4. září 2014 12:20 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Ponorkovou nemoc jsme nikdy
neměli, vzpomíná cestovatel Zikmund

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Miroslav Zikmund při natáčení filmu Století Miroslava Zikmunda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miroslav Zikmund při natáčení filmu Století Miroslava Zikmunda. | foto: Jindřich Böhm
Právě dnes vstupuje do kin dokumentární film Petra Horkého o legendárním cestovateli. Film Století Miroslava Zikmunda ukazuje nejen záběry ze známých cest kolem světa, které Zikmund podnikl se svým parťákem Jiřím Hanzelkou, ale odtajňuje také dosud nezveřejněné dokumenty ze soukromých i veřejných archivů - například nahrávky z utajené svatby, z vánočních oslav s rodinou nebo autentické záznamy, jak oba cestovatele pronásledovala StB.

Celým snímkem se prolínají také deníkové záznamy, které si Miroslav Zikmund zapisuje už 75 let, a které neoželel ani na svých cestách. "Nikdy jsme s Hanzelkou neměli ponorkovou nemoc. Na takové blbosti nebyl čas," říká v rozhovoru pro Lidovky.cz Miroslav Zikmund.

Miroslav Zikmund s autory filmu při natáčení.

Miroslav Zikmund s autory filmu při natáčení.

S Jiřím Hanzelkou jste na cestách strávili téměř devět let. Zůstává přesto nějaké místo, země, kam jste se nepodívali a dodnes vás to mrzí?
Je to velikánská Čína. Dodnes mě mrzí, že jsem se tam nedostal, protože mi vždycky velmi imponovala. Tím spíš v minulém století, kdy po Číně ještě pobíhali rikšáci s dvojkolkami, na kterých vozili ty takzvané buržousty.

Proč jste se do Číny při druhé cestě, která vedla přes Asii, nepodívali?
Když jsme přijeli na hranice Číny, vypukla takzvaná roztržka mezi Pekingem, Moskvou a tudíž i Prahou. Prostě nás tam nepustili. Dnešní ekonomicky prosperující Čína je ale úplně něco jiného než Čína, jakou jsem znal z dobových cestopisů. Představte si, že třeba v roce 1911 proběhla fantastická automobilová výprava Peking - Paříž, to už u nás dneska málokdo ví. Je úžasné, jak tuto vzdálenost dokázali zdolat - některé automobily tehdy dokonce museli demontovat, aby je nosiči přenesli přes Himaláje.

Dokumentární film zachycuje mimo jiné události, které se udály v únoru 1948 v Praze v paralele s výbuchem sopky v Kongu kousek od vás ve stejnou dobu. Jaké vás čekalo přivítání, když jste se v roce 1950 vrátili do své vlasti?
Je fakt, že se nás mnoho lidí ptalo, proč jsme se vůbec vraceli a nezůstali v cizině. To ale nešlo - měli jsme tu své rodiny, známé, kamarády. Jak by přišli k tomu, kdybychom jim takhle zkomplikovali život? Po návratu v roce 1950 se nám dostalo veřejného uznání od tehdejšího ministra národní obrany, pozdějšího prezidenta, generála Svobody. Těsně po návratu nám udělil Tyršův odznak zdatnosti - mně, Hanzelkovi a třetí odznak za své zásluhy dostala Tatra. Umístili jsme ho na střední reflektor, a hádejte, co se stalo jako první po osmašedesátém, kdy jsme upadli v nemilost režimu? Odznak z Tatry v Národním technickém muzeu zmizel. (V roce 1968 se Zikmund a Hanzelka postavili na stranu tzv. reformního křídla komunistické strany, po r. 1969 jim bylo zakázáno publikovat a účastnit se veřejného života. pozn. red.)

Ve filmu se objevují také archivní fotografie obou cestovatelů.

Ve filmu se objevují také archivní fotografie obou cestovatelů.

Veškerý čas jste na cestách trávili s Jiřím Hanzelkou sami ve dvou. Fungovala mezi vámi ponorková nemoc?
Tohle slovo nerad slyším, my jsme na ponorkovou nemoc neměli čas. Ta se může udát ve větší skupině cestovatelů, ale nikdy ne ve dvou. My jsme měli tolik práce, tolik zaměstnání, že na takovou blbost nebyl čas.

Na první cestu do Afriky jste se v roce 1947 vydali jako nezkušení mladíci těsně po absolvování vysoké školy, zatímco v roce 1959 jste z Československa vyjeli jako velké hvězdy, oba jste se předtím už také oženili a měli děti. Jak se tyto okolnosti na cestách projevily?
Ty odlišnosti byly velice patrné. První cesta, to byla doslova panenská jízda. Věděla o ní jen hrstka našich přátel, zatímco na druhou jízdu jsme odjížděli jako veřejně známí lidé, před Wilsonovým nádražím se s námi byly rozloučit celé skupiny podporovatelů. Pochopitelně jsme na to doplatili, protože se na nás navěsili všemožní sběratelé, a my tak s sebou vezli spoustu zbytečností. Chtěli, abychom jim do Československa posílali vzorky semínek, vzorky půdy a já nevím co všechno ještě. Už z Albánie jsme odeslali domů asi dva metráky zbytečných věcí. Druhá cesta už zdaleka nebyla tak volná a bezstarostná jako Afrika... Pochopitelně v tom hrál roli i fakt, že jsme s Jirkou byli oba ženáči a tátové. Nyní už bohužel vím, že na to téměř šestileté odloučení naše děcka doplatila.

Co říkala vaše tehdejší žena tomu, že se od rodiny na tak dlouho odloučíte?
Vzala to na vědomí, brala to jako fakt. Byla to veřejná záležitost, nic jiného jí ani nezbývalo…

Vozil jste s sebou nějaký suvenýr z domova?
Představte si, že jsme celých pět a půl roku vozili s Hanzelkou přes Asii lahev slivovice. Věnoval jsem ji svému milovanému tatínkovi před odjezdem do Afriky, on ji celých tři a půl roku schovával, a když jsme odjížděli na druhou cestu do Asie, dal nám ji na cestu. Řekl, ať ji otevřeme, až budeme nejdál od domova, a vypijeme ji na jeho a mámino zdraví. No a tak jsme ji otevřeli na japonském ostrově Hokaidó.

Z natáčení filmu Století Miroslava Zikmunda.

Z natáčení filmu Století Miroslava Zikmunda.

Zajímavosti:

* Snímek Století Miroslava Zikmunda vznikal tři a půl roku. Režisér Petr Horký natočil s Miroslavem Zikmundem víc než třicet hodin záznamu a při přípravách pročetl tisíce stran z cestovatelových soukromých deníků a poznámek.

* Premiéru snímku Století Miroslava Zikmunda v pražském kině Lucerna ozvláštnil originální vůz Tatra 87, se kterým cestovatelé absolvovali v letech 1947 - 1950 první cestu. Při štaci přes Afriku a Jižní Ameriku najeli 61 367 kilometrů. Do Prahy byla Tatra převezena z Národního technického muzea, v minulosti byl vůz prohlášen za národní kulturní památku.

* Miroslav Zikmund s Jiřím Hanzelkou se poprvé sešli na Vysoké škole obchodní v Praze, tehdy šlo podle Zikmunda o tak nevýznamné setkání, že si ho jinak systematický Zikmund ani nezapsal do deníku. „Už tehdy jsme se ale rozhodli, že se po válce vydáme na cesty do světa,“ říká. První proběhla v letech 1947 - 1950, druhá v letech 1959 - 1964. Jiří Hanzelka zemřel po nemoci v roce 2003. „Ani jsem mu nemohl jít na pohřeb, byl jsem právě v nemocnici," podotýká jeho přítel.

  • 0Diskuse
Michaela Rozšafná

Autor

Michaela RozšafnáMichaela.Rozsafna@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz