Bohem zapomenuté ostrůvky uprostřed ničeho, chtělo by se snad říci na adresu Spratlyho a Paracelských ostrovů při pohledu na snímky písečných pláží, klišovitě omývaných průzračnými tyrkysovými vodami Jihočínského moře. Od nejbližší pevniny je dělí stovky kilometrů.
Ve skutečnosti to vesměs ani nejsou ostrovy v pravém slova smyslu, ale stovky roztroušených atolů, útesů a písečných náspů, z nichž sotva zlomek trvale ční nad mořskou hladinu. Přesto je tam víc než živo. Respektovaný americký analytik a spisovatel čínského původu Gordon G .Chang o této oblasti hovoří dokonce jako o válečné zóně budoucnosti.
Netřeba ale chodit v čase daleko. Oněch několik set ostrůvků, které byly až do 50. let minulého století trvale neobydlené, se už teď nachází v centru jedné z největších geopolitických třenic světa. Na pozadí ambic rostoucích asijských ekonomik se zde střetávají zájmy hned několika zemí. Svoji část si v případě kontinentální pevnině bližších Paracelských ostrovů nárokuje Čína, jí neuznávaný Tchaj-wan a Vietnam.
#Vietnam construction in #Spratly islands
#China #greatwallofsand #Pacific pic.twitter.com/LwH0GZpdiq
— Tom Antonov (@Tom_Antonov) 9. Červen 2015V případě jižněji položených Spratlyho ostrovů je situace ještě komplikovanější – územní požadavky si kromě tohoto tria činí také Filipíny, Malajsie a Brunej. Zatímco by si však všechny zainteresované státy pro sebe rády ukrojily jen po kousku, Peking si veřejně přivlastňuje rovnou 90 procent celého Jihočínského moře a s tím i pochopitelně veškeré ostrovy.
Poklady moře
Boj o konec světa. Mazaná Čína se rozpíná pomocí umělých ostrovů |
Důvodem, proč se všechny tyto ruce natahují po titěrných ostrůvcích, je jejich strategická poloha. Kdo kontroluje tyto ostrovy a jejich okolní vody, kontroluje veškeré podstatné dění, které se v Jihočínském moři odehrává. A že ho není málo. Vede tudy jedna z nejfrekventovanějších lodních tras světa. Převedeno do řeči čísel: co do objemu tudy proudí víc než třetina veškeré námořní dopravy naší planety a polovina ze všech tankerů brázdících světová moře proplouvá těmito vodami, které omývají 6 z 10 nejrušnějších přístavů vůbec.
I to je mimo jiné důvodem, proč se nedávno do sporu vložila také Austrálie. V jejím případě přes Jihočínské moře směřuje rovných 60 procent exportu a 40 procent importu. S nelibostí sleduje zejména snahu Pekingu přisvojit si téměř kompletně tamní vody. Stejně tak jako další ve sporu zainteresované státy je totiž i Austrálie na Číně velkou měrou ekonomicky závislá. Loni se dokonce dostala na samu špici těchto zemí. A přes vody Jihočínského moře vede cesta i k dalším dvěma ze čtyřlístku pro australskou ekonomiku klíčových států – Jižní Koreji a Japonsku.
US Navy Releases Video Of Chinese Military Installations In Spratly Islands… http://t.co/WJJKtUhIeg #Spratlys
— Spratly Islands News (@SpratlysTimes) 16. Červen 2015Příčinou sporu je nicméně i Jihočínské moře samo o sobě. Přesněji to, co nabízí. Stranou potenciálního rozmachu rybolovu v tamních vodách, bohatých na různé druhy, je to nejcennější, co kontrola moře skýtá, ukryto hluboko pod hladinou – alespoň zatím. Ty nejodvážnější odhady kalkulují se zásobami až 130 miliard barelů ropy ukrytých na dně. To by oblast Jihočínského moře katapultovalo i před takové velikány, jako jsou Kuvajt, Spojené arabské emiráty nebo Rusko. Čínská média, bedlivě sledující otázku teritoriálních nároků Pekingu v oblasti, už dokonce Jihočínské moře začala titulovat „druhým Perským zálivem“.
Bílá kniha o největší armádě světa hájí čínské zájmy proti barevným revolucím |
Světová banka je nicméně ve svých odhadech významně střízlivější, už jen proto, že kalkuluje pouze s prokazatelnými zásobami. Ty by podle ní měly činit nejméně sedm miliard barelů. Kromě ropy se ale na dně Jihočínského moře nachází i vydatná ložiska zemního plynu. Podle Světové banky dosahují prokazatelně asi 25 miliard metrů krychlových, tedy trojnásobku těch amerických. Někdo mluví až o 100 miliardách metrů krychlových. Peking, dobře si tohoto vědom, v posledních letech již investoval do budoucí těžby na 20 miliard dolarů.
Čína staví nové ostrovy
Nezůstalo ovšem zdaleka jen u průzkumů. Čína na některých ostrovech rozehrála dosud nevídanou hru. V uplynulých měsících začala intenzivně rozšiřovat plochu některých útesů a mělčin navršováním písku. „Za posledních 18 měsíců Čína údajně postavila umělé ostrovy o větší ploše než všechny ostatní země v historii,“ komentuje tuto strategii analytik Gordon G. Chang v jednom ze svých komentářů. Obavy v očích ostatních států regionu vzbuzuje zejména fakt, že na nejméně sedmi z takto rozšířených útesů a mělčin vyrostly záhy přistávací plochy pro vrtulníky i letadla, včetně tříkilometrové ranveje na útesu Fiery Cross, a stavby zcela zjevně vojenského charakteru.
Na obranu Pekingu je však nutno dodat, že podobné stavby, vojenské vybavení i personál rozmístil na některé ostrůvky již dříve také Vietnam. Nárokované území si rovněž hlídají neustálou přítomností námořnictva Filipíny i Malajsie. Rozsah a metody, jakých používá Čína, však nemají obdoby. Západní analytici se obávají, že dalším krokem by mohlo být vyhlášení suverenity Pekingu nad vzdušným prostorem Jihočínského moře. Ostatně v uplynulých měsících se právě vzdušný prostor nad mořem stal dějištěm hned několika potyček.
Naposledy koncem května Čínu rozlítil přelet průzkumného letounu amerického námořnictva. Třenice v Jihočínském moři totiž rozblikala kontrolku také v tisíce kilometrů vzdáleném Washingtonu. Dokonce tak intenzivně, že ministr obrany USA Ashton Carter při návštěvě Vietnamu počátkem června přislíbil tamnímu námořnictvu americkou eskortu.
Peking dává na vědomí, že je velmoc
Sinolog Ondřej Klimeš z Orientálního ústavu Akademie věd ČR přibližuje postoje Pekingu ve sporu o Jihočínské moře.
LN: Jaké vnitropolitické mechanismy stojí za postojem Pekingu ve sporu o Jihočínské moře?
Pro stávající čínskou garnituru je situace v Jihočínském moři velmi důležitým mechanismem, kterým dokazuje svoji schopnost zastupovat zájmy čínského lidu.
Další Pekingské jaro? V Číně po Tchien-an-menu jen stěží, míní sinolog |
Z vnitropolitického hlediska je ono budování umělých ostrovů projevem takzvaného technického nacionalismu. Dokazováním, že umí vybudovat právě třeba umělé pevniny, vysílat rakety do vesmíru, stavět letadlové lodě a tak dále. Je v tom přímá souvislost s technickou pokročilostí, již Čína deklaruje, o niž usiluje ak níž skutečně dospívá.
LN: Co se tímto chováním snaží dát Čína na vědomí okolnímu světu?
Čína naprosto otevřeně deklaruje, že aspiruje na velmocenské postavení. Že dělá věci úplně jinak než Západ, jehož některé hodnoty jsou v přímém konfliktu s těmi jejími. Je to otevřená deklarace silového hájení svých zájmů.
Na druhou stranu, myslím si, že ani jedna ze stran nechce válku. Může k ní ovšem dojít eskalací nějaké menší roztržky.
LN: Využil už někdy dříve Peking nynější strategie s rozšiřováním pevniny?
Nejsem si toho vědom, ale nemůžu to zcela vyloučit. Nevybavuji si však nic takového.
LN: Pokud Čína uspěje v tomto geopolitickém sporu, může ji to povzbudit k obdobným ambicím i jinde?
Myslím si, že ne. Že Číně nejde o územní expanzi formou zabrání území. Čína pochopila velmocenskou hru v mezinárodních vztazích v tom smyslu, že v moderní době se vliv nezískává anexí, ale schopností určovat pravidla hry a ekonomickou mocí. Čína tuto hru pochopila a začíná ji úspěšně hrát.
