Yo La Tengo v ledasčem představují antitezi obecně sdílené představy rockerů. Bubenici a zpěvačku Georgii Hubleyovou i kytaristu a frontmana Iru Kaplana by mohl někdo použít do reklamy na manželství. Po desetiletích prožitých na scéně, jež monogamním vztahům zrovna nesvědčí, jsou pořád spolu, na koncertech vyzařují jaksi samozřejmou synergii, přirozené napojení.
Pán a paní kolem pětapadesáti, kteří se v mládí potkávali na stejných koncertech a v obchodech s deskami, dali se dohromady a ještě si založili kapelu a všechno jim to vydrželo až do dneška. Skoro doják.
Yo la Tengo
Zasněný rock z malého města Už dlouho žijí na malém městě a jejich hudba tomu v něčem odpovídá. Není v ní "metropolitní" sebevědomí, velké ego. Tiché skladby, do nichž ve studiu občas přimíchávají reálné zvuky, někdy evokují pokojnou venkovskou noc někde na verandě, kdy v dálce štěká pes, ze tmy řvou cikády a do pauzy mezi dvěma akordy se vejde několik hvězdokup na obloze. I v těch chvílích, kdy se YLT rozeznějí naplno, neztrácí jejich hudba jakousi intimní dimenzi - zvuk kytary se může lámat do skřípějící zpětné vazby, vokály Hubleyové a Kaplana ale pořád znějí jakoby nezasažené vědomím, že někdo poslouchá, zpívané na půl úst, obrácené dovnitř.
Intimní feeling připomíná The Velvet Underground
Začínali v prostředí amerického undergroundu počátku 80. let, byli fanoušky tehdejších ostrých, vlivných a přitom nijak moc známých kapel jako Mission of Burma a Hüsker Dü. První desku Ride the Tiger vydali v roce 1986. Od počátku si je oblíbila hudební kritika, trochu širší publikum na sebe upozornili albem Fakebook (1990), na něž kromě pár původních skladeb shromáždili většinou akustické verze převzatých písní umělců od The Kinks přes Johna Calea a písničkáře Daniela Johnsona po obskurní countryové zpěváky padesátých let. To album je esencí YLT nebo jedné jejich charakteristické polohy - jednoduché aranže s trochu klamně primitivní kytarou, "nezpěvácké" vokály, intimní a trochu rozostřený feeling. V něčem je to příbuzné hudbě The Velvet Underground, Yo La Tengo také tuhle kapelu hráli v (právem) pozapomenutém filmu Mary Harronové I Shot Andy Warhol.
Různé coververze jsou dodnes důležitou součástí repertoáru kapely, která si cizí písně nenápadně přivlastňuje, dělá je svými a podává je někdy s jemnou ironií a vždycky se zaujetím a schopností najít v nich něco ne nutně nového, ale v originále třeba ne tak zřetelně slyšitelného. Povedlo se jim to třeba s písničkou Little Honda z repertoáru Beach Boys, nebo ve skladbách, jež si vypůjčili od klasika free jazzu zvaného Sun Ra. Bezprostřednější přístup k cizímu repertoáru projevili na sedm let staré kompilaci Yo La Tengo is Murdering The Classics, které trio zachycuje jako "živý jukebox", muzikanty schopné na požádání zahrát cokoliv - nevadí, že všelijak a značně po svém.
Trochu stranou
Průlomová deska Painful (1993) ukázala Yo La Tengo v jejich plnosti. Zvláštní kombinaci Kaplanovy schopnosti vymyslet jednoduchou a vlastně docela chytlavou písničku nesenou snadno zapamatovatelným kytarovým riffem a zároveň z té skladby udělat spíš ulpívající impresi než popsong. Obalit ji vrstvami kytarové zpětné vazby, táhlými jednoduchými klávesami, nechat ji třeba vyrůst do mohutného proudu taženého houpavým a neagresivním rytmem až na hranici bolesti, při vší síle a někdy i disonanci je ten proud ale vlastně povznášející.
Na dalších albech tuhle svou hudební tvář prokreslovali do větších detailů, někdy v rozšířeném obsazení (třeba i se smyčci), jindy ořezanou jen na elementární prvky. To rozkročení mezi táhlými a vzdušnými kusy, kdy jako by na svoje nástroje ani nehráli, spíš se jich jen všelijak dotýkali, a sonickým atakem, z nějž se ale nevytratila něha či vroucnost, a který je často tažený mumlavým polohlasným vokálem, jim ale zůstalo. Vždycky stáli trochu mimo, což se jistě projevilo na jejich komerčním ohlase. Jako kapela, která dosáhla nadčasovosti, si Yo La Tengo klidně mohli dovolit zestárnout.
