27. května 2016 11:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Olympionikovi Lisičanovi vzala rakovina oko. V 49 letech i život

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Petr Lisičan | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petr Lisičan | foto: Archiv Petry Lisičanové
PRAHA O tátu přišel, když mu bylo šestnáct let. Zemřel na rakovinu a nedožil se ani padesátin. Petr Lisičan, bývalý výtečný běžec na lyžích, jemuž každý říkal právě po tátovi Jula, skonal v roce 2012 na stejnou nemoc jako jeho otec. Také krátce před 50. narozeninami. Jak zvláštní a krutý může někdy být osud.

V životě dělal všechno na sto procent. Co na sto... Na tisíc! Takový byl Petr Lisičan. Jeden z nejlepších českých lyžařů – běžců, který se v 80. letech podíval na tři světové šampionáty a na olympiádu v Calgary. Workoholik s mimořádným nasazením. „Když jsem viděl, jak strašně moc trénuje, tak mě to až zarazilo,“ vzpomínal jeho někdejší reprezentační parťák Martin Petrásek. „Napadlo mě, jestli chci být jednou tak dobrý jako on, budu muset trénovat stejně. Což se mi teda fakt nechtělo...“

Lisičanova žena Petra, snad všemi zvaná Pepe, přitakala: „Do práce chodil často už ve čtyři hodiny ráno. Byl neskutečný dříč.“ A Petrásek dodal: „S extrémním zápalem dělal všechno. Pracoval, trénoval a jednou za čas si něco i pořádně vypil.“ V roce 1987 pomohl v Oberstdorfu štafetě ke čtvrtému místu na mistrovství světa, o rok později mu ale bronz na olympiádě v Calgary unikl poněkud smolně. Trenér Bohuslav Rázl si štafetu právě na tyhle hry v Kanadě připravoval a piplal dlouhé roky. A s Lisičanem do ní společně s Korunkou, Bencem a Švandou pevně počítal. Nakonec ale všechno skončilo jinak.

Den před památným závodem, který přinesl československému klasickému lyžování historicky první olympijskou medaili v mužských běžeckých disciplínách, se na tratích v Canmore ochladilo. Což znamenalo, že sníh na závod bude tvrdý a rychlý, tedy podmínky, které Lisičanovineseděly.

Sjezdy totiž nepatřily mezi jeho silné stránky, protože měl z rychlosti značný respekt a obavy. „Občas mi povídal, že když mu začne foukat kolem uší, automaticky brzdí,“ vzpomínala Petra Lisičanová. „Na lyžích i na kole.“

„Jednou mi zvesela vykládal, že za svoji kariéru proplužil celé hodiny,“ vzpomínal Lukáš Bauer. Lyžařský fenomén, kterého s Lisičanem pojilo pevné pouto a kamarádství.

Takže štafeta v Calgary... Rázl si v roce 2012, i ve svých 74 letech, složité rozhodování před závodem vybavil naprosto přesně: „Štafeta na 4 × 10 kilometrů se jela na dvou pětikilometrových okruzích. 3,5 kilometru nahoru, 1,5 dolů. Takže schopnost jezdit rychle z kopce dolů tady byla dost důležitá. A dvojnásob pak na tvrdém sněhu. Jula byl sice ohromný a zcela bezproblémový parťák a v tréninku mimořádně svědomitý, jenže, bohužel, ve sjezdech se bál.“

Rázl: Jula štafetu nepojede

Den před startem proto Rázl poslal na nejvyšší bod trati mladíka Radima Nyče a Petra Lisičanaa oznámil jim, kdo kopec sjede rychleji, dostane ve štafetě šanci.

„Radim Julu porazil o hodně, ale definitivní složení kvarteta jsem klukům oznámil až ráno tři hodiny před startem. Do poslední chvíle jsem totiž sledoval vývoj počasí. Kdyby se oteplilo a sníh by změkl, šanci by dostal určitě Jula...“

„Bohoušovo rozhodnutí vzal ale Jula úplně v klidu,“ vzpomínal Petrásek, který právě s Lisičanemzůstal pro štafetu mimo hru. „Slyšel jsem později párkrát vyprávět, jak jsme se tam spolu prý ze žalu ožrali, ale není to pravda. Pár piv jsme sice vypili, ale nebylo to nic velkého.“

„Petr byl svůj,“ pokračoval ve vzpomínkách Bauer. „Každý si k němu musel najít svoji cestu. Nemyslím si, že by z něj byli lidi hned nadšení, že by se s kdekým rychle skamarádil. To ne. Byl to strašně příjemný člověk, kterého můžete mít buď rád, anebo naopak. Nějaký neutrální postoj k němu nemohl mít snad nikdo... Já jsem si ale k němu cestu našel. Snad před každým startem psal, že mně drží palce. A jako jeden z mála se ohlásil i po závodě, který třeba dopadl špatně. Víte přece, jak to v životě chodí. Když vyhrajete svěťák, gratulují vám mraky lidí. A když zajedete tužku, bývá zpravidla ticho. Petr se mi ale ozval pokaždé.“

A připojil Lisičanovu tradiční hlášku: Hlavně drž zdraví! Jenže zdraví nakonec zradilo právě jeho. V roce 2004 se mu zhoršil zrak a lékaři mu vzápětí oznámili, že má v oku rakovinu. A že mu ho budou muset vzít.

„Já byl u toho, když mu to doktoři oznamovali,“ vzpomínal Petrásek. „Vzal jejich slova neuvěřitelně klidně a ještě doktorům líčil, že tu operaci musejí trochu odložit, protože ho čeká nějaká výstava.“

Lisičanovo životní tempo bylo extrémní a občas lze zaslechnout teorii, že možná i tenhle fakt mohl napomoci ke zdravotním problémům. „Dělal skutečně všechno naplno,“ potvrdila jeho žena. „Když přestal závodit, zkoušel i trenérství, pak dělal v Lichtenštejnsku servismana Markusovi Hasslerovi, který patřil ke světové špičce. Ke spolupráci ho lákal i Vladimir Smirnov.“ Sympatický Kazach, olympijský vítěz z Lillehammeru, uctívaný, férový lyžař, kterého měl ve světě lyžařských stop snad každý rád.

Petr Lisičan.

„Jenže Jula v té době dostal nabídku na oficiální zastupování finské firmy Toko. Po delším rozmýšlení Smirnovovu nabídku s díky odmítl. Přece jen, nejspíš by pro něj dělal sezonu dvě, zatímco tahle práce byla perspektivnější.“

Do práce mohl v bačkorách

V obchodu se Lisičanovi celkem dařilo, v Harrachově dokonce přikoupil i druhou část domu, vedle něhož bydlel a žil se ženou Petrou a dcerkou Valentýnou. Těmhle domkům se od nepaměti říká finské. A Lisičan, shodou okolností, obchodoval s lyžařským zbožím právě od finských firem. „Dělali jsme si tehdy z Julka srandu, že si přikoupil tenhle barák proto, aby mohl do práce chodit v bačkůrkách,“ usmíval se Bauer.

Lisičanovi tedy lékaři vzali oko a zdálo se, že tím snad jeho zdravotní patálie skončily. Dlouhé roky pak jezdil na pravidelné kontroly. Před tou poslední mu lékařka říkala, že ho vyřadí z programu pravidelného sledování a že ho budou zvát už jen jednou za čas.

Úlevu ale vzápětí vystřídala tvrdá rána. V játrech mu našli řasnatý rakovinový melanom a v kostech metastáze. Podstupoval brutální chemoterapie a zprvu se zdálo, že zabírají. Pustil se dokonce znovu s plnou vervou do práce, až ho žena musela krotit.

„Fakt jsem se už naštvala a přikázala mu, že musí taky odpočívat.“ Na dveře firmy pak napsala: Sobota a neděle zavřeno. Děkuji za pochopení. Lisičanová. „Právě na víkendy totiž na hory jezdila spousta známých a Jula neuměl nikomu odmítnout pomoc.“

Jenže v roce 2011, na přelomu října a listopadu, lékaři připustili, že chemoterapie nezabrala. I tuhle zničující zvěst vzal Lisičan s udivujícím nadhledem. „Pepe, neboj, budeme spolu bojovat,“ hladil často po vlasech svoji ženu. „Zvládneme to!“

Pustil se do biologické léčby, ale ani ta už nedokázala zákeřnou nemoc položit na lopatky. Dvanáct dnů poté, co mu lékaři sdělili, že léčba zabrala, v jilemnické nemocnici zemřel...

„Ráno jsem z nemocnice odjížděla domů s nadějí, že se uzdraví,“ vyprávěla tiše paní Petra. „Julovi jsem doma navařila a po poledni se do nemocnice vrátila. Když jsem ale viděla, že ke mně kráčí doktorka se sklopenou hlavou, pochopila jsem...“

Václav Korunka, vynikající lyžař, který závodil i v oné slavné calgarské štafetě, bydlel v Harrachově snad 50 metrů od Lisičanových. „Jula mě přitáhl k lyžování, trávili jsme spolu spoustu času,“ vzpomínal. „Byl to opravdový kamarád, neskutečný dobrák. Ale taky tvrďák a poctivec. I já jsem do poslední chvíle doufal, že tenhle boj zvládne, ale příroda je bohužel pořád ještě trochu silnější než medicína. Je mi bez něj opravdu smutno.“

Tři sestry, Kabát, Schelinger

Pohřeb chtěla Petra Lisičanová nejprve udělat jen malý, rodinný. „Pak jsem si ale řekla, že to přece těm kamarádům, co Jula měl, nemůžu udělat.“

A tak se nakonec koncem dubna roku 2012 v kapli hraběte Harracha v Horní Branné sešla spousta známých. Na pohřbu nezněly žádné teskné žalmy. Naopak. Z reproduktorů sálala žhavá skupina Tři sestry, Kabáti a chraplavý hlas Jiřího Schelingera. Tak by to Lisičan určitě stejně chtěl.

„Když jsem se dozvěděl, že Jula umřel, volal jsem hned Pepe, že na pohřeb přijedu kdykoliv, kamkoliv,“ připomněl Lukáš Bauer. „S Julkem jsem se prostě musel rozloučit. Ne, nebyla to povinnost, prostě jsem chtěl. Když jsem se pak vracel domů, byl jsem úplně hotovej. Jel jsem z pohřbu člověka, kterého jsem měl moc rád, a přemýšlel o spoustě věcí. Třeba jestli se v životě honím za tím správným. Řídil jsem domů po okreskách, kterými normálně nejezdím. Nezvykle pomalu a bylo mi zle.“

Bauer na chvíli přestal mluvit a po chvíli dodal: „Julek byl fakt správnej chlap. A musím říct, že mi hodně chybí.“

Mimochodem, Bohuslav Rázl se z pohřbu omluvil. „Zápolil jsem v té době s rakovinou žaludku,“ přiznal. „Já ale žiju...“

VÁCLAV CIBULA
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.