Podle Asada případné dosažení příměří ještě neznamená, že Damašek přestane vést boj proti “teroristům.” Připomeňme si, že Moskva iniciovala před několika týdny – a s kritickým souhlasem Bašára Asada – jednání o příměří v Sýrii, které mělo být dosaženo k začátku března i ve spolupráci s USA a Mezinárodní podpůrné skupiny pro Sýrie. „Rusko se do té krize vážně vložilo politicky, diplomaticky a teď také vojensky. Proto bychom, samozřejmě, byli rádi, kdyby to Bašár Asad vzal na vědomí,“ nechal se slyšet Čurkin, který dodal, že Asadův projev „samozřejmě nesouzní s diplomatickými snahami, které Rusko vyvíjí.“
Je však rozkol mezi Moskvou a Damaškem reálný? Za prvé, byla to intervence ruského letectva a podle všeho i elitních pozemních oddílů na sklonku léta a září loňského roku, která nejenže pomohla krvácející armádě Bašára Asada ubránit strategicky významnou oblast Latakije a Idlibu na severozápadě země, ale dokonce se dostat do protiofenzívy po celém perimetru západní fronty a ohrozit pozice rebelů (nikoliv Islámského státu) v klíčovém Aleppu. Damašek v současné době nemá prostředky k tomu, aby se pokusil o ovládnutí celé Sýrie – ba co více, podle dostupných indicií to ani nemá v plánu. Podívejme se do jednotlivých oblastí Sýrie.
Doc. PhDr. Emil Aslan SOULEIMANOV, Ph.D.Narozen 1978. Působí na Katedře ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy v Praze. Na Petrohradském polytechnické univerzitě získal titul LLM a na Univerzitě Karlově obhájil doktorát z mezinárodních vztahů. Absolvoval rovněž Fulbrightovo stipendium na Davis Center for Russian and Euroasian Studies na Harvard University. |
Loňská rusko-turecká roztržka přiměla Moskvu k užší spolupráci se syrskými Kurdy, významnou lokální ozbrojenou formací čítající kolem 50.000 mužů, kteří kontrolují rozsáhlé oblasti na turecko-syrském pohraničí. V Moskvě bylo zřízeno poloformální zastoupení syrských Kurdů a podle některých komentátorů již dochází k vojenské podpoře syrských Kurdů ze strany Rusů. Komentátoři rovněž tvrdí, že Moskva přesvědčila Damašek o nutnosti kývnout na vytvoření kurdské autonomie v severních oblastech Sýrie. Tento tah je činěn především směrem k Turecku, které má se syrskými Kurdy značně vypjaté vztahy a které tradičně považuje perspektivní vytvoření Kurdistánu za eminentní bezpečnostní hrozbu. Rusko-kurdské, respektive rusko-kurdsko-asadovské spojenectví by mohlo vést k tomu, že Ankara již nebude schopna do dění v severní Sýrii zasahovat. V případě intervence do severní Sýrie, kterou Ankara vícekrát vyhrožovala zejména Kurdům, by čelila turecká armáda kombinaci technologicky vyspělé syrské protivzdušné obrany, ruského letectva a kurdských pešmergů z YPG. To by pak mohlo vést ke sjednocení severosyrských ankláv pod kurdskou kontrolou. Před několika dny přitom došlo k narušení kurdské neutrality tím, že se pešmergové zúčastnili na aleppském bojišti – podle všeho koordinovaného – útoku proti pozicím rebelů na sever od Aleppa. Je velice pochybné, že by syrští Kurdové byli ochotni jít do přímého střetu s rebely – a koordinovat svoje úsilí s Damaškem a Moskvou – aniž by měli záruky ze strany obou, že jím bude ponechána kontrola nad touto oblastí. Asadova armáda nemá v úmyslu tyto oblasti obsadit, neboť se chce vyhnout střetu s novými ruskými chráněnci a mocnou regionální silou, jejíž konfrontace s rebely je v zájmu Damašku, stejně jako případné ovládnutí turecko-syrského pohraničí, které by bezpečně izolovalo místní rebely.
Navzdory tvrzením, Damašek nemá zájem o válku s Islámským státem, čemuž nasvědčují letité snahy Asadovy armády vyhnout se útokům proti jeho pozicím. Existence Islámského státu byla efektivně využívána režimem v Damašku pro kompromitování protirežimní opozice jako takové v očích světové veřejnosti – poukázání na to, že současná vláda v Damašku je menším zlem než rozpínavý teokratický quasistát ohrožující polovinu zeměkoule. Asad si navíc dobře uvědomuje toho, že syrská armáda, v současné době čítající něco přes sto tisíc mužů, není s to opanovat rozsáhlé a strategicky méně významné území na východě země, chráněné přibližně stejně početným protivníkem, obývané nepřátelskou populací, a bez významnějších předsunutých základen Damašku. Mimoto se existence Islámského státu Damašku – i jeho ruskému spojenci – do jisté míry hodí. Těm, kteří by volali po svržení Asadova režimu, může být vytčeno – a je vytýkáno – že se snaží napomoci expanzi Islámského státu, mnohem nebezpečnější entity než Asadův režim. I proto se útoky ruského letectva, syrské armády, íránských dobrovolníků a šíítských milicí z Libanonu a Iráku soustředily na strategicky významnější západní část země, kde usiluje Damašek o konsolidaci své kontroly.
Jak lze tedy chápat onen údajný rozkol mezi Moskvou a Damaškem? Nejspíše se jedná o zastírací manévr spojenců, který má oddálit podepsání příměří. Klíčové je pro spojence obsazení Aleppa, baště rebelů, které nasadí smrtelnou ránu protiasadovské opozici (mimo Islámský stát) v západní části země a po kterém bude pro Damašek a Moskvu mnohem snadnějším úkolem vypořádat se s izolovanými ohnisky v jiných částech země. Obsazení Aleppa ale nebude vzhledem k přítomnosti velkého množství odhodlaných bojovníků ve městě snadným úkolem pro ne příliš početným Asadovým vojskům a jeho spojencům. Pravděpodobnější než frontální útok se proto jeví obklíčení města s cílem ho vystavit hladu a extenzivně vybombardovat. Zatímco tento postup může pomoci zachránit životy útočníků – proto ho Damašek v minulých letech často využíval – může tento postup potrvat i několik měsíců. Snaha Damašku a Moskvy simulovat vzájemnou neshodu tak může pomoci oddálit podepsání příměří na dobu, potřebnou pro obsazení Aleppa s tím, že spojenci “vyhrají čas” před západními a regionálními zeměmi, během kterých budou Rusové usilovně “přesvedčovat” Asada o nutnosti dohodnout se na příměří. A západní země budou více inklinovat – ve jménu dosažení kýženého příměří a tudíž i následné mírové dohody – k tomu, aby zavíraly oči nad flagrantním porušováním mezinárodního humanitárního práva v Sýrii rusko-syrsko-šíitskou koalicí.
