Jitce Vodňanské bude asi vyčítáno, že zveřejňuje intimnosti, které navíc často nejsou k Havlovi příliš lichotivé. Těžko však zpochybňovat její právo zveřejnit svůj životní příběh, ve kterém hrál Havel jednu z hlavních rolí. Navíc je to opravdu dobrý příběh: zdá se, že chybělo málo a Havel se ve druhé polovině 80 .let rozvedl a založil novou rodinu právě s Jitkou Vodňanskou. „Promarnili jsme požehnání, kterého se nám dostalo,“ píše autorka.
Kniha ukazuje Václava Havla jako nerozhodného, nejistého a tápajícího člověka, který se potácí v paralelních vztazích k několika ženám a pro žádnou se nedokáže rozhodnout: „Sere mne, že nejsem schopen žít ani s Olgou, ani bez ní, že nejsem schopen se rozhodnout, že chci žít nadále jen s Tebou, že nejsem schopen Ti zajistit aspoň trochu relativního štěstí (...), že nejsem schopen zjistit, jestli Tě miluji natolik, že chci s Tebou strávit zbytek svého života, anebo jestli mám z Tebe strach, z Tvé báječně expanzivní energetické aktivity, které se jaksi podvědomě děsím...“
Z jakési podivné letargie Havla neprobudí ani těhotenství jeho milenky. Za nejrozumnější řešení považuje interrupci, jít před potratovou komisi se svou přítelkyní však nemůže, protože mu zrovna v ten den přivezou na Hrádeček „fůru trámů“ a odvezou pohovky k čalouníkovi. V závěru dopisu Vodňanskou „povzbuzuje“ větami „Nejsi ani první, ani poslední!“ a „Ber to sportovně!“.
Z citovaných Havlových dopisů – jsou jich desítky – čiší zvláštní infantilita. Psal tohle opravdu padesátiletý člověk, a ne nějaký šestnáctiletý mladík své první lásce, napadne asi čtenáře, který se s pocitem jisté nepatřičnosti musí probírat dlouhými stránkami rozebírání vlastních citů, pocitů a vztahů. Některé Havlovy dopisy mají až proustovský charakter: mnohomluvné popisy toho, co jedl a pil, jak spal či jakou prováděl hygienu.
Svět disentu, jak ho Vodňanská líčí, odpovídá – snad navzdory autorčině úmyslu – lidovému stereotypu o bezstarostném životě elity. Večírek střídá oslavu, nakupuje se v Tuzexu, jedí se francouzské sýry, alkohol teče proudem. StB dokáže být občas nepříjemná, ale většinou je pouze směšná. V disidentském ghettu se mají všichni rádi, pomáhají si a navštěvují se na svých chalupách. „Uprostřed soudržné rodiny chartistů jsem si vůbec neuvědomovala, jak se žilo okolo,“ píše Vodňanská.