Absolvoval jsem kurz vaření. Samozřejmě, s kurzy vaření se dnes roztrhl pytel a třeba v takovém Thajsku se téměř v každém městě můžete během pár hodin naučit připravovat vyhlášené gurmánské pochoutky, jako jsou jarní závitky (a pozor, skutečně nejsou složité), výtečné "ohnivé" curry či oblíbený dezert "mango sticky rice" s kokosovou rýží. Já jsem se učil vařit hady.
Byla to obrovská náhoda. Jeden den jsme si vyjeli s místním průvodcem na motorce po vesničkách v okolí města Battambang. Viděli jsme, jak se dělají rýžové nudle, jak "voní" příprava proslulé rybí pasty či jak se suší rýžový papír. Náš průvodce Sambath uměl celkem obstojně anglicky, a jak cesta běžela, povídali jsme si o všem možném.
A pak jsem se jen tak ze zvědavosti zeptal: "A jíš také hady?" "Jasně, hadi jsou skvělí," odpověděl a začal mi vypočítávat jejich přednosti. Dávají lidem sílu, čistí krev, zlepšují zdravotní stav. A výtečně chutnají. "Můj děda je má mnohem raději než fádní kuřecí," uzavřel krátkou přednášku a vzápětí nám předložil královskou nabídku. "Jestli chcete, tak vás zítra vyzvednu v hotelu, zajedeme koupit hady do jedné speciální vesnice a pak vás je naučím vařit!" Tak tohle nešlo odmítnout.
Druhý den odpoledne jsme se Sabinou sedli na jeho motorku a po dvaceti minutách jízdy jsme zastavili u malé chýše ztracené uprostřed rýžových polí. A začalo tóčo. Přisedli jsme ke špinavému stolu, Sambath vytáhl z klubka smažených hadů toho nejtlustšího, natrhal kousky masa a podal nám je. Připadal jsem si jak ve filmu Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy. I když masa nebylo moc, bylo překvapivě lahodné a chutnalo opravdu jako něco mezi pečeným kuřecím a uzeným úhořem.
Ale to byl jenom předkrm. Sambath zde nakoupil pět živých hadů (kroutili se v igelitce) a vzápětí jsme vyrazili na cestu k jeho domu. Drsná lekce mohla začít.
Sambath hadům usekl hlavy (podával mi také sekáček, ale bylo mi jich líto, a tak jsem odmítl), pak hady spařil ve vařící vodě a začal z nich seškrabovat šupinky. To už jsem se také zapojil. Zbavili jsme hady vnitřností, nasekali je na kousky a ještě jednou pořádně vyprali.
Zatímco já jsem smažil hadí kousky pár minut ve woku, Sambath připravil věci na polévku. V hmoždíři roztloukl česnek, citronovou trávu a chilli papričky, hodil vše do hrnce a zalil vodou. Když se začala vařit, vhodili jsme dovnitř osmažené hadí kousky, přidali rybí omáčku a lžíci kuřecího bujonu. "Teď se musí vařit alespoň čtyřicet minut," upozornil Sambath, přiklopil hrnec pokličkou, podal mi plechovku kambodžského piva s názvem Angkor a pustil se do vyprávění o životě.
Když bylo uvařeno, dochutil polévku cukrem, marinovaným "slanokyselým" citronem a nakonec přidal nasekaný čerstvý koriandr. Mezitím jeho žena připravila rýži, salát a ještě dvě pečené rybky.
Krátce po setmění, které zde nastává již brzy po šesté, jsme společně s jejich třemi dětmi usedli na zem doprostřed obývacího pokoje. Začala hadí hostina, která mě zbavila jednoho z dalších předsudků. Hadí polévka byla totiž naprosto výtečná. A já už pomalu pošilhávám po zverimexech, jaké že hady u nás mají na prodej.
Byla to obrovská náhoda. Jeden den jsme si vyjeli s místním průvodcem na motorce po vesničkách v okolí města Battambang. Viděli jsme, jak se dělají rýžové nudle, jak "voní" příprava proslulé rybí pasty či jak se suší rýžový papír. Náš průvodce Sambath uměl celkem obstojně anglicky, a jak cesta běžela, povídali jsme si o všem možném.
A pak jsem se jen tak ze zvědavosti zeptal: "A jíš také hady?" "Jasně, hadi jsou skvělí," odpověděl a začal mi vypočítávat jejich přednosti. Dávají lidem sílu, čistí krev, zlepšují zdravotní stav. A výtečně chutnají. "Můj děda je má mnohem raději než fádní kuřecí," uzavřel krátkou přednášku a vzápětí nám předložil královskou nabídku. "Jestli chcete, tak vás zítra vyzvednu v hotelu, zajedeme koupit hady do jedné speciální vesnice a pak vás je naučím vařit!" Tak tohle nešlo odmítnout.
Druhý den odpoledne jsme se Sabinou sedli na jeho motorku a po dvaceti minutách jízdy jsme zastavili u malé chýše ztracené uprostřed rýžových polí. A začalo tóčo. Přisedli jsme ke špinavému stolu, Sambath vytáhl z klubka smažených hadů toho nejtlustšího, natrhal kousky masa a podal nám je. Připadal jsem si jak ve filmu Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy. I když masa nebylo moc, bylo překvapivě lahodné a chutnalo opravdu jako něco mezi pečeným kuřecím a uzeným úhořem.
Ale to byl jenom předkrm. Sambath zde nakoupil pět živých hadů (kroutili se v igelitce) a vzápětí jsme vyrazili na cestu k jeho domu. Drsná lekce mohla začít.
Sambath hadům usekl hlavy (podával mi také sekáček, ale bylo mi jich líto, a tak jsem odmítl), pak hady spařil ve vařící vodě a začal z nich seškrabovat šupinky. To už jsem se také zapojil. Zbavili jsme hady vnitřností, nasekali je na kousky a ještě jednou pořádně vyprali.
Zatímco já jsem smažil hadí kousky pár minut ve woku, Sambath připravil věci na polévku. V hmoždíři roztloukl česnek, citronovou trávu a chilli papričky, hodil vše do hrnce a zalil vodou. Když se začala vařit, vhodili jsme dovnitř osmažené hadí kousky, přidali rybí omáčku a lžíci kuřecího bujonu. "Teď se musí vařit alespoň čtyřicet minut," upozornil Sambath, přiklopil hrnec pokličkou, podal mi plechovku kambodžského piva s názvem Angkor a pustil se do vyprávění o životě.
Když bylo uvařeno, dochutil polévku cukrem, marinovaným "slanokyselým" citronem a nakonec přidal nasekaný čerstvý koriandr. Mezitím jeho žena připravila rýži, salát a ještě dvě pečené rybky.
Krátce po setmění, které zde nastává již brzy po šesté, jsme společně s jejich třemi dětmi usedli na zem doprostřed obývacího pokoje. Začala hadí hostina, která mě zbavila jednoho z dalších předsudků. Hadí polévka byla totiž naprosto výtečná. A já už pomalu pošilhávám po zverimexech, jaké že hady u nás mají na prodej.
