Zoubek sám říkal, že se považuje za řemeslníka. „Rád dělám sochy živé, které patří na déšť, mráz a vítr,“ řekl dříve. Hlavním tématem Zoubkovy tvorby byla lidská figura. Jeho plastiky jsou typické štíhlostí a protáhlostí i výraznými gesty a postoji. Jeho dílo je zastoupeno v řadě českých i zahraničních galerií či soukromých sbírek.
Do Zoubkova uměleckého života zasáhl konec 60. let, kdy vytvořil posmrtnou masku a náhrobek studenta Jana Palacha. „Říká se tomu výzva, tomu, co jsem cítil, když Jan Palach zemřel. Byl to takový předěl v mém životě, cítil jsem, že už se nedá žít jako předtím. Tak mě napadlo, že bych mohl poskytnout službu, kterou umí jen málo lidí, nebo je ochotno udělat málo lidí, tedy sejmout jeho posmrtnou masku,“ řekl loni.
Režimu se pak stal Zoubek nepohodlným a v následném období normalizace měl omezené možnosti veřejného působení. Pracoval tak tehdy třeba jako restaurátor v Litomyšli. Po listopadu 1989 se podle Breganta aktivně podílel na demokratických změnách. Byl členem výtvarného odboru Umělecké besedy, uměleckého spolku vzniklého už v 19. století, jehož činnost byla v 90. letech obnovována po letech omezení práce besedy za komunismu.
  |
Za obrovskou ztrátu pokládá Zoubkův odchod ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL). Označil ho za Rytíře české kultury. „Olbram Zoubek patřil mezi ty umělce, u kterých jsem si vážil vysoké míry profesionality a ryzosti morálního profilu,“ uvedl. O tom, že Zoubek dokázal skloubit profesionalitu a morální kvality, napsal na twitteru šéf lidovců Pavel Bělobrádek. Skvělý umělec i člověk byl Zoubek pro Bělobrádka i prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše. „Nezbývá než říci - Děkujeme a nezapomeneme!“ uvedl Drahoš na twitteru.
Podle premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) se Zoubek nesmazatelně zapsal do dějin české kultury. „České umění dnes přišlo o jednu z nejvýraznějších osobností,“ napsal na twitteru předseda vlády.
V poslední době pracoval například na plastice pátera Josefa Toufara, která byla odhalena letos v únoru v kostele v Zahrádce na Havlíčkobrodsku. Postavu faráře umučeného komunisty začal Zoubek tvořit po přečtení knih Miloše Doležala. „Tak mě to vzalo, že jsem si řekl, že to udělám. Pro sebe. A kdyby se to povedlo, tak bych ji věnoval do Číhoště nebo spíš do Zahrádky,“ uvedl před dokončením díla.
V současnosti mohou lidé vidět Zoubkovo dílo například na výstavách v kostele svatého Vavřince v Klatovech do 18. června nebo v Muzeu berounské keramiky v Berouně do 25. června.
Sochař Olbram Zoubek vešel do širšího povědomí poté, co v roce 1969 odlil posmrtnou masku Jana Palacha a vytvořil i jeho náhrobek. Od začátku 70. let, kdy mu komunistický režim nebyl nakloněn, pracoval jako restaurátor v Litomyšli. V 90. letech se stal žádaným výtvarníkem, jehož díla zdobí galerie, exteriéry i sbírky. Zoubek, který ve věku 91 let zemřel, se sám považoval za řemeslníka a přiznával, že se občas pohybuje na hraně kýče. "Rád dělám sochy živé, které patří na déšť, mráz a vítr," říkal Zoubek. Hlavním tématem jeho tvorby byla lidská figura. Protáhlé postavy mužů a žen jsou obecně platnými symboly lidské existence, vztahů, víry či svobody. Inspiroval se vlastními prožitky, rodinou či vztahy k lidem okolo. Do ženských postav často přenášel svou první ženu, zemřelou sochařku Evu Kmentovou, ale i druhou manželku, galeristku Marii. V mužských pak Zoubek nejednou promítal sám sebe. Velmi rád čerpal z mytologie a z antického Řecka (například díla Vzpomínka na Agamemnóna či Ífigenie před obětí). Zoubkovy figurální plastiky, které jsou typické štíhlou vertikálou, modelací povrchu a výraznými gesty a postoji, jsou velmi dobře rozpoznatelné. Postavy na soklu často drží jen špičkami prstů u nohou, jejich tváře směřují vzhůru, ruce jsou vztyčené nebo se vznášejí. Sochař využíval rozličných materiálů, v oblibě měl osinkocement, bronz nebo olovo. Plastiky ještě někdy zvýrazňoval polychromováním a zlacením. Zoubkův zajímavý život by se možná odvíjel jinak, nebýt jeho angažování se po sebeupálení Palacha. Až později se dozvěděl, že student byl vlastně jeho příbuzný - Zoubkův otec a Palachova matka byli totiž bratranec a sestřenice. Snímání jeho masky sochař označoval za svůj životní, až posvátný zážitek. "... nebyl to čin tvůrčí, ale občanský," řekl v jednom z rozhovorů Zoubek, který posléze vytvořil i náhrobek Jana Zajíce, Palachova následovníka. Od 70. let, kdy nesměl vystavovat, pracoval spolu s podobně režimem postiženými výtvarníky Zdeňkem Palcrem, Stanislavem Podhrázským a Václavem Boštíkem jako restaurátor na renesančním zámku v Litomyšli. Strávil zde celkem 20 let: k 17 sezonám na zámku přidal Zoubek ještě tři další při práci na sochách v jeho okolí, na pivovaru či na sgrafitech na pedagogické škole. Ve sklepních sálech zámku má sochař stálou expozici. Litomyšl se stala jeho druhým domovem. V roce 1987 stál Zoubek u zrodu výstav s názvem Výtvarná Litomyšl, které se každoročně konají v domě U Rytířů. Rozporuplné reakce veřejnosti vzbudilo v roce 2002 odhalení Zoubkova Pomníku obětem komunismu na pražském Újezdě. Proti dílu, na němž se s ním podíleli také architekti Zdeněk Hölzl a Jan Kerel, organizoval protesty Milan Knížák se studenty Akademie výtvarného umění. Pomník tvoří zužující se betonové schodiště zakončené sedmi postavami v různých fázích dokončení. Symbolizují mukla - muže určeného k likvidaci. Jediná celá postava pak znázorňuje toho, kdo vytrval v boji za svobodu. Zoubek se narodil 21. dubna 1926 v Praze na Žižkově v rodině bankovního úředníka. V mládí toužil být hercem. Vystudoval pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru Josefa Wagnera (1945 až 1952). Stal se členem Unie výtvarných umělců, skupiny Trasa, Nové skupiny a obnovené Umělecké besedy. V roce 1988 Zoubek podepsal Několik vět. S restaurováním přestal v roce 1994 s tím, že všechen čas chce věnovat vlastní tvorbě. Na přelomu let 2013 a 2014 se konala sochařova velká retrospektiva v Jízdárně Pražského hradu. Loni měl Zoubek výstavu ke svým devadesátinám v Litomyšli. Sochař donedávna aktivně pracoval. Letos v únoru byla odhalena jeho socha v kostele v Zahrádce na Havlíčkobrodsku. Více než dvoumetrová plastika byla vytvořena na počest kněze Josefa Toufara ubitého komunisty, který v už zaniklé obci působil před svým odchodem do farnosti v nedaleké Číhošti. Zoubek, který se rád hlásil k odkazu Alberta Giacomettiho, byl držitelem řady ocenění za svou tvorbu i za své občanské postoje. V roce 1990 mu byla například udělena Národní cena České republiky, v roce 1996 získal medaili Za zásluhy a v roce 2015 pak titul ministerstva kultury Rytíř české kultury. Zoubkův syn Jasan (1956) se "potatil" a je rovněž sochařem. Kromě něj měl umělec ještě dvě dcery - Polanu (1954) a Evu (1982). |
