Celý podnik by se dal charakterizovat také jako první velký výstavní projekt éry Václava Havla. Kromě řady expozic v různých částech Hradu vyšel taky rozsáhlý katalog a vznikl i mimořádný hodinový dokument Pavla Kouteckého Drahý Mistře / Dear Maestro. Ten letos Nadace Film a sociologie, Divadlo Archa a další spřízněné instituce po dlouhé pauze opět promítly návštěvníkům na dvou místech, spojených s Plečnikovým dílem – pod Býčím schodištěm zahrady Na Valech Pražského hradu a také na náměstí Jiřího z Poděbrad u jeho kostela Nejsvětějšího srdce Páně.
Snímek má zajímavou historii. Jako člen přípravného týmu, který měl akci na starosti, jsem Pavla (přátelili jsme se roky, dovolím si tedy tentokrát výjimečně velmi osobní tón) oslovil už dříve, ale vždy odmítl s odůvodněním, že se na takové téma necítí. Později se však sám ozval – v době, kdy už točil časosběrný dokument o Václavu Havlovi, k plečnikovským intervencím na Hradě i v Lánech se tak dostával často a postupně k nim získával vztah. Nakonec se svým týmem – především kameramanem Stanem Slušným, producentem Janem Krásou a střihačem Janem Petrasem – přece jen pustil.
Pochválen budiž ten cizinec
Film měl zachytit rozsáhlé architektovo dílo u nás, ve Slovinsku i Vídni, současně senzitivního umělce představit našemu publiku (dnes sice Plečnika snad prakticky každý zná, tehdy tomu tak ale rozhodně nebylo), naznačit způsob jeho myšlení (velmi těžké, Slovinec nikdy svou práci nekomentoval) i kontroverzní reakce na jeho hradní úpravy.
Plečnikovy stopy – monolitická mísa v Rajské zahradě.
Do původně zamýšlené dvacetiminutové stopáže samozřejmě nebylo možné něco takového vtěsnat, takže film neustále bobtnal, až se rozrostl do trojnásobné délky. Správa Pražského hradu naštěstí na díle nešetřila, neboť bylo zřejmé, že taková příležitost se už asi nenaskytne. Točilo se na klasický pětatřicetimilimetrový formát, nechyběly efektní časosběrné záběry ani podmanivá hudba Jiřího Václava, komponovaná přímo k jednotlivým scénám. Souběžně vznikala česká i anglická verze. Snímek vyrobil Krátký film Praha.
Koutecký se chtěl vyhnout klasickému vysvětlujícímu komentáři a nechal v maximální možné míře mluvit samu architekturu. Ostatně i v závěrečných titulcích je pod nadpisem „hráli“ soupis Slovincových staveb. Jeho dílo snímek představuje v sekvencích věnovaných jednotlivým tématům bez ohledu na lokaci – Josip Plečnik (1872–1957) ostatně pracoval simultánně v Praze i v rodné Lublani. Klíč k řešení Pavel Koutecký nakonec našel: ve snímku doprovázejí obrazové kompozice citáty z dopisů architekta, Alice i Tomáše Masarykových a v kontrastu pak také jízlivé komentáře jeho dobových kritiků (ty dnes působí zvlášť odpudivě, zejména v partiích, kde se snaží hrát na nacionalistickou strunu: cizinec prý ničí posvátné sídlo českých králů, přičemž každý ví, že na jeho budování se podíleli architekti z mnoha zemí Evropy).
Úryvky z Plečnikových komentářů k hradním realizacím i k projektu kostela na Vinohradech dokládají, s jakou pokorou k nim autor přistupoval a jak dlouho a pracně vznikal sebemenší detail. Současně zachycují i architektovu jistou rozvernost a jeho smysl pro humor. V závěru pak režisér v působivé sekvenci záběrů na rozpadající se Masarykovu vyhlídku v Jelením příkopu naznačil, jaké byly další osudy Plečnikova díla v dobách totalitního temna. nakonec však vyjádřil i naději, že jeho nadčasové intervence se dočkají pochopení a citlivého restaurování.
Vzduchoplavcův širák
V průběhu natáčení nebyla nouze o zábavné ani dramatické příhody. Když tým natáčel v bytě spoluautora výstavy Damjana Prelovšeka v Lublani – který vytvořil Plečnik pro rodinu jeho dědečka v podobném stylu, jako pražský byt TGM –, prasklo potrubí do malé kašny. Damjan byl v té době někde na své lodi na Jadranu, a zatímco štáb běhal s plnými kýbly na zahradu, telefonicky se s majitelem bytu řešilo, kde je uzávěr vody. Vše nakonec skončilo dobře. Ostatně podobně, jako následující historka s kloboukem.
Plečnikovy stopy – rampa ve věži vinohradského chrámu.
Pavel potřeboval letecké záběry Hradu, ale přelety nad ním jsou zakázané. Balon by se dal těžko řídit, takže nakonec letěl kameraman Stano Slušný v gondole malé vzducholodi, kterou vlastnil známý malíř a vzduchoplavec Vratislav Hlavatý. Měli povolen přelet ve výšce 250 metrů, ale kolega, který přišel dřív do práce, líčil, jak se v kanceláři náhle zatmělo a on sledoval gondolu plující přímo proti oknu ve třetím patře.
Kancléř Luboš Dobrovský pak křičel, že vzducholoď vlastnoručně sestřelí, zejména když na ní spatřil obří logo jisté soukromé televizní stanice, s níž měl tehdy neblahé zkušenosti. Nakonec ale bylo nutné jen zjišťovat, kam odlétl vzduchoplavcův širák, a pobavený Václav Havel po něm nechal vyhlásit celostátní pátrání. Akce se ale vyplatila: pomalé jízdy kamery nad hradním areálem z ptačí perspektivy jsou opravdu podmanivé. A nepochybně i ony přispěly k tomu, že se dílo zařadilo do rodiny opravdu zdařilých dokumentů (filmoví fanoušci mu na webu ČSFD nadělili úctyhodných 86 procent).
Film několikrát uvedla Česká televize a dočkal se i vydání na videokazetě. Na DVD však bohužel dosud nevyšel. Jistě by to mrzelo i autora, skvělého člověka, vynikajícího filmaře a pedagoga FAMU. Nebýt jeho tragické smrti před deseti lety, byl by se právě v těchto dnech dožil šedesáti let.
