Poslední slovo Radky Kvačkové: Co se dělá a co se nedělá |
Ministryně financí Schillerová byla přistižena. Neumí dost dobře anglicky. Přistihování politiků je novinářská disciplína, která vyžaduje dávku bezostyšnosti. Ta je ceněná, protože se jejím prostřednictvím občas dozvídáme věci, které je dobře vědět – nebo které aspoň pobaví. Je to ovšem tak trochu chůze po provaze. Stačí málo, a uklouznete. Nikoliv snad do propasti, ale do trapnosti, což není o moc lepší.
Spektakulární zkoušení pětapadesátnice Schillerové mladými novináři z angličtiny se dvakrát nepovedlo, i když to vypadalo, že si na něm televize zakládá. Že prý nachytala ministryni při lži, neboť tato deklarovala, že anglicky umí.
Přemýšlela jsem, co bych uvedla do kolonky „znalost jazyků“ já. Učila jsem se jich několik. Ve škole rusky, na gymnáziu (i před ním) taky německy, pak na vlastní pěst anglicky, krátce dokonce i francouzsky. Zůstala mi víceméně jen ta angličtina, takže bych ji asi napsala, ale nemohli by mě taky nachytat? Anglicky psané noviny i knížku si přečtu bez větších problémů, jenže když spustí stavidla své angličtiny moje děti nebo vnoučata, bývám skoro úplně mimo. Přitom jsem to byla vlastně já, kdo je k angličtině přivedl.
V době, kdy byl náš prostor neprodyšně opevněn před sebemenším vlivem Západu a učitele angličtiny jste mohli počítat na prstech, jsem synka nutila už asi od osmi let čtvrt hodiny denně číst z brožované Essential English for foreign students (i když jsem mu sem tam nejspíš ordinovala nesprávnou výslovnost). Holčička se mým lekcím vzpouzela, což mě přinutilo hledat skutečnou učitelku. Přihlásila se jedna, která však požadovala za hodiny nerealistický majlant.
Možná by se ještě našli svědci i mého veřejného tažení za zvýšení počtu učitelů angličtiny. Časem mi na tiskových konferencích resortu školství udělovali slovo s uštěpačnou poznámkou, „soudružka se chce zajisté opět zeptat, kdy bude víc angličtinářů“. Soudružka chtěla, ale nepomáhalo to.
Pokud šlo o vlastní děti, nakonec pomohla protekce v tehdy jediné jazykové škole v Praze, pašované desky Beatles a sametová revoluce, jež otevřela dveře do světa.
U vnoučat je situace úplně jiná. Tam už mám strach spíš o češtinu. Proč jim nepustíte někdy taky českou pohádku nebo český film? Přimlouvám se za mateřštinu, kterou angličtina začíná vytlačovat. Český slovník mladé generace je, zdá se mi, o dost chudší a plošší než záhodno. Anglický nedokážu do té míry ohodnotit, neboť jsem tak trochu Schillerová. Ovšem nesedím v ministerském křesle.
Jistě by bylo lepší, kdyby v členské zemi Evropské unie byli všichni členové vlády jazykově vybaveni tak jako třeba současný premiér. No, nejsou, a pokud vím, ani v minulých letech nebyli. Jenže je nenachytali. Možná proto, že se donedávna šlo spíš po diplomkách. Jestli by se v nich nenašlo něco opsaného.
