Tento proces připomíná závod mezi dopingovými komisaři a sportovními lékaři: jedni usilují o co nejvyšší výkon – druzí odhalují stále nové a nové látky, které je třeba zakázat. Člověk má občas dojem, že kdyby dal dítěti na hraní ono pověstné polínko, se kterým si tolik vyhráli naši předkové, vyskočí na něj nějaká organizace a začne ho popotahovat.
‚Nejtoxičtější hračka’ v Česku? Prodej podle expertů nebezpečné kostky umožňují mezery v zákonech |
Polínkem je přece možné si ublížit, zadřít si třísku, praštit někoho dalšího. Zkrátka, z jistého pohledu je to nebezpečná zbraň a zákonodárci či EU „by s tím měli něco dělat“. Neklesejme na mysli, naši předkové celá desetiletí pili vodu z olověných trubek či pohárů – a nejenže přežili, ale byli dokonce schopni vývoje. Hromadné poškození zdraví krtkem tedy nehrozí. Legislativa jistě najde způsob, jak vyhlašovat nové normy rychleji, a výrobci, pokud nechtějí zkrachovat, je budou muset plnit.
Krtkova kostička však ukazuje jiný problém, ve jménu rychlejší a snazší recyklace jsou normy pro hračky z recyklovaného materiálu volnější, což jak se ukazuje, může vadit. Asi nezakážeme recyklování, ba ani hračky z recyklovaných materiálů, avšak vidíme, že celá na první pohled čistě zdravotní otázka je vlastně politická.
Má dostat přednost předběžná opatrnost z otravy, nebo předběžná opatrnost ve snaze zamezit drancování přírodních zdrojů? V neposlední řadě narážíme na otázku, zda tento pokrok není vlastně perverzí. Objevujeme a budeme stále objevovat látky nebezpečně ovlivňující náš vývoj a zdraví, přičemž náš strach o životní prostředí nebude už nikdy menší, avšak zároveň nikdo nebude ochoten vzdát se vymožeností konzumu. Ostatně, problém s krtkovou kostičkou je otázkou jen pro nás, superbohaté Evropany.
