5. října 2015 7:50 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Zlatá 80. léta: neotřelá móda
očima fotografky Army Arbus

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Army Arbus | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Army Arbus | foto: Michhal Sváček
Její portrét mladičké Madonny se zařadil mezi ikonické snímky. Amy Arbus vypráví o své cestě k fotografii, neopakovatelných 80. letech na Manhattanu a o tom, na co by se dnes slavné zpěvačky ráda zeptala.

Viděno dnešníma očima, dávno odvyklýma extravagantním módním výstřelkům, protože in je teď „normcore“, normální kostkovaná flanelka a manšestráky, jsou černobílé výškové portréty fotografky Amy Arbus (61) z 80. let jako z jiné planety. Jsou připomínkou doby, která byla mnohem divočejší a nespoutanější, než si generace dnešních náctiletých a dvacetiletých dokáže představit.

Focené bez jakékoli přípravy v ulicích New Yorku zachycují její portréty tu ženu v montgomeráku a bikinách z chlupů vytržených snad z chemlonového koberce, tu chlapíka v tričku a teplákách s potítky snad i za ušima a onde pár, který vypadá na to, že se chystá do nějakého podzemního sado-maso doupěte.

Nejslavnějším snímkem se stala fotka megastar populární hudby Madonny, v roce 1983 ještě neznámé aspirující zpěvačky v kabátu ze sekáče o pár čísel větším, než by bylo třeba, zpod něhož vykukuje pyžamo. Arbus své modely navíc šikovně zachytila většinou z podhledu, takže, jak říká, vypadali jako superhrdinové. Je to už pětatřicet let, co začala pro newyorský magazín Village Voice fotit barvité postavičky manhattanských ulic i vycházející hvězdy tamních nočních klubů, které v té době určovaly hudební i módní trendy největšího amerického města, a tím i celého západního světa. Za deset let práce pro časopis publikovala Arbus přes pět set portrétů a další stovky jí zůstaly ležet v šuplíku. Přitom se původně ani nechtěla stát fotografkou, natož uměleckou fotografkou, jež bude jednou své snímky vystavovat v galeriích a muzeích.

Roku 1954 se narodila do rodiny fotografů. Její otec a matka Allan a Diane Arbusovi se fotografováním živili. Ve 40. a 50. letech pracovali například pro módní časopisy Glamour, Vogue a Harper’s Bazaar. Diane se pak stala věhlasnou uměleckou fotografkou, jejíž syrové, působivé portréty lidí z okraje společnosti vystavovalo mimo jiné newyorské Museum of Modern Art nebo byly k vidění na Bienále v Benátkách.

Náctiletá Amy tak měla pocit, že focení je kolem ní dost. Chtěla zkusit štěstí raději v hudbě a z rodného New Yorku odjela na studia do Bostonu. Jenže poté, co její otec koncem 60. let vyměnil focení za hereckou kariéru v Hollywoodu a matka roku 1971 spáchala sebevraždu, zjistila, že jí kamera v životě vlastně chybí. Vrátila se domů, nejdříve se otrkávala jako asistentka fotografky Jean Pagliuso, v jejímž ateliéru se vyučila řemeslu. Deset let pak fotila pro Village Voice a poté pracovala pro časopisy The New Yorker, Vanity Fair, Rolling Stone či The New York Times Magazine.

The Clash, 1981

The Clash, 1981

Stejně jako její matka se i ona stala uměleckou fotografkou a své snímky vystavovala na pětadvaceti samostatných výstavách, navíc vydala pět fotografických knih.
Z portrétů pořízených v newyorských ulicích 80. let sestavila výstavu, která nyní putuje po světě a přes prázdniny byla k vidění v pražské Leica Gallery. Když Amy Arbus projekt nazvaný On the Street 1980-1990 osobně představovala, skoro jako by se divila, že lidé se na ty fotky chtějí i po třiceti letech dívat. Vždyť je fotila taková mladá cácorka, s níž věhlasná fotografka nemá už dávno nic společného. „Považuju se za zcela jiného člověka, než jakým jsem byla, když jsem je fotila,“ prohlašovala.

* Co si dnes myslíte o fotkách, které -jak říkáte - ten člověk udělal?

Moje snímky jsou dnes sofistikovanější. Část toho, čemu jsem se tehdy věnovala, vypadala úmyslně nedokonale. Ono to tedy tak bylo, ale záměrně jsem u těch snímků volila určitou estetiku momentek ve stylu: „Podívejte, co jsem objevila.“ Teď více experimentuji a také se mi častěji něco nepovede, ale myslím si, že jsem se výrazně zlepšila. (směje se)

* Když se na ně dnes podíváte, řeknete si, že byste je udělala úplně jinak?

Ne. Ty fotky nekritizuji, ale kdybych měla příležitost je dělat dnes, vypadaly by jinak. Tohle dilema jsem musela nedávno řešit, když jsem fotila zakázku pro jednoho klienta, který chtěl přesně takové fotky, jaké jsem dělala v 80. letech.

* Kdy to bylo?

Tu zakázku jsem dělala loni v prosinci a pak se fotky vystavovaly v únoru během týdne módy v Miláně. Někomu jsem tenkrát říkala: „Chtěli po mně fotky ve stylu série On the Street - a dostali fotky ve stylu série Fourth Wall, což jež můj nedávný projekt, v jehož rámci jsem fotila herce. Ta práce je mnohem více organizovaná, mnohem více stylizovaná, nasvícená a prostě mnohem sofistikovanější. Moje práce je sice pořád moje práce, ale opravdu hodně se změnilo.

* Vzala jste tu zakázku fotit jako před třiceti lety ráda?

Přišel za mnou klient, který chtěl, abych byla sama sebou - to je přeci úžasné. Ale chtěli mě takovou jako před třiceti lety, když jsem ještě byla holka, která teprve začínala. V tomhle smyslu to bylo hodně náročné. Dám vám příklad: dnes mě mnohem více než samotný subjekt focení zajímá prostředí, takže fotím téměř výhradně fotky v horizontálním formátu, zatímco tehdy jsem dělala jen vertikální snímky, mezitím zase čtvercové. Už jenom tohle vypovídá dost o tom, že jsem řešila úplně jiné vizuální aspekty.

* Pro Village Voice jste fotila v nějaké konkrétní části New Yorku, nebo na více místech?

Zkoušela jsem fotit v různých čtvrtích, protože jsem byla zvědavá, jak se liší móda nahoře na 57. Street od té ve Village. Nebo co nosí lidé v East Village ve srovnání s West Village. Ale největší štěstí jsem měla v East Village, takže jsem se na ni nejvíc soustředila. Najít ty pravé lidi mi tam trvalo nejkratší dobu.

* Měla jste nějaké své místo?

Ano, věděla jsem, že když vyrazím na roh 8. Street a 6. Avenue, vždy tam na přechodu někoho najdu. To samé na Washington Square Park nebo na rohu St. Mark’s Place a 2. Avenue, to bylo skvělé místo. Věděla jsem, kam jít. Také jsem experimentovala a šla na horní Manhattan, uptown, na Madison Avenue nebo do Brooklynu a tak dále, ale tam se mi to tolik nevyplatilo.

* Co vás na těch fotografovaných lidech přitahovalo?

Měla jsem je za velmi talentované, velmi tvořivé, velmi ambiciózní. Mnohem víc než mě je bavilo vystupování, performance. Asi jsem jim záviděla tu jejich tvořivost.

* Soudě podle vašich fotek byli asi docela excentričtí, ne?

Nebyli ani tak excentričtí jako spíš vynalézaví. Třeba ten chlapík, co si namaloval maskaru přes celou tvář, to přeci neměl být styl, který bude nosit celý život, byl to jen nápad. A když se nad ním zamyslíte, má to spoustu naprosto fascinujících významů. Možná se tak maloval jen rok, možná týden nebo třeba jen jeden den. Ale neřekla bych, že to byli excentrici, a určitě je za excentriky nepovažuji, byli součástí velice zajímavé scény.

* Byla jste i vy její součástí?

Tehdy jsem bydlela v horní části Manhattanu. Oni se všichni znali z klubů, a já zas tak často po nocích ven nechodila. Vystupovali spolu, trávili spolu volný čas. Neznali se pochopitelně všichni navzájem, ale mnozí o sobě věděli.

* Brali vás jako outsidera?

Byla jsem pozorovatel, takže určitým způsobem ano. Nikdo proti mně nic nenamítal, ale nebyla jsem organickou součástí té scény jako oni.

* A chtěla jste také chodit do klubů a prohýřit noci?

Nakonec jsem to párkrát udělala, ale nebyla to tehdy moje priorita.

* Ulice New Yorku jste fotila deset let. Změnily se za tu dobu nějak vaše fotografie?

Určitě ano. Nemyslím, že bych nějak vědomě svůj styl měnila, spíš mě zajímal měnící se styl a lidé. Usilovala jsem o širší záběr: chtěla jsem fotit starší lidi, mladé lidi, nejen dvacátníky.

* V roce 1992 jste absolvovala kurz u slavného fotografa Richarda Avedona, o němž jste prohlásila, že vám změnil život a že od té doby jste začala svou práci brát vážně. To už jste za sebou měla deset let práce pro Village Voice. Proč tak pozdě?

Já svou práci brala vážně, ale nesnažila jsem se být skvělou fotografkou. Byla jsem spokojená s tím, že jsem dobře dělala to, co mi šlo. Avedon mi pak ale udělil jakousi licenci, abych mohla vytvořit něco nového. Zcela změnil, o co mi vlastně šlo. Najednou jsem dokázala dělat to, co bylo podle mého zcela bezprecedentní. Ty fotky z 80. let byly možná sice taky bezprecedentní, i když fotky módy z ulice už existovaly, jen ne takové, jaké jsem dělala já. Takže v jistém ohledu jsem už s něčím novým přišla, ale jinak to byly vlastně velmi tradiční portréty. A v tom je ten rozdíl.

* Jak dlouhý byl ten kurz u Avedona?

Konal se každý první týden v měsíci, celkem čtyři měsíce.

* Co jste se naučila? Dá se vystopovat nějaký jasný předěl v tvorbě Amy Arbus před a po setkání s Avedonem?

Dělala jsem pro něj pár autoportrétů, které byly velmi osobní. Od toho, co jsem do té doby dělala, se hodně lišily. Vizuálně a psychologicky toho na mě hodně říkaly. Docela mi naháněly strach, protože jsem je tak nezamýšlela, prostě tak vyšly. A potom v roce 1994, dva roky po kurzu, jsem fotila nemluvňata, protože všechny moje kamarádky byly těhotné. Ty autoportréty udaly tón fotkám těch dětí. To byl asi nejviditelnější dopad toho kurzu na mou tvorbu. Ty fotky byly hodně syrové, plné emocí, zrnité, v pohybu, byly hodně expresivní a silné. To bylo poprvé, kdy jsem měla pocit, že dělám něco skutečně vlastního.

* Focení pro Village Voice označujete spíš za žurnalistku. Díla od kurzu u Avedona už tedy snesou označení umění?

Ne, to ne. Takhle to nerozlišuji. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že umělci jsou diletanti, že si jen tak užívají a říkají si umělci. Ani moje matka se nepovažovala za umělkyni - i když těžko soudit, když zemřela, byla jsem ještě mladá. Ale myslím, že se nepovažovala za umělkyni, nýbrž za fotografku. Věděla, že dělá naprosto originální fotky, to bezpochyby, ale neoháněla se tím slovem. A protože jdu v jejích stopách, za což jsem velmi ráda, ani já to slovo nepoužívám. Nechtěla jsem svoji tvorbu vyvyšovat na úroveň, jaké nedosahovala. Takže díky skutečnosti, že teď vystavuji v galeriích, získaly ty fotky z ulic New Yorku v mých očích nový význam. Teď je vidím jako sociologickou studii, tak jsem to v té době nezbytně nebrala.

* Začínala jste jako hudebnice, hrála jste na flétnu a na saxofon. Jak se z hudebnice stane novinářka a pak umělkyně?

Bylo to tak: studovala jsem na Berklee College of Music v Bostonu a docela jsem se studiem hudby bojovala. Kolem mě byli samí talentovaní, úspěšní hudebníci - muži, v podstatě to byly samé zázračné děti. Pak jsem si vyrazila dva přední zuby a nemohla dál hrát.

* To byl záměr, nebo nehoda?

Byla to nehoda. Přestat hrát jsem mohla přeci jen tak, bylo by to mnohem jednodušší. Skončila jsem s hraním a strašně se mi ulevilo, protože tím pro mě ten boj skončil. Pak mě jednou kamarádka vzala do parku, kde jsme spolu fotily. Šly jsme k ní domů vyvolat film a udělat fotky a naprosto jsem se do toho zamilovala.

* Od té chvíle jste věděla, že chcete fotit?

Ano, od té chvíle to bylo celkem jasné. Moje máma už tou dobou nebyla naživu a otec se dal na herectví, takže se mi po fotografii vlastně začalo strašně stýskat.

* Když se vrátíme do East Village, jak se ta čtvrť za třicet let změnila?

Je to tam drahé. Pokud dnes mladí lidé nepocházejí z bohatých rodin, na bydlení tam nemají. Já tam bydlím jenom díky tomu, že už tam žiju tak dlouho (v New Yorku jsou regulované nájmy). Ceny tam šly strašně nahoru a je to škoda, protože mladí dnes nemají takové možnosti jako my. Stěhují se do Brooklynu, ale ani tam už to dávno není levné. A tak odcházejí dál a dál od centra, kde si teprve mohou dovolit bydlet.

* V New Yorku už dnes není čtvrť, kde by se scházeli lidé, jak říkáte, tvořiví, ambiciózní, vynalézaví?

Podle mě už to dnes není možné jako tehdy.

* Vyjadřují se dnes lidé prostřednictvím oblečení jinak než v 80. letech?

Ano, ale mají i úplně jiné zájmy. Musejí se hlavně nějak uživit. My jsme tím nebyli tolik posedlí. Když jsme po pětadvaceti letech natáčeli film o lidech z mých tehdejších fotek, všichni říkali, jak měli málo peněz. Dnes by se z toho, co my jsme měli po kapsách, nedalo vyžít.

* Taky tvrdíte, že na rozdíl od tehdejší doby lidé pociťují větší strach: nejdříve přišel strach z AIDS, dneska se bojí, že se jim někdo nabourá do počítače.

Ano, to je aktuální problém. Soudě podle mladých lidí, co znám, musejí se potýkat s mnohem větším množstvím problémů. Nebo jsou možná prostě mnohem sofistikovanější, než jsem bývala já. Ale stejně si myslím, že je toho na ně naloženo o hodně víc než tehdy na nás.

* Takže byste nechtěla být dnešní dvacátnicí?

Ne. Stárnutí má své světlé i stinné stránky, ale svůj tehdejší život bych za nic nevyměnila. Ne.

* Když se díváte na své fotky, cítíte nostalgii?

Ano, cítím.

* Navázala jste s fotografovanými vztah, který by přetrval? Měla jste nějaké oblíbence?

Fascinovala mě Susanne Bartsch. Byl to skvělý kontakt, přes ni jsme se dostali k mnoha lidem. Neřekla bych sice, že je to moje přítelkyně, ale v určitém smyslu kolegyně, moc ji respektuji. S lidmi z téhle série zrovna nemám moc osobních vztahů, ale s jinými, které jsem od té doby fotila, naopak ano. Znám třeba ta mimina, kterým je dneska jednadvacet. Také znám hodně herců, protože jsem s nimi pracovala v letech 2004 až 2008 a nedávno znovu. S některými subjekty se spřátelím, ale s těmi z téhle série tolik ne. Strašně ráda bych se ale znovu setkala s Madonnou.

* O téhle slavné fotografii jste musela vyprávět tolikrát. Neunavuje vás to už?

To ne a ráda bych se s Madonnou sešla znovu, protože bychom si měly o čem povídat. Myslím, že se ve fotografii orientuje, hodně se o ni zajímá. Moc by mě bavilo si s ní o tom promluvit.

* Co byste jí řekla?

Spíš bych se jí na spoustu věcí ptala. Sama bych jí toho asi neměla tolik co vyprávět - i kdybych jí samozřejmě řekla všechno, na co by se zeptala. Ale moc ráda bych si poslechla třeba její vyprávění o knize fotografií Sex.

* Kdybyste ji měla fotit dnes, jak byste na to šla?

Uf, to bych za pár vteřin jako tehdy nezvládla. Musela bych si zjistit, co dělá, jak na tom je, kde žije, jaký má vztah se svými dětmi... Vždyť vám říkám, že jsem jiný člověk.

Vladan Šír, Esprit
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz