Za kolik se najíte v oblacíchKulinární atrakce Večeře v oblacích (Dinner in the sky) se pořádají ve 40 zemích světa a zúčastnily se jich již desítky tisíc zájemců. Tradičně největším zážitkem je večeře při západu slunce.
|
„A všimli jste si, že celá plošina je zavěšená jen na dvou ocelových céčkách?“ mrkne s úsměvem číšník, když plošina vystoupá do maximální výšky. Konstrukce se lehce houpe a otáčí. „Ano, všimli. Díky za připomenutí.“
A zatímco se host s barvitou představivostí snaží zaplašit z hlavy obrazy utrženého sedadla, prasklého pásu či plošiny řítící se k zemi, číšník s bravurou zkušeného skořápkáře přesouvá menší skleničku se sodovkou a bílý ubrousek zatěžuje sklenkou šampaňského. „Občas fouká a ulítlý ubrousek dokáže nadělat paseku,“ vysvětluje muž, který s plošinou stoupá vzhůru už osmým rokem.
A co všechno už spadlo? „I ta vidlička už letěla. A hlavně večer sem tam špunt. Ale nebojte, jeřáb, popruhy, upevnění, plošina, všechno se řádně kontroluje.“
Ostatně, úchvatný výhled na pražské panorama, kdy Pražský hrad, Petřín, malostranské i staroměstské věže, to vše jako na talíři téměř na dosah vidličky a nože - k tomu výborné jídlo a pití - za překonání případné úzkosti opravdu stojí.
Belgický nápad, jak ozvláštnit něco tak nudného jako je pojídání pokrmů v klidu u zemského povrchu, se rychle rozšířil a kočuje po světových metropolích a zajímavých místech. A získal si značnou popularitu. V Praze se na pár dní objevil v Riegrových sadech.
Ke stolu na plošině se vejde 22 lidí, proslulí šéfkuchaři postávají uprostřed a chystají svoje speciality. V Praze se objevují hned dva, na první dva dny italský šéfkuchař Giulio Terrinoni, vyznamenaný michelinskou hvězdou, na celých pět dnů Josué Vergara z Ekvádoru, kuchařské eso ze Salcburku, kde pracuje v prestižní restauraci Salieri.
Hned při příchodu dostanou účastníci sklenku šampaňského, je to poměrně příhodné, trochu to zmenšuje pravděpodobnost, že by se Oběd v oblacích proměnil v Závrať v oblacích.
Místo k sezení připomíná nejen tvarem, ale i popruhy sedadlo v závodním automobilu. Každý je pečlivě přikurtován třemi pásy. Trošku si člověk připadá jako na horské dráze, na takové, co se v ní hledač adrenalinu ocitá i hlavou dolů. Ale to při jídle v oblacích naštěstí nehrozí.
„Pokud bude někomu špatně, tak jsme za dvě minuty dole,“ vysvětluje za organizátory Lotyš Janis Cimerhanis. „Ale zažil jsem to jen jednou. Vystoupali jsme pět metrů a potetovanej pán, do kterého byste to neřekli, chtěl dolů,“ podotýká český číšník.
„Bon Giorno,“ zdraví šéfkuchař Giulio Terrinoni a poté líčí, co se bude podávat. V našem případě to bude brunch.
Stačí pár minut nahoře, důsledné nedívání se pod nohy, a můžete si plně vychutnat nevšední zážitek na gurmánské atrakci. I když ve chvíli, kdy se za zvuků známého hitu Highway to Hell plošina otáčí kolem dokola, uklouzne jedné z dam vyděšené: „Ježíšmarjá.“
Nahoře, vytrženi ze shonu velkoměsta, máte dvě radosti: prozkoumávat chutě a rozhlížet se. A jen dvě starosti: aby nic nespadlo - třeba mobil, s nímž pořizujete selfíčka - a pak podstupujete zápas s popruhy, které nedovolují výraznější náklon nad talíř. Až při tom vytane na mysli scéna z filmu Obecná škola, kde je malý Eda Souček vyptávající se na lidoveckého blbce Chrousta podobně spoutaný při pokusech o konzumaci polévky...
Takže dobrou chuť.