Jak vypadá britský marihuanový trh? Jde o byznys, který se podle serveru The Guardian snaží prezentovat moderně a volnomyšlenkářsky, prý však skrývá řadu nepříjemných tajemství. Pěstování marihuany totiž ve Velké Británii závisí z velké části na praktikách, které jsou odsouzeníhodné nejen z hlediska zákonného. Server je popisuje jako ‚moderní otrokářství‘.
Stephenův případ do situace nabízí unikátní sondu. Byť je o pašeráctví marihuanových ‚zahradníků‘ relativně často slyšet, výpovědi se většinou drží teoretických rovin - a to právě proto, že se bývalí pěstitelé většinou příliš bojí zásahu ze strany pašeráků. Stephen ale bojuje o vše, protože ve Vietnamu nemá rodinu a návrat do země by pro něj dost dobře mohl znamenat opětovné dopadení pašeráky. Snaží se svůj případ tedy zviditelnit, aby vytvořil tlak na ministerstvo vnitra, které bude v následujících dnech rozhodovat o jeho budoucnosti.
Cestou do Anglie ho pašeráci mlátili holí
Stephenova rodina ho opustila krátce po chlapcově narození a sirotkem se stal prakticky i podruhé, když mu náhradní matka zemřela na rakovinu. Tehdy mu bylo devět let, a musel si začít obstarávat živobytí - z rodného venkova tedy vycestoval do Hanoje, kde se chtěl živit jako kamelot a leštič bot. Tehdy ho našli pašeráci a naslibovali mu skvělý život v Británii.
Následovala však fyzicky i psychicky náročná cesta přes Evropu, která kulminovala ve čtyřletou otrockou práci v anglických domech a bytech, jejichž útroby byly vyměněna za improvizované marihuanové plantáže.
Z Vietnamu pašeráci Stephena dostali přes Rusko, kde ho jeden gang prodal druhému. Jeho další cesta vedla Polskem až na sever Francie. Velkou část putování šel pěšky (zejména v noci, aby omezil riziko odhalení), a to za krutých podmínek. Guardianu například popsal, že ho pašeráci bili, aby postupoval rychleji - „někdy rukou, někdy holí“. Kanál La Manche překonal schovaný v mrazírenském náklaďáku spolu s dalšími čtyřmi lidmi.
Dlouhé dny v absolutní izolaci
V Londýně ho pašeráci převezli do šestipokojového domu, který byl zcela vyprázdněn a přeměněn na rozsáhlou marihuanovou pěstírnu. „Prvních pár dní tam se mnou zůstali tři lidé, ukázali mi, jak vše obstarat. Pak za sebou zamkli dveře a nechali mě osamotě,“ popisuje Stephen. Myslí si, že v tu dobu mu mohlo být kolem dvanácti let.
Obstarávání rostlin byla náročná a nebezpečná práce. Krom míchání chemikálií s vodou se Stephen prý častokrát i zranil proudem. „Bylo tam asi čtyřicet lamp. Musel jsem si dávat hodně velký pozor na všechny ty dráty. Občas jsem se lampy dotknul hlavou a dostal jsem elektrický šok, občas jsem si spálil vlasy,“ popisuje.
Okna domu byla z tvrdého, neprůhledného plastu, Stephen tedy netušil, jak venku ubíhají dny a noci - uvnitř mohl prý být sám týdny i měsíce. Jediným kontaktem s venkovním světem pro něj byly občasné inspekce, kdy mu několik Vietnamců přineslo jídlo a zkontrolovalo stav rostlin. Pokud se rostlinám nedařilo, zaplatil za to Stephen.
Naučil se také, jak s marihuanou zacházet poté, co rostliny byly dospělé - tehdy je věšel ze stropu, a po uschnutí si je v domě vyzvedávali kupci. Jednou byl svědkem toho, jak pěstírnu přepadli dealeři, Stephena svázali a ukradli celou sklizeň. Rozzuření pašeráci ho tehdy ovšem pouze přesunuli do jiné pěstírny, kde se proces mohl opakovat. Celkem prý pracoval ve zhruba dvaceti pěstírnách.
Pašeráci svému vězňi nutili alkohol i kokain
Poprvé ho policie zajistila, když mu bylo čtrnáct. Na to ho však pašeráci připravili: byť nemluvil anglicky, dokázal se po umístění do pěstounské rodiny přihlásit o telefonát - a zavolal na číslo, které si musel předem pro podobné případy zapamatovat. Za dva dny byl zpět v pěstírně a policie ho nedokázala vystopovat. Prý měl strach, že by jinak skončil ve vězení.
Pašeráci do Stephena prý s každým jídlem nutili vodku a whisky, musel kouřit marihuanu a podávali mu bílý prášek, prý zřejmě kokain. „Nejdříve to bylo docela špatné, nelíbilo se mi to, ale po požití jsem si pak začínal připadat silnější a mohl jsem více pracovat, když jsem to nedostával, byl jsem hodně unavený.“
„Myslím, že jsem by otrokem,“ konstatoval Stephen. „Pracoval jsem pro ně dlouho, ale nevydělal jsem si nic. Tvrdili mi, že jim dlužím hodně peněz za cestu, a odejít jsem mohl jen tehdy, pokud jsem obnos vydělal.“ Když se prý ptal, jak dlouho to bude trvat, bylo mu řečeno, že takové otázky klást nemůže. Jeho „dluh“ navíc rostl s každou zničenou či ukradenou rostlinou - pašeráci mu tvrdili, že dluží až sto tisíc dolarů, Stephen ale kvůli své izolaci neměl ponětí, co taková suma vůbec znamená.
Pěstouni chtějí, aby zůstal v Británii
Při dalším zátahu byl Stephen zadržen to mu bylo 16 let. Tentokrát se udržel v pěstounské péči již tři roky a rodina, do které byl umístěn, mu slíbila místo, dokud o něj bude mít zájem. „Vnímáme ho jako člena rodiny,“ svěřila se jeho pěstounská matka.
V podobných podmínkách v Británii pracuje nespočet mladých Vietnamců. Do nedávna by byli po zadržení posláni do nápravných institucí pro mladistvé, teď jsou stále častěji vnímáni jako oběti pašeráctví - těm, kteří sdílí Stephenův příběh, to však nepomůže. Získat azyl je pro ně totiž téměř nemožné, většinou skončí zpět v rodné zemi, kde je často opět vyhledávají pašeráci.
Stephena čeká slyšení v pondělí. Rozhodne se o tom, zda může zůstat v Britnánii a na podporu svého případu má i petici s více než 100 tisíci podpisy. V pěstounské péči se naučil anglicky a díky videím na YouTube si zamiloval kuchařinu. Jeho budoucnost je však alespoň prozatím v rukou tamního ministerstva vnitra.
