7. ledna 2017 17:29 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nový Vinnetou: albánský divoch z fitnessu, který se nestydí ukázat slabost

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 14Diskuse
Nik Xhelilaj.  Vinnetou 2016. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nik Xhelilaj. Vinnetou 2016. | foto: Reprofoto
PRAHA První lednovou sobotu ovládne televizní obrazovky svalnatý Vinnetou pro třetí tisíciletí. Jaký je ve srovnání s filmovou i literární legendou? Jak je nově vykreslený Old Shatterhand? A dokáže série oživit legendu, kterou stvořil saský spisovatel Karel May před sto dvaceti lety?

Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Na obnovenou premiéru filmu Vinnetou – Poslední výstřel šly v roce 1985 všechny tři šesté třídy naší základní školy do agitačního střediska na pražském sídlišti. Když indiánský hrdina naposledy vydechl v náručí svého bílého přítele Old Shatterhanda, slzy v očích měli holky i kluci bez rozdílu. Ba dokonce se mi zdálo, že se zalesklo i oko dějepisářky, která jinak jevila známky dojetí, jen když nám z gramofonu pouštěla projev Klementa Gottwalda z února 1948.

První dva filmy o Vinnetouovi ze 60. let vidělo v tehdejším Československu osm milionů diváků a pamětníci dodnes vzpomínají na fronty před kiny.

Po třiceti letech se čeští milovníci mayovek 7. ledna dočkají nového filmového zpracování. Ujali se ho opět Němci, na rozdíl od původní série je však ta nová určena nikoli kinům, ale přímo televizi. Což je škoda, protože působivé scény indiánů cválajících na koních krajinou, které se stejně jako ve filmech ze 60. let točily v Chorvatsku, na obrazovce prostě nevyniknou.

Pokud můžeme soudit ze sledovanosti prvního dílu v Německu, kde byl uveden už na Boží hod vánoční, nemusí se Česká televize obávat, že by prošel nepovšimnut: u sousedů se na něj dívalo pět milionů diváků, kteří tím potvrdili, že Vinnetou ještě není mrtev. Přinejmenším v novém zpracování režiséra Philippa Stölzla, v němž apačského náčelníka ztělesnil svalnatý Albánec Nik Xhelilaj. Pět milionů diváků sice není nic proti osmnácti milionům, jež v roce 1970 sledovaly v Německu – pochopitelně jen v jeho západní části – televizní premiéru Pokladu na Stříbrném jezeře, pořád ještě však číslo svědčí o tom, že „mýtus žije“, což je ostatně i titul prvního dílu v německém originále.

Wotan Willk Möhring jako Old Shatterhand a Nik Xhelilaj jako Vinnetou

Wotan Willk Möhring jako Old Shatterhand a Nik Xhelilaj jako Vinnetou

Zdatný píárista Karel May

Těžko říct, proč se ČT rozhodla název prvního dílu změnit na Nový svět. Jedním z důvodů by však mohlo být to, že Čechy nikdo o životnosti vinnetouovského mýtu přesvědčovat nemusí. Češi svého Vinnetoua nikdy milovat nepřestali. Těžko by se v generacích nad třicet let našel někdo, koho mayovky minuly. Vycházejí stále znovu, ba dokonce v nákladných vydáních a překladech, které se víc blíží originálu. A podobné je to v ostatních středoevropských zemích: v Německu, Rakousku, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku.

Nik Xhelilaj a Wotan Wilke Möhring.  Vinnetou 2016.
Pravda a Láska

„Karel May je lokální klasik globálního žánru westernu. Podobné,Maye‘ bychom asi našli v mnoha dalších národních literaturách,“ snaží se saského spisovatele zařadit ředitel Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR Pavel Janáček, odborník na triviální literaturu a literární brak. A také dávný milovník mayovek, který se přiznává, že Supy Mexika v dětství přečetl šestatřicetkrát. V jeho předvánočně provoněné pracovně v Praze na Florenci se setkáváme společně s další Mayovou fanynkou z akademických kruhů, tiskovou mluvčí FF UK Inou Píšovou, vystudovanou germanistkou.

Ani ona se za svou lásku k mayovkám nestydí. Nejdřív ji – snad jako všechny Mayovy čtenáře – fascinoval dobrodružný děj a čisté, věrné přátelství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem, které trvá až za hrob.

Wotan Wilke Möhring a Nik Xhelilaj jako Old Shatterhand a Vinnetou, 2016.

Později ji však upoutal sám Karel May: „Byl to malý, drobný muž – měřil 156 centimetrů –, kterému se dost dlouho v mládí nedařilo, dokonce se stal takovým drobným krušnohorským zbojníkem a strávil celkem sedm let ve vězení. Po propuštění začal psát dobrodružné sešitové romány, ve kterých postupně ožívají budoucí legendy – nejdřív krvelačný Indián Inn-nu-woh, pak jeho značně ušlechtilejší nástupce Vinnetou a nakonec i německý geometr hledající štěstí na Divokém západě, Old Shatterhand. Ve vleku obrovské slávy ale May postupně ztrácel odstup a začal se za Old Shatterhanda sám vydávat. Nechal si šít kostýmy, vyrobit henryovku, která je na fotkách skoro větší než on, a fanouškům ochotně upřesňoval podrobnosti ze života skutečného Vinnetoua. Byl to neuvěřitelně zdatný píárista. Kdyby si na svou propagaci dnes najal agenturu, nedokázala by to udělat líp. Stvořil člověka, kterým chtěl být, a nikdy nebyl. Vlastně dělal totéž, co my dnes děláme na sociálních sítích,“ líčí Ina Píšová dobrodružný život autora mayovek.

Janáček se vrací k Mayově lokálnosti. „Když řeknete ve střední Evropě Karel May, hned si máte o čem povídat. Sám jsem byl kdysi překvapen, že Američanům ani Britům jméno Vinnetou nic neříkalo – ale je to logické. Američané neměli důvod dovážet z Evropy westerny, to oni byli jejich vývozcem. Karel May je středoevropská záležitost a bylo by na pěknou disertační práci zjistit, jak si ho který národ upravil,“ navrhuje žertovně směrem k Ince Píšové.

Nik Xhelilaj jako Vinnetou

Nik Xhelilaj jako Vinnetou

Aby o tom nevěděl ani pan učitel

Mayovské šílenství se v českých zemích začalo psát velmi brzy. Díky nakladateli Josefu Richardu Vilímkovi mladšímu, který bystře odhadl komerční potenciál saského spisovatele, se Karel May stal hvězdou zdejšího literárního trhu v podstatě současně se svým vzestupem v Německu, na konci 80. let 19. století.

Prvním dílem převedeným do češtiny byl Syn lovce medvědů, který vyšel v časopise Naší mládeži ve dvanácti pokračováních roku 1888. Z dochované vzájemné korespondence mezi Mayem a Vilímkem, kterou cituje ve své diplomové práci jeden z největších tuzemských znalců Mayových románů a jejich filmových zpracování Jaroslav Maryška, vyplývá, že spolupráce vůbec nebyla hladká: May nebyl spokojen s vyměřeným honorářem ani s prvními překlady a k autorizaci nových převodů do češtiny svolil, až když si vyhádal dvojnásobek původně slíbené sumy za prodaný exemplář.

Jan Koten

je jedním z největších českých znalců mayovek, romány saského spisovatele jej „drží“ už čtyřicet let. Je členem německé Společnosti Karla Maye, sběratelem vydání Mayových děl, organizátorem výstav. Setkal se s většinou herců slavné filmové série ze 60. let. Na snímku s představitelkou Nšo-či, francouzskou herečkou Marií Versiniovou. Mimochodem, v úvodní části nového zfilmování si zahrála starší ženu, která se vyjukaného inženýra Maye ve vlaku na západ ptá, zda se nebojí „těch rudých divochů“. Spolu s motivy původní hudby Martina Böttchera tak tvoří jakýsi most mezi starým a novým filmovým zpracováním.

Češi se stali největšími milovníky Karla Maye hned po Němcích – minimálně podle počtu vydání jeho děl. Jen základní vinnetouovská řada u nás během sto let vyšla čtrnáctkrát v několika překladech, celkově máme po Němcích nejvíc vydání mayovek. „A asi není náhoda, že se u nás v porovnání s ostatními zeměmi střední Evropy také nejvíc uchytil skauting a tramping,“ upozorňuje Jan Koten, bývalý učitel a dnes provozní restaurace z Velkého Meziříčí, znalec mayovek, sběratel mayovských memorabilií a už od roku 1995 člen německé Karl-May-Gesellschaft (Společnost Karla Maye, založená roku 1969). Mimochodem, na telefonu má místo vyzvánění nahranou klasickou hudbu z filmových mayovek 60. let, jejímž autorem byl Martin Böttcher a jejíž ozvěna se chytře objevuje i v nové televizní sérii.

Cesta Karla Maye mezi klasiky, ba dokonce do školních učebnic literatury ale vůbec nebyla jednoduchá. Brzy se totiž přišlo na to, že si svou americkou existenci vymyslel (do Ameriky se podíval až ve svých 66 letech v roce 1908), a postupně vycházela najevo také jeho mladická „kariéra“ zloděje a podvodníka. Ne že by mu to ubralo na počtu čtenářů, děti ale jeho westerny četly téměř tajně, aby se dospělí – zvlášť učitelé – nedozvěděli.

Wotan Wilke Möhring a Nik Xhelilaj jako Old Shatterhand a Vinnetou, 2016.

Maryška cituje ve své diplomové práci Antonína Mádla, náčelníka Československé obce junáků volnosti, který v dospělosti, ve 30. letech, vzpomínal na první četbu mayovek takto: „Když jsem byl v páté třídě pražské školy, uviděl jsem na návštěvě u kamaráda řadu zajímavě vypadajících knih. Poté, co mi jednu půjčil, už mne nikdo neudržel. Vinnetoua přečetl jsem takřka jedním dechem, pokračoval na Old Surehandovi, Synu lovce medvědů a po řadě šel jsem od knihy ke knize. A byly těch knih haldy veliké. Našel jsem v nich nejupřímnějšího kamaráda a podlehl jsem celou bytostí jejich velikému kouzlu. Z prérií dal jsem se přenášeti do saharských pouští, z oblasti umírajících indiánů do země půlměsíce – a všecko pěkně tajně, aby o tom doma nevěděli, aby o tom nevěděl ani pan učitel. Ono se to tehdy velmi přísně trestalo. Pan učitel byl nesmlouvavý, a přistihl-li někoho při čtení těchto knih, trestal bez dlouhého povídání špatnou známkou z mravů.“

Mluví o počátku století, kdy se v Drážďanech dokonce konala výstava, která měla citlivé mladé duše od četby Karla Maye odradit. Jedním z exponátů byly váhy, na nichž byl na jedné straně sloupec sešitů jeho kolportážního románu Lesní růženka a na druhé byly naskládány knihy považované za vhodné.

„A z té hromady sešitů Lesní růženky jakoby tekla krev, což mělo symbolizovat 2700 postav, které v tom románu byly zavražděny. May byl pak ještě dlouho příkladem nebezpečného literárního okraje. To, že ho dnes bereme jako autora, který nejenže nevychovává ke zlému, ale dokonce vychovává k dobrému, je jednak efekt časového a kulturního odstupu a pak také filtrování při překladech,“ vysvětluje Pavel Janáček. „Díky tomu se za posledních 120 let prodral z pozice párii do pozice klasika určitého typu.“

Divoch křesťanem

K rehabilitaci Maye docházelo postupně. Prvním krokem byla velká edice mayovek v nakladatelství Toužimský a Moravec. Aby si jeho majitelé zajistili co největší odbyt plánované mayovské edice, udělali chytrý tah: sehnali si vyjádření několika představitelů intelektuální elity, kteří se přiznali k mladické četbě Karla Maye, a dali jí tak zelenou. Mezi lety 1929 a 1944 v tomto nakladatelství vyšlo 58 svazků mayovek v nákladu 650 000 výtisků. Což je sice nic proti 80 milionům výtisků mayovek v jejich německé domovině, v tehdejším Československu to však znamenalo, že May byl jedním z nejvíce překládaných autorů.

Wotan Willk Möhring jako Old Shatterhand

Wotan Willk Möhring jako Old Shatterhand

Někdy v této době také došlo k definitivnímu zařazení mayovek do kolonky „dětská literatura“. Přímo pro mládež přitom May napsal jen několik románů – většina ze zhruba osmdesáti jeho děl byla určena dospělým čtenářům a ti také tvořili nadšené davy, které obklopovaly hotely, kde se May ubytovával.

Karel May (1842–1912)

Pocházel ze saského Ernstthalu, zemřel v Radebeulu nedaleko Drážďan. Neduživý chlapec, který v dětství na čas oslepl, aspiroval na učitele, ale z učitelského semináře byl vyloučen. V 60. letech se pak protloukal jako jakýsi krušnohorský zbojník a strávil sedm let za mřížemi. Po propuštění se začal živit psaním. Celkem má na svém kontě 70 děl. Nejslavnější jsou romány s postavami Vinnetoua a Old Shatterhanda, za nějž se sám vydával a tvrdil, že se v Americe setkal se skutečným Vinnetouem. Do Severní Ameriky se přitom podíval až ve svých 66 letech, dávno poté, co Vinnetoua stvořil.

Četbu pro mladistvé z Maye učinily především překlady. Nebo spíše adaptace, jak upozorňuje Pavel Janáček. „Je potřeba jasně říct, že my neznáme Karla Maye. Obvykle známe Karla Maye přefiltrovaného výrazně zkrácenými adaptacemi z 50. až 70. let, většinou z pera překladatele, redaktora a spisovatele Vítězslava Kocourka. A tehdy byla tendence vybrat z lidového románu něco, co je klasické, a dát tomu velký kulturní lesk tím, že to zpracují výborní překladatelé. Díky tomu vznikly krásné edice verneovek s historickými francouzskými ilustracemi a mayovek s ilustracemi Zdeňka Buriana,“ říká Janáček.

V mayovkách, jak je známe, zaznívají především kontury velkého tématu souboje mezi civilizací a divočinou, jejž Janáček označuje za jeden z nejvýznamnějších schémat moderní kultury. Indiáni, kteří byli ve westernech 50. a 60. let 19. století ještě zobrazováni jako divoši dobří leda tak na odstřel, u Maye ukazují bělochům zrcadlo, ve kterém mohou spatřit svoji lepší tvář. To, co na mayovkách dodnes tak fascinuje, je velká utopie dobroty přirozeného člověka a důraz na to, že konflikty je lepší řešit smírem než válkou, a právě to adaptace ze 30. až 60. let zdůrazňovaly.

„Když jsem plakal u tety v Hrádku v Orlických horách při čtení třetího dílu Vinnetoua, tak mimo jiné proto, že je tam ta jedna válka, na které se ukáže, že válkám je třeba předcházet, protože stojí život i toho Vinnetoua. Je v tom velký pacifistický apel na svět, který se dá rozumem a morálkou uklidnit tak, že bude bezpečný pro všechny, kdo po něm chodí za stády bizonů,“ usmívá se, ale jen lehce, patosu svých slov Pavel Janáček.

Píšová, která četla některé mayovky i v němčině, dodává, že v českých adaptacích byla vypuštěna především řada filozofujících pasáží a také narážky na křesťanství či na němectví Old Shatterhanda.

„Prostě jsme si z toho vzali jen to, co se nám hodilo. Ono by ani nebylo možné převádět ty romány doslovně, protože v sešitových vydáních byl May zpočátku placen za řádek, takže ty knihy jsou plné naprosto bezobsažných dialogů, jejichž výhodou bylo, že se daly rozsekat na mnoho řádků,“ říká.

Jen pro představu, jak velké ty změny byly: zatímco v originále se Vinnetou těsně před smrtí vyznává ze své konverze ke křesťanství (doslova říká „Ich bin ein Christ“ – „Jsem křesťan“), v českých překladech pouze „věří v lásku všech lidí“. Také němectví Old Shatterhanda je v tuzemských vydáních upozaděno.

Vinnetou vs. Malý poseroutka

Obnovenou popularitu pak mayovkám přineslo filmové zpracování z 60. let, které se k nám dostávalo zhruba s ročním zpožděním – na tehdejší dobu velmi rychle. Popularitu filmových mayovek s Pierrem Bricem v roli Vinnetoua a Lexem Barkerem coby Old Shatterhandem lehko dosvědčí čísla: první dva díly vidělo více než osm milionů československých diváků, na pokračování chodilo kolem čtyř a půl milionu. Pamětníci dodnes vzpomínají na fronty před kiny.

Piere Brice a Lex Barker v nejslavněkší filmové verzi Vinnetoua.

Piere Brice a Lex Barker v nejslavněkší filmové verzi Vinnetoua.


V 80. letech se úspěch, i když v menším měřítku, zopakoval i při obnovené premiéře. Mayovky pak byly jedněmi z prvních filmů, které se na konci 80. let objevily na videokazetách a později na DVD. A plánovači televizních programů vědí, že staré mayovky jsou i dnes spolehlivým způsobem, jak diváky přitáhnout k televizi i v létě a ve věku internetu.

Přesto se nelze ubránit pocitu, že znalost mayovek – zvlášť těch knižních – už není automatická. Můžeme ji očekávat u třicátníků, padesátníků i osmdesátníků, ale u dvacátníků už musíme občas dodat, „to jsou takový ty romány o Vinnetouovi, náčelníkovi Apačů“, a u dětí mezi deseti a patnácti lety už jsme úplně na vratké půdě. Vinnetoua z nich znají jen ti, jimž ho představili rodiče.

Vyplývá to z čtenářského průzkumu, který provádí Ústav pro českou literaturu AV ČR pod vedením Jiřího Trávníčka. Jako svou dětskou četbu Karla Maye nejčastěji udávají lidé mezi 25 a 44 lety. „V nejmladší generaci mezi 15 a 24 lety už mayovky moc nefungují. Je tam velmi výrazný řez mezi prvními třemi generacemi: od pětašedesátníků výš až po lidi pětadvacetileté – a generací nejmladší. Ta je,válcována‘ žánrem fantasy a Harrym Potterem. Jsou to hrdí prvočtenáři potterovského cyklu,“ rozvádí výsledky průzkumu Trávníček.

Klesající oblibu mayovek hlásí i veřejné knihovny. Data o půjčovanosti knih za ně sbírá Národní knihovna v Praze. Ta vybrala 33 různě velkých knihoven z celé republiky a od roku 2011 sleduje, jaké knihy se v nich půjčují. Mayovky si v nich v roce 2015 půjčilo pouhých 89 čtenářů, zatímco Ošklivou pravdu, jeden z dílů Deníku malého poseroutky od Jeffa Kinneye, 2235 čtenářů.

I když vezmeme v úvahu, že průzkum zaznamenává jen knihy vydané po roce 1990 (s uděleným číslem ISBN), prohra mayovek je zřejmá. Ano, mnozí čtenáři si pravděpodobně půjčují starší vydání Mayových románů, jistě jich však nebude tolik, aby se byť jen přiblížila současným dětským bestsellerům. S trochou škodolibosti se tak dá říct, že hrdinný Vinnetou musel v srdcích mladých čtenářů udělat místo... ano, hádáte správně, poseroutkovi.

Nšo-či (Iazua Larios).  Vinnetou 2016.

Nšo-či (Iazua Larios). Vinnetou 2016.

„Myslím, že jsem poslední generace, která na Mayovi vyrostla,“ říká o sobě Ina Píšová. „Kdybych se narodila o pět let později, už bych četla Harryho Pottera. Na dnešní děti je Vinnetou prostě příliš idealizovaný – stejně jako třeba Foglarovi hrdinové. Je tak ušlechtilý, že se s ním nedá moc identifikovat,“ spekuluje.

Harry Potter nebo Frodo z Pána prstenů podle ní přinášejí hrdinu, který chybuje, a proto se v něm člověk může snadněji vidět. „Dnešní doba má ráda hrdiny, kteří jsou rozporuplní a selhávají, ale pak se ukáže, že výjimeční přece jen jsou. To platí pro Froda i brýlatého Harryho,“ dodává.

Rozporuplní hrdinové

A přesně do tohoto trendu se trefili tvůrci nového filmového zpracování vinnetouovské ságy. Nebo spíš ságy oldshatterhandovské. Protože jestli něco z trilogie televize RTL vyčnívá, je to postavení Old Shatterhanda do centra dění. Svým způsobem je to návrat k Mayově románové předloze – nejen v tom, že hlavní hrdina hned na začátku, když se hlásí coby nově připluvší přistěhovalec, jasně říká: „Ich bin Karl May.“

Místo mužného Američana Lexe Barkera jej hraje postavou i vystupováním daleko střídmější, takřka poddajný německý herec Wotan Wilke Möhring, známý jako komisař Falke z krimiseriálu Místo činu. Jeho hlavní úlohou je váhat, kdo je tu vlastně „civilizovaný“: bílí inženýři, razící cestu pro železnici směrem na západ, nebo „rudé bestie“, spjaté s přírodou? V proměně z vyjukaného saského zeměměřiče v Drtící ruku a posléze indiána mu dopomáhá ušlechtilý divoch Vinnetou. Toho si zahrál snědý Albánec Nik Xhelilaj, který vypadá, jako by svůj dosavadní život strávil v posilovně.

Klasická a nová verze statečného náčelníka.

Klasická a nová verze statečného náčelníka.

Setkání dvou světů nemohlo být třeskutější: zatímco Karel May alias Old Shatterhand působí v prvním díle jako skutečný greenhorn, kterému se před očima rozpadá jeden sen o Divokém západě za druhým, Vinnetou je tu opravdový divoch, jenž se zvědavostí opičky okukuje zeměměřiče Maye holícího se břitvou.

A nesmíme zapomenout ani na ženy. Ty v nové sérii hrají znatelně aktivnější roli než ve filmech ze 60. let. Z Vinnetouovy sestry Nšo-či, jejíž úlohou dříve bylo být krásná a pak dojemně zemřít, se stává šamanka kmene Apačů, která nejenže zázračně vyléčí zajatého Old Shatterhanda, ale také si jej sama aktivně vybere za muže, aby si s ním v posledním dílu vystavěla srub na území Apačů a založila rodinu zcela v multikulturním duchu dnešního světa.

Toto geniální řešení sváru mezi civilizací a divočinou, jenž tolik trápí Old Shatterhandovo srdce, mu pochopitelně poradí jeho moudrý bratr Vinnetou, který během filmové série prodělá opačnou změnu – z divocha v tak trochu Evropana, který si spolu se svými bílými bratry pochutnává na mexických fazolích...

Wotan Wilke Möhring a Nik Xhelilaj jako Old Shatterhand a Vinnetou, 2016.

Tvůrcům filmu se tak ve snaze odstranit klišovitost a barvotiskovost původní série podařilo vytvořit totéž – jen zcela v souladu s dnešním stavem světa. Stejně jako ženy v bondovkách už nejsou jen na okrasu, nejsou jen na okrasu ani v nových mayovkách. Dokonce i prostitutka Betty se tu prodává jen proto, aby si mohla zařídit vlastní obchod! A protože už nefrčí jasní klaďasové a záporáci, nenajdete je ani tady. Vinnetou i Old Shatterhand pochybují a dělají chyby.

Jenže je tady ještě jedna věc: Vinnetou, to není jen film. Pro toho, kdo se v dětství ponořil do četby mayovek, je to moře fantazie, jsou to vzpomínky na dětství, na svět jasně rozdělený na dobro a zlo. A když se k téhle síle vlastního čtenářského zážitku přidají úchvatné scenerie chorvatského pohoří Velebit, jde veškerý kritický přístup stranou.

Jistě budou mnozí, kteří novou televizní sérii zavrhnou a dál si budou potají prohlížet zohýbaný štůsek fotografií Pierra Brice a Lexe Barkera. Existuje tu však také nemalá šance, že film zachrání to, co se zdálo ztracené: mayovky jako čtenářský zážitek pro další generace. „I kdyby ty knížky vzalo do ruky každé padesáté dítě, které uvidí ten film, bude to dobré. Protože momentálně to vypadá, že až umřeme my, skalní fanoušci-padesátníci, bude Karel May zapomenut,“ říká s nadějí v hlase mayolog Jan Koten.

Lucie Zídková
  • 14Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.