Přijel tedy náhodou, nepřijel dělat státní převrat. Vědělo se, že je to s Rakouskem-Uherskem více než „nahnuté“. Toho si byli vědomi jak císař Karel I., který pobýval na hlavním velitelství v Badenu, tak i ve Vídni, kam si hrabě Maxmilian Julius Coudenhove, poslední místodržící v Čechách, odjel pro instrukce, jak si má počínat v neklidné době. Čeští političtí předáci zase odjeli do Ženevy na porady se zahraničním odbojem, aby domluvili společný postup pro vyhlášení samostatného státu. Nikdo nevěděl, kdy to přesně bude, ale tušili, že je to už blízko. A oni chtěli být u toho, až to vypukne. Události je však předběhly. Ne tak Šrobára.
Edvard Beneš: tvůrce „československého zázraku“ |
Z nádraží vyšel do ulic ve chvíli, kdy si Pražané začali číst na vývěskách a nárožích Andrássyho nótu, kterou si vyložili jako rakouskou kapitulaci. Za propukajícího jásotu se vydal do sídla Národního výboru v Obecním domě, aby od českých politiků zjistil, co se děje. Švehla se Soukupem už přebírali Obilní ústav, Rašín byl v redakci Národních listů, o všem se horečně jednalo. Šrobár už zůstal v Národním výboru, který se postavil do čela převratu, snažil se o udržení klidu a pořádku. V ulicích vyhrávaly kapely, strhávaly se symboly rakouského mocnářství a všude se řečnilo. Sám Šrobár nepronesl žádný projev, ale navečer připojil svůj podpis pod dokument o založení státu. Tím se stal „mužem 28. října“. Do revolučního Národního výboru byl přibrán jako zástupce Slováků. Jestli toho mohl někdo posléze litovat, byl to sokolský činovník Josef Scheiner. Národní výbor neměl k dispozici žádné vojsko, staly se jím sokolské jednotky. Velel jim právě Scheiner, jehož Šrobárův příjezd odsunul do pozadí.
Vstříc ČSR
Národně uvědomělý Slovák se narodil v Liskové u Ružomberku 9. srpna 1867. Početná rodina byla rolnická a katolická. Již od svých studentských let měl potíže s uherskými úřady. Před maturitou na levočském gymnáziu byl vyloučen ze všech uherských škol za šíření panslavistických názorů, s českou podporou maturoval roku 1888 v Přerově. Za studií medicíny na pražské Karlově univerzitě se angažoval ve vysokoškolském spolku Detvan, psal do novin a seznámil se s profesorem T. G. Masarykem, jehož názory a postoje mu konvenovaly, a tak se stal jeho oddaným stoupencem.
Po vojenské službě ve Vídni spoluzakládal Českoslovanskou jednotu (1896), propagoval drobnou každodenní práci na slovenském venkově a s Pavlem Blahou vydával revue Hlas(1898–1904). V únoru 1902 se oženil ve Strážnici s Bertou Kučovou, s níž měl syna a dvě dcery. Lékařskou praxi vykonával v Ružomberku, kde si otevřel ordinaci jako obvodní lékař, posléze za války musel spravovat i vojenskou barákovou nemocnici.
V době, kdy hrozila maďarizace Slováků, se stýkal s místním farářem Andrejem Hlinkou. Roku 1906 kandidoval do uherského sněmu za Slovenskou národní stranu, ale podlehl svému maďarskému soupeři. Za svou předvolební „protimaďarskou“ agitaci byl rok vězněn v Szegedu. Charismatický kněz Hlinka byl pro změnu odsouzen ke dvěma rokům žaláře, ale než stačil nastoupit trest, došlo k tragédii v Černové, při níž četníci usmrtili 15 místních občanů, což z něho učinilo mučedníka slovenského národa.
Mezitím se oba Slováci ještě stačili rozkmotřit. Ze Šrobára se postupně stal ostrý kritik klerikalismu. Z iniciativy Českoslovanské jednoty se od roku 1908 až do Velké války každoročně konaly v Luhačovicích česko-slovenské porady. Šrobár se jich pravidelně účastnil, podporoval blízkost, sounáležitost Čechů a Slováků.
I za války udržoval kontakty s Prahou, od dubna 1915 spolupracoval s tajným výborem Maffie, který řídil zpravodajskou a konspirační činnost, předával informace T. G. Masarykovi do zahraničí. V květnu 1917 prosadil v Praze, aby se do státoprávního prohlášení Českého svazu na říšské radě vložil odstavec o Slovensku. Dne 1. května 1918 pronesl v Liptovském Mikuláši na táboře lidu projev, v němž poprvé veřejně vyslovil právo Slováků na sebeurčení a na společný stát s českým národem. V době, kdy se mlčelo, žádal sebeurčení „uherské větve československého kmene“. Spolu s básníkem Pavlem Országhem Hviezdoslavem se zúčastnil slavností Národního divadla v Praze. Po návratu do Ružomberku byl zajištěn a internován v Ceglédu, v říjnu propuštěn do domácího vězení. České prostředí tedy dobře poznal, bylo mu blízké. Zatímco jiní se měli Čechoslováky teprve stát, on už jím byl, když onoho 28. října 1918 nakráčel do Obecního domu.
Ministr pro správu Slovenska
Po vyhlášení ČSR na něho česká politická elita hodně spoléhala. Nejprve se krátkodobě stal předsedou prozatímní slovenské vlády, pak ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska, vybaven byl tak rozsáhlými pravomocemi, které by byly u jiného Slováka jen těžko představitelné. Šrobár ale bezvýhradně podporoval ideu jednotného „československého národa“, do vedoucích funkcí dosazoval své věrné a dostal se opět do křížku s farářem Hlinkou, který v průběhu mírové konference dorazil s polským pasem do Paříže a žádal autonomii Slovenska, za což byl vězněn na Mírově.
Alois Rašín: revolucionář ve službách kontinuity |
„Počíná si jako vzor muže přímočarého,“ napsal o něm Ferdinand Peroutka. Počínal si vskutku rázně, což mu vyneslo na Slovensku spoustu nepřátel, ale vydatnou měrou přispěl ke stabilizaci státu. Slovensko muselo být vojensky obsazeno. Válka s Maďary o Slovensko trvala téměř dva měsíce, vyžádala si přes tisíc padlých a na popud Dohody bylo příměří uzavřeno 24. června 1919. Hranice Slovenska byly uznány až Trianonskou mírovou smlouvou v červnu 1920.
V prvních československých vládách byl Šrobár jmenován ministrem zdravotnictví. V Benešově kabinetu se stal ministrem školství a národní osvěty, ale jeho působení už vyznělo rozpačitě, i kvůli slábnoucí podpoře stranických předáků Pětky. Na jaře 1919 vstoupil se svými stoupenci do agrární strany. V ní byl vždy považován za stoupence Hradu. V první polovině dvacátých let, kdy byl poslancem Národního shromáždění, měl ambici být lídrem slovenských agrárníků. Stranický rival Milan Hodža byl ale obratnější. Šrobára se zbavil elegantně, odsunul ho do Senátu (1925–1935).
Když Hodža v únoru 1929 dočasně politicky padl, věřil Šrobár, že by se mohl vrátit na výsluní. Prezidentovi sděloval, že navštíví předsedu vlády Františka Udržala: „Přednesu mu, co dále dělat na Slovensku, co ve straně a co s luďáky?“ Jeho ambice ale zůstaly už nenaplněné. Hodža se po čase „uzdravil“, měl pevnější postavení ve straně a nepostrádal koncepčnější myšlení, jako první Slovák byl jmenován předsedou vlády ČSR. Nejsilnější politickou stranou na Slovensku ale nebyli agrárníci, nýbrž Hlinkova Slovenská ľudová strana, která v rámci ČSR požadovala pro Slovensko autonomii.
