23. dubna 2010 15:17 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Zemřel Jan Balabán, jeden z
nejlepších českých spisovatelů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Jan Balabán. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Balabán. | foto: Fotoarchiv LN.
OSTRAVA Dnes nad ránem nečekaně zemřel ostravský spisovatel, publicista a překladatel Jan Balabán. Bylo mu 49 let. Příčina smrti není zatím známa.

Nejčastějším a nejoceňovanějším žánrem Balabána byla existenciální povídka. Často byl označován za autora, který píše o ztroskotancích a o zoufalých existencích v mezních životních situacích. Sám to ale odmítal s tím, že smrt a bolest je jedno ze základních paradigmat, jež činí život smysluplným.

Čtěte také:

Informaci o smrti spisovatele přinesl server aktuálně.cz. Potvrdil ji Balabánův přítel Ivan Motýl.

Balabán se ještě v úterý setkal s ostravskými novináři, když přišel

Knihy Jana Balabána

Středověk (1995)
Boží lano (1998)
Prázdniny (1998)
Černý beran (2000)
Srdce draka (2001)
Kudy šel anděl (2003, přepracované vydání 2005)
Možná že odcházíme (2004)
Jsme tady (2006)

podpořit festival Měsíc autorského čtení, který se letos kromě svého tradičního působiště Brna uskuteční také v Ostravě. Balabán se ho měl účastnit už poněkolikáté a svou tvorbu tak měl předčítat i před domácím publikem.

"Budu hrozně rád, jestli se podaří ten festival v Ostravě tak, jako v Brně," řekl novinářům Balabán, který přiznal, že při autorských čteních v Brně zažíval velice krásný kontakt s lidmi.

Festival měl jeho uznání, protože podle Balabána by se literatuře měl vrátit hlas. "Nejen poezie, ale i próza má svůj hlas a je to dosvědčeno až čtením. V dnešní době, kdy se můžeme koukat na všelijaké videa a dvd, tak tam máme všechno, ale nemáme člověka, který mluví sám za sebe, který nám řekne to, co napsal a to co nám chce říct," podotkl Balabán.

LN vyhlásily soubor povídek 'Možná, že odcházíme' knihou roku
Prozaik, publicista a překladatel Jan Balabán se narodil 29. ledna 1961 v Šumperku na Olomoucku, většinu života strávil v Ostravě. Na olomoucké univerzitě vystudoval český a anglický jazyk. Po ukončení studia pracoval jako překladatel ve Vítkovických železárnách, později jako překladatel na volné noze. Od roku 2007 pravidelně přispíval do časopisu Respekt.

Jeho kniha povídek Možná že odcházíme získala v roce 2005 cenu Magnesia Litera v kategorii próza. O rok dříve byla v anketě Lidových novin prohlášena knihou roku, zároveň byla nominována na Státní cenu za literaturu.

Mezi jeho další povídkové knihy patří Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998) a Jsme tady (2006). Je také autorem románu Kudy šel anděl (2003), vytvořil i komiks Srdce draka (2001).

Rozhovor s Janem Balabánem po vítězství v anketě LN Kniha roku 2004

S Janem Balabánem o jeho knihách, hrdinech, samotě a "nulovém stupni naděje"

Letos se recenzenti i účastníci ankety Kniha roku vzácně shodli, když vyzdvihli povídkový cyklus Možná že odcházíme. S jeho autorem Janem Balabánem (1961) jsme se sešli v Ostravě, kde žije, pracuje jako technický překladatel a kde se většinou odehrávají jeho povídky a romány.

LN: Od roku 1995 jste vydal sedm knih. Letos byla poslední z nich nominována na Státní cenu za literaturu. Vnímal jste to jako satisfakci?
Satisfakci může dostat člověk, který byl nějak uražen a ta urážka byla smyta. Do oblasti satisfakce snad patří političtí vězni, ne dnešní spisovatelé. Pořád vnímám jako nesamozřejmé, že můžeme vydávat knihy a že je někdo čte. Žil jsem třicet let v představě, že se to nedá a "nebude dát". Takže jsem rád, když vyjde knížka a když si z ní lidé něco vezmou.

Spisovatel Jan Balabán.

LN: Literární ceny tedy nemají cenu?
U Státní ceny mě zaráželo, že by se člověk měl řadit k osobám jako Karel Čapek nebo Vančura: to bychom si asi moc fandili. A když se navíc v newspeaku, který při té příležitosti zazněl, mluví o boji za změnu charakteru ceny, tak mě jednak nebaví tento způsob mluvy, jednak si myslím, že literatury se ceny přímo nedotýkají. Mají vždy pozadí nějakých porot, nakladatelé k nim vzhlížejí, ale mě mnohem víc zajímá text jako takový, práce na něm. Na celém tom galavečeru v Míčovně nebyla jediná kniha! Jenom společnost lidí, kteří se bavili většinou o literárním provozu. A já bych chtěl, aby ten provoz zmizel, aby byl neviditelný. Aby spisovatelé nemluvili o grantech, o cenách, o tom, jak se nemůžou psaním uživit, s tím ať jdou k čertu, tyhle problémy mají všichni lidi - učitelé, vědci, ten, kdo chce dělat něco, co ho baví, co cítí jako své poslání. Nebo ty řeči, jestli stát má podporovat literární časopisy, anebo nemá. Já si myslím, že má. Ale nezdá se vám, že se to stává tématem, které nahrazuje to, o čem knihy jsou? Bavíme o provozních věcech místo o tom, co tu žijeme, co to znamená, když někdo píše právě tohle. Nemám k cenám despekt, ale chtěl bych se jimi zabývat co nejmíň.

LN: Takže ke knihám. Už od prvotiny Středověk sledujete myslím jednu základní zkušenost jakési ztráty - ztráty nevinného světa, základních lidských vazeb, domova - a hledání cesty k nim. Nepíšete vlastně stále jednu knihu?
Mé knížky se skutečně vyvíjejí spíš vertikálně než horizontálně, nemapuji témata. Jediný vývoj, o který se snažím, je jít dál od sebe, od autobiografičnosti, intenzivně přítomné v Božím lanu, což je spíš báseň. Psaní vnímám jako proces, ne jako psaní něčeho. Je to můj způsob pořádání světa.

LN: Ve formě volně propojených povídek, kterou jste uplatnil už v Prázdninách a nyní v Možná že odcházíme, jste se prý našel. Může se vůbec "hledající" spisovatel najít?
Na žádné formě nelze ustrnout. Je pravda, že mě zajímá určitá délková stopa tak pěti sedmi stran. Ať je to kapitola v románu nebo povídka, pořád cosi hledám na přechodu mezi malým a velkým vyprávěním. Takže povídky se mi řetězí do delších cyklů a romány rozpadají do povídek. To je problém, který pořád řeším. Jako bych chtěl najít nějakou řeč, která by vyhovovala mně i čtenáři. Těch povídek jsem napsal pětadvacet, ale nakonec jsme jich zařadili dvacet, zjistil jsem, že dál už cesta nevede. Ten soubor se uzavřel sám. Ale povídkou jsem fascinován. To je pro mě podstatný žánr.

LN: Váš "gotický western" - komiks Srdce draka - líčí putování poslů s knihou, která zabrání zkáze světa. Má podle vás kniha takové poslání?
Jsem rodem z českobratrské evangelické tradice, a tam je neobyčejně silný důraz na bibli, na studium bible. Taky ji pravidelně čtu, ač nejsem v současnosti s institucionální církví sjednocen, nicméně tento substrát v sobě mám. Odtud představa knihy jako podstatné věci, která snad může zachránit svět. Ale kniha sama o sobě není fetiš. Důležité je, jestli ji někdo může otevřít a přečíst. Jestli je otevřená, nebo zavřená. Předat ji někomu.

LN: Tím se dostáváme ke čtenáři: ve svých knihách ho přímo neoslovujete, nehrajete s ním hry, přesto mu zřejmě přikládáte velkou váhu.
Čtenář je tak podstatný jako kniha. Text je naléhavé sdělení, bez adresáta by neměl smysl. Při psaní většinou na někoho konkrétního myslím nebo s někým mluvím. Čím víc člověk mluví jen k sobě, tím je to horší. Je zapouzdřen.

Nedávno jsem četl v Divišově Teorii spolehlivosti velmi smutnou věc: "Mám na světě jen jediného přítele, totiž sebe sama." Což je strašná, tragická věta, které přesně rozumím, chápu ji se vším Divišovým zoufalstvím, s tou strašlivou alkoholickou a jinou samotou. Když jsem hodně pil, taky jsem měl pocit, že mám na světe jediného přítele, totiž sebe sama, tím se ovšem nechci srovnávat s Divišem, kterého si velice vážím. Ale kdybych měl být sám sobě posledním přítelem, nevím, jestli bych pak byl schopen ještě psát. Vadí mi každá uzavřenost, uzamčenost, zábrana. Když píšu a myslím na svou ženu Petru, většinou na ni, právě tím formuluji věci tak, aby jim rozuměl drahý člověk, a to jim myslím může dát půvab. Pak se i já něco dozvím.

LN: A co "ohled na čtenáře"?
Rozhodně bych nebyl ke čtenáři moc laskavý nebo chápavý. Novinářům dnes říkají: Myslete na čtenáře, na to, že píšete pro jednoduché lidi... Nepohrdám prostými lidmi. Ale prostí lidé nejsou blbí lidé. Julius Freundlich, můj učitel překladu na mém prvním místě ve Vítkovicích, vždycky říkal, že člověk se blbým nerodí, blbým se stává. A proto považoval blbost za hřích. V tomhle nechci mít se sebou ani s druhými žádné slitování: nepíšu pro blbce. Jde mi jen o to, být naprosto přesný. Psaní by mělo být to nejlepší, co jsem schopen tomu druhému říct.

LN: Mluvíte o samotě jako o něčem nežádoucím. Přitom samota je v knize Možná že odcházíme nosné téma, základní situace.
Spisovatel vydává svědectví o tom, jak žijeme. Takže když se s tou samotou setkává vnitřně a vidí ji kolem sebe, vidí zabrzděnou komunikaci a neschopnost s někým být i s nikým nebýt u mladých i starých, tak se to do jeho díla dostává jako téma. Kurt Vonnegut v 80. letech řekl, že number one American killer není infarkt myokardu, ale loneliness. To je diagnóza i naší společnosti a je u kořenů mnoha patologických jevů a mnohého neštěstí. Tyto věci cítím a chtěl bych je překonávat, ale netroufám si na to nějak ideologicky nebo, řekněme křesťansky to dotlačit vždy k pozitivu. Myslím, že spisovatel je povinen - ať už Bohu, nebo pravdě či tomu, v čem žijeme - být přesný, nelhat a nevymýšlet si.

Daniela Iwashita

Rozhovor vyšel v LN 30. 12. 2004
(redakčně kráceno)

Lidovky.cz, ČTK
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz