Jak říká v dokumentu Dějiny na vlastní kůži (2013) Petruška Šustrová, ženy stejně jako muži koncipovaly dokumenty, přepisovaly texty na stroji, editovaly je, dělaly kurýry a texty šířily. Jiřina Šiklová pak argumentuje, že přepisování a distribuce vystavovaly ženy vyššímu riziku, neboť – na rozdíl od obsahu textů – naplňovaly § 98 trestního zákona o podvracení republiky a jejího socialistického zřízení. Zároveň na rozdíl od podpisu dokumentů, o kterém se mnohdy vědělo v zahraničí, měla tato činnost nulovou publicitu, a tudíž ve své anonymitě nemohla poskytovat ochranu. Že by ženy dělaly nějaké pomocné práce pro aktivity mužů, odmítala i Věra Jirousová.
Pouze jeden z nás
Samotný počet signatářek Charty 77 nutně nevypovídá o zapojení žen do její činnosti, tak argumentuje Petr Blažek v textu Ženy v disentu. Rodiny totiž často dělaly rozhodnutí o tom, že podepíše pouze jeden z partnerů – podpis znamenal vyhazov z práce, případně uvěznění. Na druhém partnerovi – nebo přesněji partnerce – tak často ležela odpovědnost za zajištění chodu rodiny i rodinného příjmu.
Odpovědnost žen za rodinu se projevovala i v jiných dimenzích: ve vzájemné výpomoci při hlídání dětí, zejména když byl druhý partner ve vězení, nebo v domluvách o tom, kdo by si v případě vazby vzal děti k sobě. V tomto ohledu se projevovala větší zranitelnost žen, neboť výhrůžky sociálkou a odebráním dětí byly směrovány spíše na disidentky. Ohrožení dětí tak bylo druhým důvodem, proč někdy podepsal pouze jeden z partnerské dvojice. Ve velkém ohrožení se tak potenciálně nacházely zejména signatářky samoživitelky.