Někdy máte předem jasný záměr a architekta kontaktujete kvůli jeho zhmotnění. Někdy je proces obrácený a společně hledáte, na co by se dal využít objekt, který již vlastníte. Ten druhý případ nastal při přestavbě stodoly v centru Horoměřic u Prahy, o níž začal investor přemýšlet v roce 1997. Oslovil tehdy nedávno dostudovaného architekta Michala Kuzemenského, se kterým již udělal zkušenost o pár let dříve a o několik metrů vedle, při rekonstrukci historického objektu a jeho rozšíření o prodejnu nábytku.
Stavba z „luxusních“ časů
Dnes je tento první objekt využívaný jako mateřská školka. Zasloužil by si vlastní samostatnou recenzi – je to stavba, která jako jedna z prvních v Česku využila materiály v té době považované za „odpadní“, např. stavební překližku na vnějším plášti a vlnitý plech místo tradiční střešní krytiny. Dnes to už vypadá samozřejmě, ale v polovině devadesátých let tomu tak nebylo. Po letech materiálového strádání za socialismu se řada prvků jevila jako nedostatečně „luxusní“ pro běžné použití.
První objekt v areálu, dnes využívaný jako mateřská školka.
Po první úspěšné spolupráci se tedy investor obrátil na stejného architekta. Jeho dalším úkolem v areálu se stala stará stodola. Co s ní? Dlouhá, ale relativně úzká stavba si díky svému otevřenému prostoru říkala o nějaký typ sportovního využití. Volba tehdy padla na bowling, jehož popularita se v Česku začínala teprve rozmáhat.
Původní stav objektu
Pro ten se ale stodola nakonec ukázala jako příliš malá a muselo dojít k jejímu rozšíření. V příčném směru je jasně přiznané, v tom podélném ale zásah takřka nerozeznáte. Využívá tzv. spojení oddělením – k masivní původní stavbě je připojena lehká konstrukce dřevostavby primitivního tvarosloví. Přestože vše napovídá tomu, že by spolu měly být obě konstrukce v kontrastu, není tomu tak a tvoří docela příkladnou jednotu.
Zažijte pocity architekta
V přízemí byl objekt rozšířen tak, aby dokázal absorbovat celkem osm bowlingových drah. Čtyři v původním objektu stodoly a čtyři v přístavbě. Ty nakonec realizovány nebyly, a tak přízemí působí poněkud předimenzovaně. V horním patře byl krov podélně rozříznutý, takže se po vstupu ocitnete ve zvláštní, hodně nezvyklé situaci.
Nákres původního a nového stavu
Zažíváte pocit, který architekti běžně prožívají při navrhování. Jako by vám někdo dovolil nakouknout do modelu, který má jednu stěnu odklápěcí, takže můžete pozorovat zároveň vnitřek i vnějšek. Místo přízemí jste vlastně v patře a shora nakukujete do původní stavby. Její bývalá, přes metr silná vnější zeď je najednou součástí interiéru a její vrchní část slouží jako zábradlí, oddělující restauraci od sportovní části.
Pohled z patra do původní stavby.
Samotná přístavba je pak rovněž rozpůlena převýšenou stěnou, která za sebou ukrývá světlík ve stropní části a výškový zlom mezi vnitřním prostorem restaurace a vnějším prostorem gigantické lodžie, kam se může restaurace v letních měsících skrze francouzská okna bez problémů rozšířit. Lodžie zvenčí podpírají subtilní ocelové sloupy kruhového průřezu.
Rozsáhlá lodžie se využívá v letních měsících, s vnitřní restaurací je propojena francouzskými okny.
Všechno zvládne křivka dřevěného podhledu
Nejvýraznějším zásahem v interiéru je pak dřevěný podhled, který úplně mění prostorovou logiku interiéru. Jeho křivka vyznívá docela logicky. V momentě, kdy se středobodem horního patra stává „vagon“ restaurace, bylo třeba tento fakt akcentovat změnou prostorového rozvržení. Původní symetrický krov se tímto zásahem stává asymetrickým a jeho konstrukce ne úplně snadno pochopitelnou. Ze srozumitelného tvarosloví trámů jsou najednou samostatné „pahýly“, které jsou navíc doplněny novými dřevěnými nosníky ve tvaru písmene V.
V horním, do původní stodoly vloženém patře je restaurace. Pod vámi se hraje bowling, nad hlavou máte upravený strop, tvořený sjednocující dřevěnou křivkou podhledu.
Na druhou stranu tato podhledová klenba vnáší do relativně složitého prostoru jakousi uklidňující jednotu, která je ještě podtržena materiálem. Dřevo, kámen a beton, navíc v neutrální barevnosti. Dobře stárnoucí materiály. Zajímavým způsobem pak dosedá na kamennou zeď. Její lehkost je totiž podtržena drobným, ale důležitým efektem: linkou umělého osvětlení, které pomáhá oba materiály od sebe odtrhnout. Zároveň má takovou sjednocující sílu, že přestanete vnímat všechny ostatní detaily, včetně vnitřního vybavení, designu svítidel a krbového tělesa nebo různorodých podlahových krytin. Vnitřní atmosféra je znásobena zavěšenými lampami na dlouhých kabelech.
Logice přístavby porozumíte až z bočního pohledu. Jednoduchá lehká stavba se dotýká masivní zděné stavby
Po třinácti letech provozu je celá stavba po stavebně-technické stránce naprosto v pořádku. Může to znít jako samozřejmost, ale opak je pravdou, jak určitě řada majitelů bytů postavených v devadesátých letech již zjistila.
Bez happy endu
Poslední realizovanou stavbou v areálu byl hotel s wellness zázemím a pozoruhodnou fasádou. Při této stavbě se ale cesty architekta a investora rozešly, a tak výsledná podoba nedosahuje kvalit původních dvou objektů. Bohužel nedošlo ani na další úpravy rozsáhlého pozemku pro sportovní účely. Návštěvu Modré stodoly, jak zní oficiální název komplexu, ale určitě doporučuji.
FAKTA:Autoři: Michal Kuzemenský, Ivan Kraus, Tomáš Palkovský, www.myarchitekti.cz Spolupráce: Lucie Ježková, David Macháček Statika: Ivan Beneš Studie: 1997 Projekt: 1998 Kolaudace: 1999 |
Když jsem tu byl poprvé, měl jsem intenzivní pocit, že jsem na druhém konci světa, a nikoliv pouhých pět kilometrů od domova. V hlavě se mi začal promítat Big Lebowski bratří Coenů a především Rodriguezův akční horor Od soumraku do úsvitu. Rozlehlé parkoviště za masivní obvodovou zdí areálu a hvězdné nebe nad ním vyvolává zvláštní „pouštní“ pocit. A když se k němu přidá vnitřní hluk způsobený bowlingem a robustnost historické stavby, je o výrazný zážitek doopravdy postaráno.
