvinil "loutkovodiče" ze zahraničí, včetně Česka. Jeho slova odmítla česká diplomacie a řada evropských politiků včetně českého premiéra Andreje Babiše i české opozice odsoudila policejní násilí v Bělorusku. Při protestech, které trvají do dnešních dnů, dosud zahynuli čtyři lidé, kolem 12 000 jich bylo zatčeno.

11. srpna - Cichanouská oznámila, že odjela do Litvy.

12. srpna - Lukašenko odmítl výzvy EU a opozice k dialogu. Řekl, že demonstrují hlavně kriminálníci.

14. srpna - Cichanouská na internetu vyzvala své stoupence, aby podepisovali žádosti o přepočítání hlasů ve volbách. Běloruská opozice ustavila svou koordinační radu.

17. srpna - Lukašenko připustil konání nových voleb, ovšem až po přijetí nové ústavy. Poté to několikrát zopakoval.

18. srpna - Lukašenko označil vytvoření opoziční koordinační rady za pokus o uchopení moci a ohlásil, že vojenské jednotky na západní hranici jsou v plné bojové pohotovosti, připraveny splnit jeho rozkazy.

19. srpna - Premiéři a prezidenti států Evropské unie se na mimořádném videosummitu shodli na tom, že prezidentské volby v Bělorusku nebyly ani svobodné, ani spravedlivé, a proto neuznávají jejich výsledky.

20. srpna - Opoziční koordinační rada uvedla, že by Lukašenkovi nebránila v účasti v nových volbách.

25. srpna - Běloruský nejvyšší soud podle očekávání odmítl všechny žádosti opozičních kandidátů, aby neuznal výsledky prezidentských voleb z 9. srpna, a to jak Svjatlany Cichanouské, tak dalších kandidátů Andreje Dmitrijeva a Hanny Kanapacké.

28. srpna - Lukašenko uvedl část armády do bojové pohotovosti, což zdůvodnil cvičením NATO u svých hranic. Zároveň pohrozil odvetou za sankce připravované vůči Bělorusku ze strany EU.

14. září - Lukašenko se v Soči sešel s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Šéf Kremlu Lukašenka při setkání, které trvalo přes čtyři hodiny, podpořil a slíbil, že Rusko poskytne Bělorusku úvěr ve výši 1,5 miliardy dolarů (33,7 miliardy korun). Řekl také, že vzniklou situaci si musejí vyřešit sami Bělorusové bez tlaku zvenčí.

21. září - Ani osobní jednání vůdkyně běloruské opozice Cichanouské s ministry zahraničí EU nepomohlo tomu, aby členské státy schválily připravené sankce vůči čtyřem desítkám činitelů Lukašenkova režimu. Navzdory tlaku zejména z pobaltských států či výzvám europoslanců a nevládních organizací ministři nepřesvědčili pro souhlas se sankcemi Kypr. Ten na oplátku požaduje shodu na tvrdším přístupu vůči turecké těžbě u svých břehů, což řada států odmítá.

23. září - Lukašenko nečekaně složil přísahu a již pošesté za sebou nastoupil do funkce běloruského prezidenta.

• Alexandr Lukašenko je prvním a zatím jediným zvoleným běloruským prezidentem. Dohromady s výrazným náskokem před protikandidáty zvítězil už v šesti prezidentských volbách, téměř pokaždé ale hlasování provázela kritika opozice i Západu.
• Nejsilnější protesty vyvolaly zatím polední volby, které se konaly 9. srpna a ve kterých podle oficiálních údajů Lukašenko vyhrál se ziskem 80,1 procenta hlasů. Opozice výsledek hlasování považuje za zfalšovaný a Lukašenkovo zvolení neuznává ani EU. I přes masové protesty, policejní násilí a zatýkání ve středu Lukašenko nečekaně složil přísahu a už pošesté za sebou nastoupil do funkce běloruského prezidenta.
• Prezidentského úřadu se Lukašenko ujal v červenci 1994 a záhy soustředil ve svých rukou veškerou moc a z Běloruska vytvořil podle komentátorů komunistický skanzen se všemi jeho atributy, jako je pronásledování opozice a nezávislých médií a mezinárodní izolace. Lukašenko je na Západě označován za posledního evropského diktátora a délka jeho vládnutí nemá v Evropě kromě monarchií konkurenci.
• Bývalý politruk a kolchozník Lukašenko se na politickém kolbišti objevil na začátku 90. let. Byl předsedou parlamentní komise pro vyšetřování korupce a v době prezidentské kampaně v roce 1994 si jako méně známý poslanec získal oblibu díky úzkému kontaktu s voliči a svou protikorupční rétorikou. A schopnost komunikace s prostými lidmi mu vydržela dodnes.
• V roce 1996 předložil ke schválení v referendu novou ústavu, podle které začíná funkční období prezidenta od okamžiku přijetí ústavy a prodloužil si tak působení v prezidentském křesle o dva roky do roku 2001. Získal tehdy také rozsáhlé pravomoci a ihned rozpustil parlament, který se mu postavil do cesty. Volby v roce 2001 vyhrál a dalším referendem v roce 2004 zrušil omezení, které mu znemožňovalo vykonávat funkci prezidenta po více než dvě funkční období.
• Po údajně zfalšovaných prezidentských volbách v roce 2006 se Bělorusko stalo svědkem masivních protestů, které skončily policejní brutalitou, zatýkáním a soudy. Za zmanipulování voleb USA a EU uvalily na Lukašenkův režim různé sankce.
• Poté se zdálo, že situace se zlepšuje. Unie v roce 2008 pozastavila uplatňování sankcí vůči Bělorusku a v dubnu 2009 Lukašenko například navštívil Itálii, což byla jeho první návštěva v západní Evropě od roku 1996, kdy byl ve Francii.
• V roce 2010 znovu vyhrál volby, což opět dostalo do ulic tisíce, podle některých zdrojů až desetitisíce lidí. Za mřížemi se tehdy ocitlo hned několik prezidentských kandidátů. Nespokojenost západních organizací, kritika ze strany opozice i demonstrace pak provázely prezidentské volby v roce 2015 i letošní kampaň, během které byli hlavní rivalové Lukašenka buď zatčeni nebo jim volební komise zakázala účast.
• Situace se tak nelepší. Podle představitelů opozice to má několik důvodů - neexistuje opravdový tlak ze strany Evropské unie a to hlavně kvůli tomu, že EU se zabývá především Ukrajinou. Změnám také brání roztříštěnost opozice.
• Nedávno se Lukašenko dostal na titulní stránky novin prohlášením, že bez příznaků "přechodil" nemoc covid-19. Lukašenko pandemii od začátku zlehčoval a doporučoval krajanům mimo jiné léčit se vodkou a saunou. V Bělorusku podle posledních údajů od začátku pandemie zaznamenali 76.104 potvrzených případů nákazy, z toho 791 pacientů s covidem-19 zemřelo.
• Mezinárodní izolaci Lukašenko řeší kontakty se svými tradičními spojenci, z nichž nejdůležitějším je Rusko. Proti ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi se Lukašenko občas snažil hlavně kvůli konfliktu na Ukrajině a kvůli zdražování ruské ropy pro Bělorusko opatrně vymezovat. Při nedávném setkání ale Putin Lukašenka podpořil a slíbil mu obří úvěr.
• Lukašenko se narodil 30. srpna 1954 v obci Kopys ve východním Bělorusku. Na Mogilevské univerzitě a na zemědělské akademii vystudoval historii a ekonomii. Již od svých 20 let působil v Komsomolu, mládežnické organizaci komunistické strany. Později pracoval jako politruk (politický instruktor) pohraničních jednotek a zapojil se do činnosti několika zemědělských podniků. V roce 1990 byl zvolen do parlamentu.
• Lukašenko je milovníkem hokeje a v roce 2014 se v zemi konalo MS v hokeji. Je také šéfem běloruského olympijského výboru. Běloruský prezident je ženatý a má dva syny. Jeho manželka Galina se odmítla se svým mužem přestěhovat do Minsku a žije venkovským životem. Před lety Lukašenko přiznal, že má také nemanželského syna Mikalaje, jeho matkou je údajně Iryna Abjelská, Lukašenkova bývalá osobní lékařka.
• Bez monarchií je Lukašenko nejdéle vládnoucí hlavou státu v Evropě a v blízkém okolí je na tom lépe jen jeho tádžický protějšek Imomali Rachmon. Druhým nejdéle vládnoucím prezidentem v Evropě je Putin, který vládne jako hlava státu s přestávkou již 17. rokem.