Hodinu, dvě… Mezi tím syn začíná i zvracet, teplota mu vyletěla na 38,5.
„Hm, asi nějaká střevní chřipka,“ přemítám. A voda stále skoro neteče. Před tři čtvrtě na jedenáct mi dochází trpělivost. Nejdřív se snažím z webových stránek Pražských vodovodů a kanalizací vyčíst, jestli není v Praze 6, Dejvicích nějaká porucha.
Na seznamu poruch Dejvice nejsou. Volám na dispečink. V 10.42 (čas lze vyčíst z historie hovorů na mobilním telefonu) začínám hovor. „Dobrý den, skoro nám neteče voda, nemáte tam nějakou poruchu?“ ptám se a udávám přesnou adresu. Ženský hlas na druhém konci mi sdělil, že si mám nejprve zjistit, jestli není porucha jen u nás v domě a abych zaběhla do vedlejšího domu a zeptala se sousedů, jestli je u nich také problém, nebo zda jim voda teče normálně.
„Jestli je to jen u vás, tak si budete platit marný výjezd. Třeba u vás někdo něco staví a vypnul vodu.“ Trochu se mi zatmělo před očima. „Nestaví a vodu nikdo nevypnul.“ Paní z PVK po chvíli dohadování nakonec volá na centrální dispečink. Přichází odpověď, znějící zhruba takto (rozhovor jsem si na rozdíl od PVK nenahrávala): „V celých Dejvicích se teď dělají masivní průplachy potrubí, takže vám to teď asi bude nějakou dobu zlobit.“
„Aha, tak děkuji. Neshledanou.“ O kontaminaci vody ani slovo nepadlo, natož aby mě někdo upozornil, že ji nemáme pít. Ale to předbíhám.
Mezi tím se probouzí manžel. Je mu prý nějak divně od žaludku. A nevolno se dělá i mě. Teplota 37,6, průjem.
Celou reportáž si můžete přečíst v úterních LN.
