„Téměř dvoumetrová štíhlá postava,“ jak píše Bohumil Hrabal ve svém Něžném barbarovi, má svůj předobraz v jeho příteli – výtvarníkovi, dělníkovi a experimentátorovi všeho druhu. Tento „dandy v montérkách“ zazářil jako kometa – jeho krátká životní dráha byla nevídaná.
Doba minulá však takovým solitérům nepřála, socialistický realismus, neškodná průměrnost a budovatelská propaganda se staly obecným diktátem. Boudník šel cestou skutečného prožitku. Také on se však obracel k obyčejným lidem, od nichž však očekával aktivní vnímání a představivost.
V roce 1947 dokonce sepsal několik mírových provolání „Národům!“, která soukromě vytiskl a šířil. Následně šel ještě dál, když psal své Manifesty explosionalismu, v nichž provolával bezprostřední prožívání a osvobozující tvoření.
„Rozhlédněte se kolem sebe! Na špinavou zeď, mramor, léta dřeva… Co vidíte, je vaše nitro. Nepodceňujte skvrny. Objeďte je prstem, překreslete na papír… zmocňujte se svého nitra. Proč se dávat stále více ovlivňovat cizími vzory a epigonsky se jim plazit u nohou? Tvořte z vlastních podnětů. Máte co světu říci!“
