21. února 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Československý rekordman a novinář Baudis zahynul v autě i s manželkou

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Někdejší reprezentant ve skoku do výšky Rudolf Baudis (uprostřed) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Někdejší reprezentant ve skoku do výšky Rudolf Baudis (uprostřed) | foto: Reprofoto
PRAHA Byl trochu svérázným výškařem s netradiční postavou, který přesto dvakrát posunul hranici československého rekordu až na 216 centimetrů. Ohromný poctivec se prosazoval nesmírnou pílí, v pozdější dráze novináře rovněž. Tyto vlastnosti mu však nebyly nic platné, když do jeho vozu narazil v protisměru jedoucí automobil. Rudolf Baudis i jeho manželka byli namístě mrtví. Bývalému výškaři bylo pouhých 57 let.

Každodenně vyrážejí na silnice tisíce automobilistů s vědomím, co všechno se jim může přihodit. Většina si však možné důsledky nepřipouští. Ani nemůže, jinak by vůbec nemohli usednout za volant. Podobný klid mohli prožívat někdejší reprezentant ve skoku do výšky Rudolf Baudis a jeho choť Věra, za svobodna Náměstková, bývalá běžkyně na 1500 metrů, když v sobotu 30. října 2004 mířili po dálnici z Prahy k Humpolci a potom na hřbitov v Dobré Vodě u Pelhřimova.

Právě tam odpočívají rodiče Věry Baudisové. Blížily se Dušičky, vezli květiny. Nedojeli však ani do Pelhřimova, zastavil je tragický okamžik. Pro oba manžele znamenal cílovou šachovnici.

„Bylo to smutné a skličující,“ vybavuje si novinář a publicista Petr Feldstein. „Rudu jsem jako atletický nadšenec sledoval už coby dorostence Sparty a fandil mu, vždyť jsme oba bydleli na Letné. A taky proto, že byl na výškaře dost malý a podsaditý a skákal s brýlemi. On na to ale nehleděl, což se mi líbilo,“ přiznává Feldstein, který se s Baudisem osobně seznámil až mnohem později, když už bývalý výškař působil rovněž jako novinář.

Výškař bez talentu

Na atletickou Spartu zamířil ve třinácti. „Já už tam trénoval a on chtěl taky,“ vzpomíná výškařův starší bratr Aleš. „Tehdy byla atletika v módě, navíc někteří kluci ve škole zlobili a k trenéru Kulhánkovi začali chodit taky proto, že pak ze Sparty dostali dobrý posudek. My to s bráchou nepotřebovali, ale i to se dělo: Pojď na atletiku, pomůže ti to umazat školní průšvihy.“

Rudolfa Baudise už přivítal na Spartě Jaroslav Kovář, do té doby výškař, majitel bronzu z ME v roce 1954 a pozdější trenérský bard, který tehdy začal dávat dohromady silnou výškařskou skupinu.

„Já s trenéřinou začínal, na stadion přišla parta kluků. Rudla se rozběhl, nůžkama skočil 125 centimetrů, zadkem žuchl do písku a přes brejličky koukal, jestli ho vezmu. Tak jsem mu řekl, že je přijatej,“ usmívá se nyní devětasedmdesátiletý kouč, jehož školou prošla téměř kompletní domácí výškařská elita od Alexy s Baudisem a Hübnerem přes Hübnerovou-Rezkovou, Valentovou. Ruffiniho, Zvaru, Hlavoňovou, Strakovou, Tomáše Janků či Tona až po Marešovou.

Na otázku, proč tenkrát Baudise přijal, odpoví Kovář bez zaváhání. „Protože jsem na něm viděl obrovský zápal. Talentu moc nepobral, navíc byl silnější, ale taky sveřepý. Říkal jsem mu – koukni, jsi na tom tak a tak a jestli chceš být lepší než ostatní, tak se musíš něčeho vystříhat, životospráva je důležitá. On poslechl a k tomu si v tréninku hodně přidával. Nebo chodil běhat – vždycky přiběhl k nám na Spořilov, mamince nanosil uhlí, vysprchoval se a zase šel. Patřil k těm, které jsem měl nejradši, byl to férový kluk,“ pokyvuje hlavou.

Až k evropskému bronzu

Baudisových vlastností si cenil také Ivan Macháček, další z Kovářových svěřenců a halový mistr Československa z roku 1975.

„Byl trochu zavalitý, na výšku se vůbec nehodil, ale svojí pílí a ctižádostivostí všechno vydřel. Já byl mladší, do Sparty jsem přišel, když už byl v reprezentaci, a strašně jsem si ho vážil. Právě kvůli tomu, jak zarputile se uměl rvát se svými handicapy, byl mým velkým vzorem. Jeho smrt mě hodně zarmoutila, ostatně jako všechny sparťanské vrstevníky,“ chmuří se.

Nejvýraznějším Baudisovým výsledkem byl bronz z Evropských halových her v Praze, šlo o předchůdce šampionátů pod střechou. Navíc vytvořil dva československé rekordy –vroce 1965 ještě jako dorostenec posunul domácí maximum na 212 cm a čtyři roky nato zvládl 216.

Chlapík, který se vyučil řemeslu v ČKD a poté vystudoval leteckou průmyslovku v Panské ulici, strávil vojnu v letech 1970 a 1971 v pražské Dukle. „Ale na tréninky stejně chodil za námi na Spartu, mimo ‚vojenské území‘,“ líčí Kovář, jehož trenérský věhlas velmi stoupl po olympijském triumfu Mileny Rezkové v Mexiku 1968.

„Rudla byl prima kluk, pro klub by udělal všechno, ale jednou mě dostal,“ vybavuje si 77letý Zdeněk Fator, legenda sparťanské atletiky, který je od roku 1960 s jednou krátkou přestávkou až dodnes vedoucím ligového družstva mužů.

„To když mi v roce 1968 řekl, že naše generace zavinila srpnovou okupaci. Když pak nastala normalizace, lidi se začali bát jeden druhého a byli jsme tady jako králíci v kleci, tak mu říkám: Takhle sis to představoval? Byl mladý... Časem vstoupil do komunistické strany, což mě trošku mrzelo,“ říká Fator, který proslul i tím, že po invazi vyvěsil na sparťanskou nástěnku nápis: Jediným kladem vstupu armád je skutečnost, že liga byla přerušena a my jsme tak nesestoupili!

Vstoupil Baudis do strany z přesvědčení? Těžko říct. Pronásledovala jej zranění, prodělal čtyři operace kolena. Co dál? „Zajímal se o technické věci. A když v roce 1973 časopis pro děti ABC vypsal konkurz na místo redaktora pro techniku, přihlásil se a uspěl. Přitom dálkově vystudoval novinařinu a dotáhl to až k doktorátu. Červená knížka byla zřejmě nezbytností, jinak by nemohl dělat, co měl rád,“ myslí si Baudisův bratr Aleš.

„Ale nikdo se na Rudlu nezlobil, i když já ho občas zdravil slovy Čest práci. Nepravidelně za nás skákal až do roku 1980,“ dodává trenérský doyen Kovář.

Osudný střet nepřežil nikdo

Dokladem doby budiž setkání Baudise s novinářem Petrem Feldsteinem, kterému v roce 1969 komunisté pro změnu psát zakázali.

„Před okupací jsem přispíval i do časopisu Junák, který pak komunisté přejmenovali na Pionýrskou stezku. Kamarádi mě tam nechali psát pod pseudonymem, už jsem dělal studnaře. A jelikož ve stejném domě sídlilo i ‚ábíčko‘, konečně jsem se seznámil s Rudou, svým atletickým oblíbencem. Byl to férový a slušný chlap, zapálený pro dětský časopis, měl spoustu nápadů. V devadesátých letech byl šéfredaktorem,“ přibližuje Feldstein.

Po roce 1998 vedl Baudis časopis Naše rodina.

V závěru října 2004 se to stalo. „Rudla jel od Humpolce a v protisměru stálo několik aut, co se chystala odbočit doleva. Zezadu se ale vyřítil nějaký vůz,snad nedobrzdil, snad si myslel, že tu řadu stihne předjet. To už se nikdo nedoví, protože čelní střet moderního auta s prorezlým peugeotem bráchy nepřežil žádný z účastníků. Na jedné straně zemřeli dva lidi, na druhé taky. Bohužel to byli i Rudla s Věrou,“ říká potichu Aleš Baudis.

Devět let, to už je doba, která hojí rány, povídání o Rudlovi mi nevadí. Tak pravil v roce 2013 bratr někdejšího výškaře Aleš Baudis (70), kdysi rovněž atlet Sparty. V úspěších se mu nevyrovnal, ale to mu nebrání, aby na mladšího sourozence nevzpomínal s láskou.

LN Vzpomínáte často?

Skoro pořád. Víte, jak člověk stárne, tak se mu víc a víc vybavují vzpomínky na někdejší příběhy a historky. A v tom patří bratrovi jedno z předních míst. Navíc máme doma hodně fotografií, i atletických, protože jsme dlouho trénovali spolu. Ty mi ho připomínají, jednu máme vystavenou v pokoji.

LN Jaký byl?

Prima chlap, přemýšlivý, taky dost kousavý, takový ironik. Pro někoho možná trochu zvláštní, a nejen proto, že skákal s brýlemi, trochu se vymykal pravidlům. Na nižších výškách třeba začal skákat v plandavých montérkách a v čepici. A když pak montérky svlékl, měl namísto úhledných jednobarevných trenýrek pruhované. Na menších závodech, samozřejmě. Tím vším jako by říkal: Neberte to tak smrtelně vážně! Dělal z toho zábavu pro diváky, byl trochu recesista. Ale na vyšších výškách či na větších závodech to bral s plnou vážností.

LN Podle pamětníků měl robustnější postavu a na výškaře nebyl příliš vysoký...

Pravda, oba jsme měli 184 centimetrů, ale tolik jsme to neřešili. On to nahrazoval ohromným zapálením a dřinou, v tréninku si přidával. Dříči jsme byli oba, ale Rudla byl šikovnější, i když ani on nebyl nějak talentovaným výškařem. Robustnější sice byl, ale to mu zase pomáhalo v tom, že v první části kariéry zvládl na velmislušné úrovni desetiboj. Z voleje!

LN Ve skoku do výšky byl úspěšnější – nebylo vám to líto?

Trochu ano, hlavně v okamžiku, kdy se dostal přede mě. Představte si, že v roce 1963, kdy já byl starší dorostenec a on mladší, skočil 205 centimetrů. Během roku se zlepšil asi o dvacet čísel, a já o centimetr. To byl zlom, kdy mi utekl. Ale ještě předtím, jak jsme oba dřeli, jsme si říkali něco jiného. Tehdy se doma začínali prosazovat mladí veslařští bratři Svojanovští, tak jsme si říkali, že bychom za vesly možná byli úspěšnější. Pak šel brácha nahoru, já skočil nejvíc 192 centimetrů, kromě toho jsem v rezervě družstva Sparty běhal překážky a štafety.

LN Nezáviděl jste bratrovi jeho zlepšení?

Copak bráškovi můžete závidět? Úspěchy jsem mu přál. Já se později vydal jinou cestou, i když u atletiky jsem působil pořád a Rudlovi jsem fandil. Hodně jsem s ním prožíval, když mu k cestě na olympiádu v Mexiku chyběl centimetr, takže tam odjeli Jarda Alexa a Rudla Hübner, oba taky ze Sparty.

LN Kromě dvou československých rekordů byla největším úspěchem vašeho bratra bronzová medaile z druhých Evropských halových her v Praze v roce 1967 za výkon 211 centimetrů. Bylo z toho hodně slávy?

Mezi námi atlety jistě, i když podrobnosti si už tolik nepamatuju. Nicméně tím, že medailí tehdy mělo Československo dvanáct, to trochu zapadlo. Navíc jsme měli jediné zlato, které získal trojskokan Petr Nemšovský, ten pochopitelně pobral slávy nejvíc. Ale nezapomeňte, že halová atletika byla ještě v plenkách, první oficiální mistrovství Evropy pod střechou se konalo až v roce 1970 ve Vídni.

LN Po vašem bratrovi a jeho manželce zůstaly tři děti. Co dělají?

Nejstarší Karolíně je nyní devětatřicet, má přítele a jezdí po světě jako manažerka, o tři roky mladší Veronika pracuje v pojišťovně. Danovi je třicet, nedávno dostudoval architekturu a je svobodný. Veronika teď čeká dítě, což je samozřejmě radost.Jenže Rudla, který se vždycky radoval z našich vnoučat a těšil se na svoje,se jich nedočkal. Bohužel...

  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!