Až na mě děvčata s festivalovou akreditací začnou strnule zírat. „Odpusťte, ale nemůžu si pomoct. Z očí vám kouká, že jste viděl čtyřhodinový filipínský film. Mohu vám nějak pomoci? Nedal byste si třeba řízek?“ „Snad jindy, slečno. Až ze sebe tu čtyřhodinovou filipínskou věc dostanu.“ Až se příště ocitnu na myslivecké zábavě a někdo mě tam bude otravovat výčtem skolených dvanácteráků, už vím, jak ho utřít: „Zpomal, strýče. Já dostal čtyřhodinového filipíňáka.“
Jinak to dílo bylo trochu náročnější. Natočil ho režisér Lav Diaz, což je, řekl bych, moc hezké jméno. Moc hezká jména jsou navíc, zdá se, mezi filipínskými režiséry normou. Ten nejslavnější z nich se třeba jmenuje Brilante Mendoza. A když se režisér jmenuje Brilante Mendoza, tak to vlastně stačí. Nějakým natáčením filmů se už ani nemusí zatěžovat. „Dobrý den, dovolte, abych se představil, jmenuji se Brilante Mendoza.“ „To nás moc těší, v pátek za to dostanete cenu.“
Lav Diaz ale točí, až se z něj kouří. Ten čtyřhodinový film se jmenuje Norte: konec historie.. A trochu to trvá (cca hodinu a půl) než si na něj člověk zvykne. Než se adaptuje na tempo dlouhých záběrů z většinou naprosto statické kamery, na nichž nějací Filipínci dlouze rozprávějí, koukají dlouze z okna, jdou ulicí - hodně pomalu, protože je bolí noha, pozorně studují svou bolavou nohu a tak. Někdy i něco dělají, v takových chvílích se ale kamera - jako na potvoru - zrovna kouká jinam.
Po čase ale člověk v těch obrazech začne nacházet nějakou krásu, a když se s těmi lidmi začne něco dít, třeba to i docela silně prožívá. Protože s těmi postavami zakusil ledacos, zvykl si na ně - bolavou nohu si prohlížel, těžký vozík se zeleninou ulicemi města La Paz tlačil, v čekárně, kde protivná holka bušila do psacího stroje, dlouho čekal a teď tohle. Jednomu to skoro utrhne srdce.
Nechci ale ten film jenom zlehčovat, jsem rád, že jsem ho viděl, líbila se mi na něm ta ambice a několik hodně silných scén, samozřejmost, s jakou se chce věnovat těm základním morálním otázkám, bylo v něm něco - odpusťte filmařštinu intoštinu - bressonovského včetně zjevné inspirace Dostojevským - konkrétně jeho Zločinem a trestem. Jenom si myslím že Norte: konec historie (nikoli první název filmu, který jsem letos ve Varech nepobral - proč se například film o paní, které na jaře umře pes, jmenuje Září) mohlo být přeci jenom kratší. Nemyslím zásadně, ale ty tři hodiny by asi fakt stačily. Tři a půl maximálně. Chápu úmysl tvůrců ukázat, že okamžikům akce předchází dlouhé ticho, nehybnost. Ale přeci jenom, aby to člověk pochopil, stačí mu se na chlapa, co přechází před barákem, dívat dvě minuty, nemusí to být čtyři.
A nakonec omluva Moiře. Film uvedl spoluscenárista, filipínský pán v ženských šatech jménem Raymond, který publikum vyzval, ať mu říká Moira. Řekl, že kdyby si někdo chtěl po filmu promluvit, počká na baru. A po těch čtyřech a půl hodinách tam fakt seděl. Úplně sám. Byl jsem moc ubitý na to, abych se přidal, takže jsem prosvištěl kolem. Je mi to líto, protože, ehm, vím, jak člověk může být dychtivý dozvědět se, co říkají lidé v cizí zemi na dílo, jehož je spoluautorem. Takže kdybyste někdo potkali Moiru...
K dalšímu. Podobně jako loni si začínám všímat různých pozoruhodných náhod nebo synergií či co. Podobných motivů či témat, jež se objevují ve filmech různých žánrů a z různých končin světa. Už jsem viděl tři filmy o osamělosti. To zmíněné Září, americký film Simon Killer a taky americký Prince Avalanche. Ty první dva byly zajímavé naprosto rozdílným přístupem k hlavní postavě, což v obou případech byl osamocený člověk, který se začíná destruktivně chovat. Zatímco v Září je hrdinka vykreslená s velkou empatií, v Simonovi Killerovi člověk hlavní postavě přeje jen to nejhorší.
Zápisky z Varů: |
Málokdy jsem ve filmu viděl někoho tak znechucujícího - rozmazlený, sebestředný a krutý parazit, který „sám sebe vidí spíš jako lva“. Napadla mě k tomu poznámka genderového typu - v prvním z těch filmů vypráví žena režisérka o ženské hrdince, která kvůli okolnostem nemůže být matkou a přitom se potřebuje o někoho starat... V tom druhém mužský autor dost nesmlouvavě ukazuje muže, který nemá nejmenší tušení o tom, co to obnáší být muž. Taky jsem pár takových potkal a jako otec dcer bych byl klidnější, kdyby pánové tohoto typu byli nějak viditelně označeni.
Další motiv je, ehm, metabolického typu, citlivější povahy nechť prominou. V posledních letech se ve filmech dost zvracelo - používalo se to jako zkratka k vyjádření toho, že postava prochází nějakým šokem, konfliktním citovým hnutím apod. Teď se to, myslím, už tolik nedělá. Za to se ve filmu začalo víc, s prominutím, pšoukat. Už jsem na plátně ve Varech zaznamenal tři strategicky umístěné projevy flatulence. Možná je to nějaká skrytá metafora současných poměrů nebo tak něco. Jak říkají ve zprávách na Nově: všichni se ptají, co bude dál...
