7. listopadu 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Zástupci bonnské vlády nás při jednáních válcovali, chyběl náznak respektu, říká exministr zahraničí NDR

Markus Meckel, německý politik a teolog. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Markus Meckel, německý politik a teolog. | foto: MAFRA - Petr Topič

PRAHA Díky sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi se i ve zkostnatělém východním Německu otevřel prostor pro protikomunistickou opozici, říká jeden z jejích představitelů Markus Meckel. Později byl posledním šéfem diplomacie Německé demokratické republiky.

LN: Je 30 let po pádu Berlínské zdi z vašeho pohledu vůbec co oslavovat?
Samozřejmě že je co oslavovat! Považuji pád Berlínské zdi za symbol svobody a demokracie ve střední Evropě, a tím pádem i za celosvětový symbol konce studené války. A pokud to není důvod k oslavám, pak už nevím.

LN: Vybaví se vám z té doby nějaký klíčový okamžik?
Tehdejší události měly předehru. Vzpomeňme na jednání u kulatého stolu v Polsku či zahájení demontáže hraničního systému mezi Maďarskem a Rakouskem. Osobně považuji za naprosto zásadní projev tehdejšího sovětského vůdce Michaila Gorbačova v OSN z prosince 1988.

Z jeho slov vyplývalo, že Sovětský svaz se značně proměnil. Hovořil o svobodě volby společenského uspořádání, oznámil stažení půl milionu vojáků. To bylo zásadní poselství. Pro nás v disentu se tím otvíral prostor, který bylo třeba vyplnit.

Markus Meckel

  • koncem 70. let vystudoval evangelickou teologii a do roku 1988 působil jako pastor v Mecklenbursku-Předním Pomořansku. Do prvního konfliktu s režimem se dostal, když odmítl nastoupit na základní vojenskou službu.
  • Podílel se na řadě opozičních aktivit v bývalé NDR a později patřil ke spoluzakladatelům Sociálnědemokratické strany NDR (SDP). 
  • Po prvních svobodných volbách se stal poslancem demokraticky zvoleného parlamentu a posledním východoněmeckým ministrem zahraničních věcí. Až do roku 2009 byl poslancem Spolkového sněmu az německé sociální demokraty (SPD). Poté stál mj. v čele Sdružení pečující o válečné hroby.
  • Je ženatý a má šest dětí.
  • V Praze pobýval v rámci letošní konference Forum 2000.

LN: Jak jste se o Gorbačovově projevu dozvěděl? Nepodléhal cenzuře?
Přečetl jsem si ho v tiskovém orgánu naší komunistické strany Neues Deutschland. Oni totiž jako jediní přetiskovali jeho projevy v plném znění bez zásahů - pouze je přeložili. Když nastoupil Gorbačov v roce 1985 k moci, byl jsem možná jedním z mála, kdo jeho vyjádření sledoval a kdo kvůli tomu dobrovolně četl tyhle noviny, které jinak představovaly hodně nechutné čtení.

My jsme byli v rámci východoněmecké opozice nadšení Gorbačovem, naopak hodně skeptičtí jsme byli vůči americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi a jeho politice. Nesouhlasili jsme s vyzbrojováním novými raketami na západě i východě Německa, protože nám bylo jasné, že pokud by došlo k nějakému konfliktu, dopadlo by všechno na německé území. Myslím, že i sám Reagan, který předtím hovořil o Sovětském svazu jako „říši zla“, byl zaskočen tím, že jeho nejvyšším reprezentantem byl najednou někdo jako Gorbačov, který vůbec nezapadal do černobílých kategorií dobra a zla. Připouštím ale, že Gorbačov nebyl člověkem jasných koncepcí, který by měl nějaký přesný plán, kdy co udělat. Postupoval spíš podle toho, co bylo možné zrovna prosadit.

LN: Co konkrétního jste začali podnikat?
V únoru 1989 jsme se rozhodli založit sociálnědemokratickou stranu. Pro srovnání, o několik dní později začaly ve Varšavě rozhovory mezi komunistickou vládou a opozicí. Nikdo tenkrát nevěděl, kam to povede. Například tehdejší maďarský premiér Miklós Németh jel do Moskvy sondovat u Gorbačova, jak bude reagovat na zavedení systému více stran. A sovětský vůdce byl podle všeho úplně v pohodě.

Maďarsko a Polsko ale byly ve vývoji úplně někde jinde než my. Když přijel Gorbačov v říjnu 1989 na výročí vzniku NDR do Berlína, pronesl památná slova, že „kdo přijde pozdě, toho potrestá život“.

LN: Jak reagovali východoněmečtí komunisté (SED) na snahu založit stranu mimo jejich mocenský monopol?
Nejdřív jsme museli získat podporu v rámci opozice, což ale nebylo jednoduché. Málokdo chtěl zakládat nějakou novou stranu, protože stranictví jako takové bylo silně zdiskreditované. Vždyť u Václava Havla s jeho nepolitickou politikou to bylo velmi podobné.

Rozhodli jsme se ale zcela vědomě pro založení sociální demokracie. Byl to historický politický proud s kořeny v 19. století, který chtěl dát hlas utlačovaným. Přesně to byl i náš záměr. Chtěli jsme být zároveň součástí širšího mezinárodního kontextu, našimi vzory byli sociálnědemokratičtí politici jako bývalý německý kancléř Willy Brandt nebo švédský expremiér Olof Palme s jejich globálními pohledy. Chtěli jsme uniknout z provinčního ghetta Německé demokratické republiky.

Na snímku z oslav lídr NDR Erich Honecker (druhý zprava), po jeho pravici...

Poslední dny. „Maďarsko a Polsko byly ve vývoji úplně někde jinde než my. Když přijel Gorbačov v říjnu 1989 na výročí vzniku NDR do Berlína, pronesl památná slova, že ‚kdo přijde pozdě, toho potrestá život‘,“ říká Markus Meckel. Na snímku z oslav lídr NDR Erich Honecker (druhý zprava), po jeho pravici generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov a vlevo někdejší generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš.

Ale možná nejdůležitějším důvodem bylo, že jsme chtěli Sjednocenou dělnickou stranu (SED) provokovat. Vznikla totiž v roce 1946 vynuceným sloučením komunistů a sociálních demokratů v sovětské zóně. Zmíněnou událost pak symbolizovalo její logo v podobě dvou rukou v pevném stisku.

A my jsme chtěli i obrazně řečeno tu sociálnědemokratickou z nedobrovolného svazku vysvobodit.

LN: Kdy vám začalo být jasné, že NDR bez vlády komunistů velmi rychle zanikne?
Naším prvotním cílem bylo demokratizovat zemi s tím, že ostatní se uvidí. Bylo ale jasné, že když policie a armáda v říjnu 1989 nezasáhly proti pokojným demonstracím v řadě měst, nemůže to dopadnout zle. Po pádu berlínské zdi bylo zjevné, že už nemůže být obranným valem, který by držel naše lidi v kleci.

Někdy koncem listopadu jsme pochopili, že demokratizaci NDR nepůjde oddělit od snahy na spojení se západním Německem. A další vývoj se tomu krůček po krůčku přibližoval – od jednání u kulatého stolu v prosinci 1989 přes svobodné volby, měnovou unii se SRN až po sjednocení.

LN: Takže rozjetý vlak se už nedal zastavit...
Veřejnost to tak chtěla. Proto se nabízí otázka, proč teď, 30 let od těchto událostí, panuje mnohde ve východním Německu tak špatná nálada. Vysvětluji si to tím, že se málokdy mluví o druhé části příběhu. Zástupci bonnské vlády nás při jednáních válcovali, nedávali nám šanci. Často jsme cítili, že z jejich strany chyběl vůči nám náznak nějakého respektu.

Uprchlíci u západoněmeckého velvyslanectví v Praze v roce 1989

Uprchlíci u západoněmeckého velvyslanectví v Praze v roce 1989

Západní politici podávají sjednocení zkratkovitě: otevřela se zeď, pak přišel kancléř Helmut Kohl, zavedla se západoněmecká marka a země se sjednotila. Úplně se pomíjí, že tomu předcházela jednání dvou nezávislých států.

LN: Stačí to jako vysvětlení?
Když si dnes někdo stěžuje na poměry, říkám mu: Nedělali jsme tehdy nic jiného, než že jsme respektovali vaši vůli. Jakou vládu jste si v březnu 1990 zvolili, takovou jste dostali. Chtěli jste rychlé sjednocení, tak jste ho dostali, se všemi důsledky.

LN: Bylo by jejich rozpoložení lepší, pokud by bylo vidět víc východních Němců na důležitých pozicích?
Asi ano, ale trochu si za to můžeme sami. My jsme na poslední chvíli ještě stihli prosadit zpřístupnění svazků tajné policie Stasi.

Spolková vláda je původně chtěla zavřít do archivů. Tento krok byl nutný, zároveň se pak začaly objevovat kompromitující materiály. Veřejnost nerozlišovala, jestli někdo byl veden jako agent, či spolupracovník, prostě je začala házet všechny do jednoho pytle, bez ohledu na míru provinění. Hodně lidí bylo obviněno neprávem, ale už zmínka o Stasi pro ně znamenala konec kariéry. Tím vznikl názor, že kdo žil v NDR, je podezřelý.

LN: Jsou témata, kde jste se dokázali při jednáních se západoněmeckou vládou prosadit?
Jedna věc byla klíčová, ale i díky tomu, že to byla jedna z podmínek Sovětů v rámci jednání 2+4, které definovaly podmínky sjednocení. Tím bylo zachování pozemkové reformy, která se po válce dotkla velkých statků na území sovětské okupační zóny. To jsme chtěli od samého počátku i my, protože jsme věděli, že v opačném případě nastane naprostý zmatek, což by vedlo k dalšímu obrovskému transferu majetku z východu na západ. Druhé pravidlo, které s tím úzce souviselo, se nám už ale prosadit nepodařilo, a to sice, že před navrácením majetku má mít přednost finanční odškodnění. Tím nastaly pro roce 1990 obrovské majetkoprávní problémy, protože kvůli nevyřešeným otázkám se tím blokoval hospodářský rozvoj celých oblastí.

Nové berlínské sídliště, rok 1980.

Nové berlínské sídliště, rok 1980.

Druhá věc, kterou se podařilo prosadit, bylo, že liberálnější východoněmecká úprava zákona o interrupcích platila ještě dva roky po sjednocení, s tím, že pak bude nalezený model platný pro celé Německo. I to bylo ale dílem náhody: V NDR se mezitím rozpadla vláda, kde jsme byli spolu s křesťanskými demokraty, takže poslední kapitoly smlouvy o sjednocení vyjednávali s Bonnem zástupci Spolkové rady, druhé komory německého parlamentu. Tam už měla v té době většinu sociální demokracie, která to pak prosadila. Myslím si, že něco podobného bylo možné dosáhnout i v dalších oblastech a celých těch minulých třicet let by vypadalo úplně jinak. Problém byla časová tíseň a tlak, převzít všechno ze Západního Německa v měřítku 1:1.

Jako problematické vidím i jednání o stažení sovětských vojsk z území NDR. S Moskvou to vyjednala západoněmecká vláda, aniž by však znala poměry u sovětských posádek, jak to třeba v jejich kasárnách vypadá. Nás se pochopitelně nezeptali. Dodnes jsem přesvědčený, že smlouva o odchodu sovětské armády, kterou tehdy podepsali ministři zahraničí Hans-Dietrich Genscher a Eduard Ševardnadze, byla nejhorší smlouvou, která kdy byla nějakým vládním činitelem podepsána. Její základní princip spočíval v tom, že hodnota nemovitostí po sovětské armádě bude zúčtována proti ekologickým škodám, což byly kupecké počty, které ale byly zcela chybné. Vůbec se nebralo v potaz, že zmíněné nemovitosti neměly v té době žádnou hodnotu. Navíc to vedlo k tomu, že všechny ekologické škody byly ze strany sovětské armády schovány, čímž vznikly nejenom miliardové škody, ale trvalé problémy v krajině, s nimiž se potýkáme dodnes.

LN: Čím si vysvětlujete, že protimigrační Alternativa pro Německo (AfD) slaví v nových spolkových zemích tak velké úspěchy ve volbách?
Zase bych připomněl širší kontext. V roce 1989 se ve střední Evropě odehrála revoluce, kterou ale nevyvolala většina v tamních společnostech, ale naopak proudy, které byly ve výrazné menšině – disidenti, občanští aktivisté. Východní Němci jsou součástí většího posttotalitního společenství a jejich zkušenosti s komunismem a následným vývojem se liší pouze v odstínech od Poláků, Čechů nebo Maďarů.

V restauraci lipském hotelu, rok 1967.

V restauraci lipském hotelu, rok 1967.

Pokud se podíváte do těchto států, tak vidíte, jakým směrem se v posledních letech vyvíjely, jak hluboce jsou tamní společnosti rozdělené a rozhádané a kdo tam vyhrává volby. Přesně toto vidíme i v nových spolkových zemích. Plus je k tomu ještě třeba připočítat, že u mnoha východních Němců stále přetrvává očekávání, že stát se o ně postará - z rukou státu přichází všechno, dobré i zlé, přičemž ale ti, co v té vládě sedí, za všechno mohou.

A také je třeba mít na paměti demografické proměny bývalé NDR. Od roku 1989 odešly prakticky dva miliony východních Němců do západní části Německa, kde pomohli silně tamnímu hospodářství. Odešli hlavně ti, co měli dobré vzdělaní a je logické, že pak někde museli chybět.

LN: Existuje něco specificky východoněmeckého, co vám po těch třiceti letech chybí?
(Smích) Ano, chybí mi nudistické pláže. Před rokem 1989 byly součástí východoněmecké kultury a běžně přístupné. Pruderní západní Němci je však vytlačili na okraj, někam vedle pláží pro pejsky.

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

Prostitutka láká zákazníky za výlohou vykřičeného domu v Dubí u Teplic (2005) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Jakub Šural: Snažím se, aby na mě brácha mohl být hrdý

POCTA BRATROVI. Číslo 23, které nosil jeho bratr Josef, si Jakub Šural vzal na... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Přes půl roku uplynulo od toho 29. dubna, kdy fotbalový svět přišel o Josefa Šurala a Jakub Šural, obránce Zbrojovky...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Prof. Vladimír Tesař, zakladatel a přednosta Kliniky nefrologie 1. Lékařské... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...