Byla to cesta do pekel, začíná své vyprávění Sophie Kasikiová (jméno bylo z bezpečnostních důvodů změněno, pozn. red.). Narodila se v Demokratické republice Kongo, do Francie se přestěhovala po smrti své matky. Ačkoliv vyrůstala ve stabilním katolickém prostředí, tato tragická událost její život velmi poznamenala. Již v devíti letech začala trpět dětskou depresí a štěstí nenašla ani po svatbě a narození syna.
Naplnění jí koneckonců nepřinášela ani práce sociální pracovnice, kdy pomáhala rodinám, které do Francie emigrovaly.
Přetrvávající trauma se nakonec rozhodla vyplnit jinou vírou a konvertovala k islámu. Díky své nové víře poznala tři muže, o deset let mladší než ona, které brala jako své mladší bratry.
Právě oni si postupně získali její důvěru. Po čase se ale najednou začali ženě ozývat ze Sýrie. Z člověka, který měl kontrolu nad situací a dohlížel na tři ztracené chlapce, se Sophie stala obětí.
„Kousek po kousku využívali mých slabostí. Věděli, že jsem sirotek a že jsem konvertovala k islámu,“ cituje ji server The Guardian.
Brzy se tak do Sýrie vydala za nimi. Manželovi řekla, že letí pracovat do sirotčince do Istanbulu, sbalila zavazadlo sobě a čtyřletému synovi a o pár dní později již byla ve městě Rakka na severu Sýrie.
Ráj, který si představovala a který jí vylíčili její tři kamarádi, ale realitě vůbec neodpovídal. Po příjezdu musela odevzdat svůj pas, ze svého obydlí nesměla vycházet ven a pokud už se ven podívala, pak zahalená od hlavy až k patě. Pracovala v místní porodnici, z jejíchž podmínek byla naprosto v šoku. Vystřízlivění přišlo už po deseti dnech. „Žádala jsem je, abych mohla jít domů. Každý den jsem jim říkala, jak mi chybí má rodina a jak můj syn potřebuje vidět svého otce,“ líčí.
Islamisti jí ale odejít nedovolili. „Nejdříve se vymlouvali, pak přišly hrozby. Říkali, že nikam jít nemůžu, že pokud se pokusím odejít, tak mě ukamenují nebo zabijí,“ vypráví.
Rodičky nových bojovníků
V Rakce viděla mnoho cizinek, které podle jejích slov islamistům sloužily jen jako rodičky nových bojovníků. S hrůzou sledovala, jak malé děti již od útlého věku sledovaly v televizi zabíjení. Musela dokonce čelit fyzickému napadení, a to když odmítla, aby jejího syna vzali do mešity.
„Cítila jsem se tak provinile,“ svěřila se deníku Observer. „Ptala jsem sama sebe, jak můžu žít s tím, co jsem udělala, s tím, že jsem svého syna odvezla do Sýrie. Nenáviděla jsem ty, kteří mě zmanipulovali, využili mé naivity, mé slabosti, mé nejistoty. Nenáviděla jsem sebe,“ vypověděla.
Z Rakky se nakonec rozhodla uprchnout. Na vlastní nebezpečí ji u sebe nejdříve ukrývala místní rodina, následně se jí povedlo zkontaktovat opoziční síly, které kontaktovaly jejího manžela. Z města utekla na motorce jednoho mladého Syřana, syna celou dobu ukrývala pod nikábem. Syřan ji dovezl až k tureckým hranicím, odkud odletěla zpátky do Francie.
Po návratu ji vyslýchali, strávila několik týdnů ve vězení. Čelila rovněž obvinění z únosu. Ač se jí povedlo obnovit rodinný život, výčitky, že vystavila svého syna takovému nebezpečí, ji pořád pronásledují.
A ještě jedna věc jí vrtá hlavou. „Zpětně jsem nad vším přemýšlela a ptala jsem se sama sebe, jak se tohle stalo, jak jsem to mohla udělat? Ano, byla jsem naivní, zmatená, zranitelná, ale jak mohli být tito obyčejní, nijak zvlášť chytří chlapci natolik inteligentní, že mi vymyli mozek? To je otázka kterou si budu pokládat stále.“
