Jean-Paul Sartre, Zeď (1939)
Podíval jsem se na Juana: zdálo se, ?že neslyš?í. Tom začal znova:»Víš?, co dělají v Zaragoze? Polož?í chlapy na silnici a přejedou je náklaďákem.Říkal nám to jeden Maročan, co odtamtud utekl. Prý aby u?šetřili střelivo.«»Zas neu?šetří naftu,« řekl jsem.Dostal jsem na Toma dopal; tohle neměl říkat.»Důstojníci jsou při tom, procházejí se po silnici,« pokračoval, »a dohlíž?ejí nato s rukama v kapsách a pokuřují. A myslíš?, ?že ty lidi dorazí? Co tě vede. Nechají je řvát. Třeba hodinu. Ten Maročan říkal, ž?e se poprvé málem poblil.«»Tady to myslím dělat nebudou,« řekl jsem, »ledaž?e by jim opravdu chybělostřelivo.«-Juan najednou promluvil:»Vy jste lékař?«»Ano,« řekl Belgičan.»Trpí člověk? dlouho?«»Kdy?? Ale kdepak,« řekl Belgičan otcovsky, »je to hned hotové.«Tvářil se, jako když? uklidňuje bohatého pacienta.»Ale já? slyš?el jsem?, ž?e často musejí střílet dvakrát.«»Občas,« řekl Belgičan a potřásal hlavou. »Stává se, ?že první salva nezasáhne hlavní orgány.«»To pak musejí znovu nabít pu?šky a znovu zamířit?« Zamyslel se a dodalchraptivě: »To vš?ecko dlouho trvá!«Měl stra?šný strach, ž?e bude trpět, na nic jiného nemyslel: patřilo to k jehomládí. Já u?ž na to moc nemyslel, a nepotil jsem se proto, ž?e bych se bál utrpení.