Neděle 28. dubna 2024, svátek má Vlastislav
130 let

Lidovky.cz

Svět

Město, které ztratilo svou duši. Majitelé newyorských restaurací se obávají bankrotů

Restaurace v New Yorku foto: ČTK

New York - Newyorčané rádi vtipkují, že pokud dojde na konec světa, počkají si na zkázu v baru s¬ přáteli ze všech koutů planety. Ryan Jaronik by příchod apokalypsy zřejmě očekával nad šťavnatým kusem steaku a s lahodným červeným vínem ve sklenici. Tento majitel steakhousu na 5. Avenue v brooklynské čtvrti Park Slope ale nyní sedí ve svém podniku, který otevřel před deseti lety, sám a opuštěn.
  5:00

New York z obavy z viru zavírá školy, restaurace i další podniky. K podobnému kroku přistupují i další části USA

Starosta města Bill De Blasio přikázal uzavřít všech zhruba 25 ­tisíc zdejších restaurací ve snaze zastavit šíření koronaviru, který v USA dosud nejvíce zasáhl právě stát New York a jeho slavnou megalopoli. „Tato místa (restaurace) jsou srdcem a duší našeho města. Jsou součástí toho, co znamená být Newyorčanem. Čelíme ale bezprecedentní hrozbě a ­musíme zaujmout válečnou mentalitu,“ prohlásil De Blasio.

Kosmopolitní duch města před dekádou přilákal i Ryana Jaronika. Jeho steaky, které začal připravovat v proslulé restauraci Michaela Jordana v Chicagu, si v ­Park Slope vydobyly výjimečnou pověst. Dokonce i slavný deník The New York Times o jeho steacích básnil na svých stránkách. Pozitivní recenze je dodnes vyvěšena u vchodu do restaurace.

Nezvykle prázdné ulice newyorského Manhattanu.
Nezvykle prázdné ulice newyorského Manhattanu.

Ryan ale není neskrývá obavy. S příchodem jara, tak jako každý rok, s netrpělivostí očekával zvýšený počet klientů. „Jaro pro mě vždy znamenalo po tvrdé zimě návrat byznysu. Teď se tak nestane. Asi mě čeká bankrot,“ říká odevzdaně.

Tento pátek by měl zaplatit takzvanou daň z prodeje, za dva týdny nájem. Dohromady musí vyplatit desítky tisíc dolarů bez toho, aby do kasy na druhé straně rovnice přitékaly peníze z tržeb.

Jak tedy přežít týdny a možná i ­měsíce bez klientů?

Stejně jako bezpočet dalších majitelů si Ryan u města zažádá o ­bezúročnou půjčku 75 tisíc dolarů (téměř 1,9 milionu korun), již má New York poskytnout těm, kteří prokážou, že vinou viru přišli o alespoň 25 procent zisku. Přesto i to může být zoufale málo. „Z toho tak zaplatím nájem na tři měsíce. Z čeho ale nakoupím potraviny a alkohol? A ­co platy zaměstnanců?“ přemítá Ryan.

Popelka na ruby

Křehkost života v New Yorku se dnes více než kdy jindy ukazuje v ­plné nahotě. Davy lidí sem přijíždějí s vidinou velkého výdělku, mnozí další se tu snaží prorazit například jako herci na Broadwayi. Jejich živobytí ale často zachraňují vedlejší práce za barem či „na place“. „Můj příběh je tak trochu jako popelka naruby,“ říká s nadsázkou barmanka Jessica Carsonová, která pracuje v baru ve čtvrti Gowanus, jež přiléhá k ­Park Slope.

Jessica přijela z Floridy s tím, že se prosadí jako herečka. Zpočátku získala pár rolí, v posledních dvou letech ale musela za barem trávit stále více času.

Trump vyhlásil v USA kvůli koronaviru stav nouze, vláda bude mít k dispozici 50 miliard dolarů

Jako barmanka prý dokáže často vydělat tisíce nezdaněných dolarů měsíčně. Odvrácenou stranou stejně jako většiny zdejších číšníků a barmanů jsou ale neexistující sociální jistoty. Jessica nemá zdravotní pojištění, nemá nárok na placenou dovolenou, nic jí nechodí na důchod.

„Žiji od výplatě k výplatě. Nebo lépe řečeno od solidní páteční a sobotní noci k té další. Když o takovou šichtu přijdu, hned to pocítím,“ svěřuje se Jessica, která stále finančně investuje do hereckých kurzů.

Podle odhadů v newyorských restauracích pracuje až 250 tisíc lidí. Pokud Newyorčané vtipkují o sledování konce světa z barové stoličky, jinou častou anekdotou je ta o mexických ilegálních přistěhovalcích. Mnozí zde tvrdí, že bez nich by restaurační průmysl města dávno zkolaboval.

Mexičané a další obyvatelé Střední Ameriky totiž pracují za minimální mzdu, za kterou rodilí Američané nejsou ochotni vynakládat jakékoliv úsilí. Majitel steakhousu Ryan přiznává, že i­pro něj zaměstnávání hispánských imigrantů znamená „daleko nižší provozní náklady“.

Gabriel Jimenez, který v restauraci pracuje jako takzvaný busboy (plní mnoho různých úkolů), však tvrdí, že na rozdíl od jeho daleko lépe placených amerických kolegů jsou on a jeho krajané na tuto krizi paradoxně lépe připraveni. Často platí jen minimální nájem, dělí se totiž o jeden pokoj.

Gabriel rovněž neutrácí za zábavu v centru města, za divadelní představení, večeře či baseballové nebo basketbalové zápasy. Nesplácí žádné kurzy jako výše uvedená Jessica. Většinu výdělku tak on a jeho krajané posílají domů do Mexika nebo dávají stranou.

„Žijeme střídmě. Gringos (bílí Američané – pozn. red.) se teď budou muset možná naučit našemu stylu a odpustit si řadu věcí,“ předvídá Gabriel.

Autor: