Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Konec umča
Premium
Názor
Před dvaceti lety jsem měl dojem, že se účastním revoluce k lepšímu. Doteď si jasně pamatuju, jak jsem s vyvalenýma očima sledoval proužky jednotlivých souborů zvolna se plnit modře, na chvíle zoufalého čekání, než se stáhne i poslední kus archivu a já se konečně budu moct podívat na film Guye Maddina „Nejsmutnější hudba světa“.
Nebo co jsem to tehdy, na začátku éry sdílení a stahování, tak nutně potřeboval vidět (z toho je zřetelné, jak je paměť šalebná, protože Guy Maddin natočil Nejsmutnější hudbu až dva roky poté, co Metallica Napster usoudila k smrti, přes Napster – mám dojem – se navíc stahovaly jenom empétrojky, takže to muselo být později a Maddina jsem si stahoval přes Gnutellu, nebo co jsem to pak používal, leč pro účely tohoto textu s tím pracujme už proto, abych tuhle závorku mohl konečně uzavřít).
Vypadalo to jako úžasná věc, slibovali jsme si, jak se umělci konečně vymaní z područí zlých studií a gramofonových firem (tak se jim tehdy ještě říkalo), jak jejich fanoušci budou moci svobodně poslouchat a koukat, na co chtějí, protože tehdy, milé děti, se ještě mohl někde nějaký manažer rozhodnout, že nějaký film není pro váš „region“ určen a výrobce vašeho DVD přehrávače byl povinen jeho přehrání zablokovat.
A dnes, po dvaceti letech, přišel možná čas si říct, jak jsme s tou revolucí dopadli. Ne že by psaní tohoto textu bylo jakkoli ovlivněno faktem, že jsem si rozkoukal na jedné streamovací platformě seriál a včera jsem zjistil, že abych si ho dokoukal, musel bych si předplatit streamovací platformu, která nestreamuje do České republiky, a že na pirátských serverech je k dispozici pouze ve stereu a v českém dabingu. To spíš knihou Billa Deresiewicze „Smrt umělce“, což je čtení, že by se člověk chtěl vrátit strojem času do roku 1979 a zadusit zakladatele Napsteru v kolébce. Podle Deresiewicze digitální revoluce v umění dosáhla naprostého opaku demokratizace, kterou slibovala.
A je fakt, že když člověk porovná hollywoodská studia a televizní společnosti, které aspoň platí svým tvůrcům někdy rozumné, jindy přemrštěné honoráře, s YouTubem či Spotify, pro které dobrovolně pracují miliony tvůrčích lidí, kteří jim v absolutní většině svoji tvorbu přímo cpou do chřtánu zdarma či za pakatel, musí mu dát za pravdu.
Slavný „Dlouhý chvost“ Chrise Andersona (teorie, dle níž internet tím, že má zboží neustále „na skladě“, podpoří prodej menšinových žánrů) se taky nenaplňuje – sedmdesát sedm procent zisku v hudebním průmyslu jde dnes do kapes jednoho procenta producentů, podobně nefungují revoluční způsoby financování čehokoli – ať už pomocí služeb, jako je Startovač, nebo Patreon. Je to hrozné čtení, fakt.
Doporučuju vám, abyste si tuhle knihu o tom, jak byla digitální revoluce k ničemu, taky pár kliknutími stáhli do svého Kindlu.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
