Jasně, také jsem v dětství u babičky na venkově krmil králíky v králíkárně, strkal jsem jim skrz mřížku natrhané listy pampelišky, ale nijak víc jsem se s nimi nekamarádil. Dobře jsem znal další dějství, která přicházela pravidelně o Anenské pouti: pár dní před hostinou vytáhla babička ušáka z králíkárny, bez sentimentu ho chytla za dolní nohy a jednou ranou za krk ho převedla na onen svět.
Střih, králík stažený z kůže, visící ve stodole, aby se uležel. Střih, nedělní dopoledne, kdy celá světnice voní pečeným masem s česnekem. A nakonec samotný oběd, křehoučká králičí pečínka se zelím a bramborovým knedlíkem. Takový je prostě úděl králíků...
Ten krátký film se mi vybavil pokaždé, když jsem se s dětmi procházel nákupním centrem a za sklem prodejny s domácími mazlíčky hopsali v pilinách malí králíčci. „Jé, nekoupíme si taky jednoho?“ žadonila dcera, která mezi sedmi a čtrnácti lety pravidelně dostávala záchvaty touhy po chlupatých zvířátkách, ke kterým by se mohla přitulit. Čtyřicet sedm plyšáků v její posteli zjevně nestačilo. „Koupíme... a uděláme si ho na česneku,“ odpovídal jsem s nezlomným přesvědčením. „To bys přece neudělal,“ ujišťovala se.
A já to nakonec udělal. Sice ne doslova, neboť jsem koupil králíka zabitého a staženého, ale stejně jsem si neodpustil poněkud morbidní vtípek. „Zlatíčko, přinesl jsem ti králíčka! Pojď se podívat,“ halasil jsem už ve dveřích (poznámka pro sociální pracovnice - v té chvíli už jí bylo šestnáct...). Věděla, kolik uhodilo. Kupodivu žádné protesty se nekonaly. Jen vyjádřila obavy, zda se mi to povede. „Jak můžeš dělat králíka, když to neumíš. Nikdy jsi to přece nedělal,“ dobírala si mě.
Ale já jsem měl už pár týdnů vyhlídnutý skvělý francouzský recept. Na babiččina králíka jsem si netroufal, neboť si dobře pamatuji, jaká je to loterie, aby nebyl moc vysušený. Ale tahle příprava vypadala jednoduše a hlavně mimořádně lákavě. Dusit králíka s bílým vínem a dijonskou hořčicí. To hravě zvládnu.
Naporcoval jsem králíka na deset kousků, které jsem opepřil, bohatě potřel hořčicí a rychle osmažil ve woku. Pak jsem je dal na pekáč, osolil, přidal anglickou slaninu a nakrájenou cibuli. Vše jsem zalil bílým vínem a nechal hodinu péct v troubě.
Když bylo hotovo, přendal jsem kusy masa do mísy, kterou jsem nechal v teplé troubě, zatímco do pekáče jsem nalil dvě deci smetany a pořádně promíchal se spečenými zbytky, slaninou a zbylým olejem. Všechno jsem trochu povařil a propasíroval. Vznikla úchvatná omáčka, kterou jsem králíka přelil. Voňavou mísu jsem položil na stůl, jen s čerstvou bagetou a lehkým bílým vínem - otevřel jsem si úplnou novinku - sauvignon 08 z Nového Vinařství - svěží a krásně voňavé.
Nedočkavě jsme se pustili do pečínky a já viděl, jak se v dospívajících tvářích mých dětí postupně rozlévá radost a potěšení z dobrého jídla. Jen více takových večerů. Příjemně jsme si povídali, jemně pomlaskávali a za půl hodiny nezbylo na stole ani sousto. O týden později se mě dcera zeptala: „A tati, nekoupíš zase někdy králíka? Tedy, myslím toho na pekáč...“
Střih, králík stažený z kůže, visící ve stodole, aby se uležel. Střih, nedělní dopoledne, kdy celá světnice voní pečeným masem s česnekem. A nakonec samotný oběd, křehoučká králičí pečínka se zelím a bramborovým knedlíkem. Takový je prostě úděl králíků...
Ten krátký film se mi vybavil pokaždé, když jsem se s dětmi procházel nákupním centrem a za sklem prodejny s domácími mazlíčky hopsali v pilinách malí králíčci. „Jé, nekoupíme si taky jednoho?“ žadonila dcera, která mezi sedmi a čtrnácti lety pravidelně dostávala záchvaty touhy po chlupatých zvířátkách, ke kterým by se mohla přitulit. Čtyřicet sedm plyšáků v její posteli zjevně nestačilo. „Koupíme... a uděláme si ho na česneku,“ odpovídal jsem s nezlomným přesvědčením. „To bys přece neudělal,“ ujišťovala se.
A já to nakonec udělal. Sice ne doslova, neboť jsem koupil králíka zabitého a staženého, ale stejně jsem si neodpustil poněkud morbidní vtípek. „Zlatíčko, přinesl jsem ti králíčka! Pojď se podívat,“ halasil jsem už ve dveřích (poznámka pro sociální pracovnice - v té chvíli už jí bylo šestnáct...). Věděla, kolik uhodilo. Kupodivu žádné protesty se nekonaly. Jen vyjádřila obavy, zda se mi to povede. „Jak můžeš dělat králíka, když to neumíš. Nikdy jsi to přece nedělal,“ dobírala si mě.
Ale já jsem měl už pár týdnů vyhlídnutý skvělý francouzský recept. Na babiččina králíka jsem si netroufal, neboť si dobře pamatuji, jaká je to loterie, aby nebyl moc vysušený. Ale tahle příprava vypadala jednoduše a hlavně mimořádně lákavě. Dusit králíka s bílým vínem a dijonskou hořčicí. To hravě zvládnu.
Naporcoval jsem králíka na deset kousků, které jsem opepřil, bohatě potřel hořčicí a rychle osmažil ve woku. Pak jsem je dal na pekáč, osolil, přidal anglickou slaninu a nakrájenou cibuli. Vše jsem zalil bílým vínem a nechal hodinu péct v troubě.
Když bylo hotovo, přendal jsem kusy masa do mísy, kterou jsem nechal v teplé troubě, zatímco do pekáče jsem nalil dvě deci smetany a pořádně promíchal se spečenými zbytky, slaninou a zbylým olejem. Všechno jsem trochu povařil a propasíroval. Vznikla úchvatná omáčka, kterou jsem králíka přelil. Voňavou mísu jsem položil na stůl, jen s čerstvou bagetou a lehkým bílým vínem - otevřel jsem si úplnou novinku - sauvignon 08 z Nového Vinařství - svěží a krásně voňavé.
Nedočkavě jsme se pustili do pečínky a já viděl, jak se v dospívajících tvářích mých dětí postupně rozlévá radost a potěšení z dobrého jídla. Jen více takových večerů. Příjemně jsme si povídali, jemně pomlaskávali a za půl hodiny nezbylo na stole ani sousto. O týden později se mě dcera zeptala: „A tati, nekoupíš zase někdy králíka? Tedy, myslím toho na pekáč...“
