26. února 2018 20:46 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Václav Klofáč: antimilitarista ministrem obrany

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Václav Klofáč | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Václav Klofáč | foto: wikimedia.org

PRAHA Krátce po sedmé hodině večerní 22. října 1918 nastoupil Václav Klofáč v železniční stanici Meidling do zvláštního salonního vlaku. Zde na něj čekal císař Karel, poslední panovník rakousko-uherské říše. Klofáče jeho pozvání zaskočilo, protože ještě téže noci měl s ostatními členy Národního výboru československého odcestovat do Ženevy, aby tam jednali se zástupci exilu, bojujícího proti Rakousko-Uhersku. Císař však na setkání trval, navíc šlo o pozvání, které se neodmítá.

Panovník jej přijal okamžitě a rovnou se zeptal, zda pokládá za možné, aby monarchie válku přežila. Když Klofáč odpověděl, že za současného stavu věcí to pokládá za nemyslitelné, viditelně skleslý císař na něj apeloval, aby rozchod s Rakouskem alespoň proběhl bez krveprolití. Schůzka netrvala dlouho. Zhruba po čtvrt hodině vlak dorazil do Vídně, kde Klofáč vystoupil a automobilem pokračoval do hotelu Continental. Tam na něj již čekali další čeští politikové, s nimiž neprodleně odcestoval do Švýcar.

Právě tato cesta způsobila, že se Václav Klofáč nestal jedním z mužů 28. října. Pod zákonem o vyhlášení samostatnosti se tak ocitl podpis jeho vnitrostranického rivala Jiřího Stříbrného. Vývoj totiž československé politiky předběhl: zatímco se ve Švýcarsku domlouvali, jakým způsobem dosáhnout státní nezávislosti, lidé doma bez ohledu na jejich vyjednávání 28. října samostatný stát vyhlásili. Klofáč se spolu s ostatními do vlasti vrátil až 2. listopadu 1918, přesto však pro něj byly podzimní měsíce roku 1918 velkou satisfakcí.

Tajná jednání v Rusku

Klofáčovy osudy za první světové války byly pohnuté a dramatické, dokonce tehdy stanul na prahu smrti. Již dlouho před jejím vypuknutím udržoval styky s ruskými diplomaty a vojenskými činiteli. V lednu 1914 tajně odjel do Petrohradu, kde jednal s ruským ministrem zahraničí Sazonovem a náčelníkem generálního štábu Žilinským. Rakouským úřadům Klofáčovy styky uniknout nemohly, a proto jej nechaly již 4. září 1914 zatknout, přestože jej chránila imunita poslance Říšské rady. Václav Klofáč se tak stal prvním českým politikem, který skončil v rakouském vězení. Později jej následovali Karel Kramář, Alois Rašín, Viktor Dyk, Jaroslav Preiss a další. Zpočátku úřady Klofáče držely ve vězení v Praze; rok a půl zde byl v samovazbě, aniž proti němu byla vznesena žaloba. V březnu 1916 byl převezen do Vídně a až 24. května 1917 byl obžalován z velezrady a špionáže. Padl návrh na udělení trestu smrti.

K nejhoršímu však nedošlo, protože císař Karel, který se ujal vlády po smrti Františka Josefa I., vyhlásil 2. července 1917 pro politické vězně amnestii. V důsledku toho se dostal na svobodu také Klofáč. Z vězení byl propuštěn 7 .července jako jeden z posledních internovaných českých politiků. S furiantstvím sobě vlastním skupině žurnalistů, která na něj čekala, řekl, že císaři za amnestii neděkuje a že bude pokračovat ve své předválečné činnosti. To bylo silné prohlášení, protože od konce 80. let 19. století vyvíjel aktivity tak či onak namířené proti Rakousku a Habsburkům.

Pomocný učitel a novinář

Václav Klofáč se již jako student zapojil do činností, které nebyly rakouským úřadům milé. Narodil se 4. října 1868 v Německém – dnes Havlíčkově – Brodu, kde později vystudoval gymnázium. Začal brzy, na přímluvu učitelů z obecné školy již v necelých deseti letech. Proto také maturoval už v roce 1885, když mu ještě nebylo ani sedmnáct. Pak odešel do Prahy, kde se pokoušel o studium práv, avšak neúspěšně. Vrátil se domů a v okolních vesnicích se živil jako pomocný učitel. Neuspokojovalo jej to však a na živobytí nedostačovalo. Po roce se rozhodl odejít do Prahy znovu. Jeho životopisec Bohuslav Šantrůček zdůrazňuje, že pod vlivem populárního Havlasova románu Tiché vody se v roce 1887 nechal zapsat na lékařskou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity – toužil se prý stát lidovým lékařem, který by přicházel k potřebným „nejen jako ten, kdo uzdravuje, ale i jako ten, kdo povzbuzuje a pomáhá už dobrotou svého srdce…“

V Praze se Klofáč zapojil do činnosti pokrokového hnutí, prostoupeného národními a sociálními ideály. Pokrokáři se hlásili ke svobodomyslné straně, pokládali se za její levé křídlo a podnikali akce, kterými usedlé mladočeské vlastence přiváděli do potíží. Za nejvýznamnější je třeba pokládat velké demonstrace proti císaři Františku Josefovi I., uspořádané v den jeho narozenin 18. srpna 1893 v Praze. Následovalo rozsáhlé zatýkání a proces s takzvanou Omladinou. Klofáč vězení unikl jen proto, že si právě odbýval vojenskou službu. Vysokoškolské studium nedokončil, na konec zakotvil jako novinář v redakci mladočeských Národních listů, kam jej přitáhl Julius Grégr.

Pořád víc jej lákala politika. Byl českým vlastencem a socialistou a těžce nesl, že českoslovanská sociální demokracie, která v roce 1897 dosáhla zvolení svých prvních poslanců do Říšské rady, vydala prohlášení, v němž české státní právo označila za „zpuchřelé pergameny“. Nebyl sám, koho to popudilo. Již 4 .dubna 1897 se v Praze konala zakládající schůze strany národních dělníků, kteří se rozhodli bojovat nejen za sociální spravedlnost, ale také za práva českého národa. Klofáč se zapojil se vší vehemencí do podpory tohoto hnutí, které se v roce 1898 transformovalo v Českou stranu národně sociální.

O rok později odešel z Národních listů a založil Tiskárnu národně sociálního dělnictva, pozdější Melantrich, který od roku 1901 vydával vlastní noviny Česká demokracie, psal do nich a stal se předsedou formující se strany. V její činnosti prosazoval své názory – politický radikalismus, nacionalismus, ale také antisemitismus, který vyvrcholil v takzvané hilsneriádě protižidovskými vystoupeními a útoky na T. G. Masaryka. Klofáčova činorodost i přitažlivost národně sociální myšlenky přinášela ovoce. Nedávno založená strana zapustila kořeny nejen v Čechách, ale i na Moravě a ve Slezsku, a dokonce i ve Vídni. Prvního volebního úspěchu dosáhla v roce 1901, kdy bylo do Říšské rady zvoleno pět jejích poslanců, Václav Klofáč mezi nimi. V rakouském parlamentu zasedal až do roku 1918, v letech 1908 až 1913 byl také poslancem sněmu Království českého.

Ostře proti Rakousku

Politika, kterou Klofáč prosazoval, byla v mnohém demagogická, nerealistická a ostře protirakouská. Snad nejvýrazněji se vyhraňovala projevy antimilitaristickými, v parlamentě ostře protestoval proti německému charakteru rakouské armády. „Přineseme-li armádě ještě další oběti bez záruk pro svůj prospěch a pro svou existenci národní a politickou, pak sami vpálili jsme si na čelo cejch méněcennosti a otrocké poddanosti,“ řekl 12. května 1908 v Poslanecké sněmovně. „K této nedůstojné úloze naše strana se nesníží, a proto v poslední okamžik volajíce slovanské poslance do šiku semknutého, stojíme a zůstaneme pevně proti armádní správě a její záhubné protislovanské politice v nejkrajnější opozici.“

Takovými projevy si národně sociální strana získávala sympatie mladé generace. Právě s mladými národními sociály pro jejich antimilitaristické činy proběhl v roce 1909 velký proces, v němž byl hlavní obžalovaný Emil Špatný odsouzen na 12 let do vězení. Postupem doby navazoval Klofáč kontakty s představiteli protirakousky orientovaných sil na mezinárodní úrovni. Nešlo jen o vazby na Rusko, podporu hledal také v Bulharsku, Srbsku či USA, kde podnikl v letech 1909 a 1913 přednášková turné. Není se co divit, že nemohl uniknout zájmu rakouské tajné policie, která iniciovala jeho zatčení.

Válka mu přinesla velké trápení nejen proto, že skončil ve vězení, ale i proto, že v prosinci 1917 na následky zranění v boji zemřel jeho syn Jaroslav. Současně však světový konflikt přinášel naději na rozbití Rakouska a vznik samostatného českého státu. Radikalismus, který mu byl vlastní, Klofáče neopustil ani po propuštění z vězení. V září 1917 se stal místopředsedou Českého svazu poslanců v Říšské radě a v červenci 1918 místopředsedou Národního výboru československého. Po vzniku samostatné Československé republiky se Václav Klofáč stal členem její vlády, paradoxně on – antimilitarista – ministrem obrany. 

JIŘÍ PERNES, Lidové noviny
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz