Zatímco u nás si necháme všechno líbit
Jinde je jinak. Ukrajinci skandují, arabové střílí. Nejsou to namnoze křesťané, ač i ti v tom teritoriu si zvykli na tvrdší verzi, než je ta papeže Františka. Srozumitelnější příkladem: V Jordánsku vloni někdo ukradl koně, byl dopaden a staršími podle tradičních zvyků odsouzen. Musí vrátit koně 4 a odpovídá celá jeho rodina. Náhrada újmy ponížením okradeného, zloděj nesmí být vítěz. Ručí celá rodina, možná by ho mohla vyhnat, ale náhradu škody jí nikdo neodpáře. Státní soud tím nevyrušován, vyřídí se na vsi. Tak i politika má tendenci k obnovení práva, cesta klopotná, ale je ta naše lepší? Jak dlouho je lepší? Ovšem víc trpí slabší, zranitelní, ale to je asi i na Marsu. Neznáme jiné řešení, klany se střídají, mocný se vykrmí a degeneruje, nastupuje utlačený atd. Přidali se i bandité z široka daleka, proč střílet jen na p. Hrušku či po autogramiádě u Paroubků? Muži už jsou tací. Dokud vydrží Assadovi plyn, bude vítěz. Potom se jedna strana poddá, vyplatí. Zapamatuje si a v příhodný moment to té první vrátí. Ovšemže to nejsou jen dva protivníci, je to trochu jako clearing v centrální bance. Ale jiné právo neznají, znát nemohou, nemají pro něj podklad. Šaríja zná smíření, ale ne rovnocenných.