Začíná to záběrem na prezidenta Spojených států, který si nacvičuje optimistický projev o úspěších své armády. Zjevně mu to moc nejde: situace je totiž ve skutečnosti úplně opačná.
Neznáme (a nedozvíme se) přesné detaily toho, co Ameriku potkalo. Jisté je, že se jedná o budoucnost tak blízkou, že je od současnosti k nerozeznání. A prezident má na svědomí leccos, co z něj činí spíš diktátora.
K Bílému domu už se také blíží bojovníci odštěpených států – „Západních sil“ vedených poněkud paradoxní koalicí Texasu a Kalifornie. Ani jejich úspěch však neslibuje vítězství lidskosti.
Ostřílení váleční zpravodajové, píšící novinář Joel (Wagner Moura) a fotografka Lee (Kirsten Dunstová), mají jasno: prezidenta nevyhnutelně čeká osud Mussoliniho, Kaddáfího nebo Ceauşesca. Proto je tu poslední příležitost pořídit s ním rozhovor. A kvůli tomu stojí za to podniknout nebezpečnou cestu z New Yorku do Washingtonu.
Do bílého auta iluzorně chráněného nápisem PRESS se jim vnutí ještě stárnoucí muž a (takřka) dítě: novinářský veterán Sammy (Stephen McKinley Henderson) a mladá adeptka válečné fotožurnalistiky Jessie (Cailee Spaenyová).
Krotitelé duchů jsou zpátky. V novém příběhu „Říše ledu“ veteráni i mladá generace opět zachraňují svět |
Skupinka spřízněná osudovou touhou „být u toho“ projíždí Amerikou, která místy předstírá, že se nic neděje, ale převážně je zmrzačená konfliktem, bezvládím a právem silnějšího.
Obvykle nelze ani poznat, kdo bojuje za co či za koho: oni střílí na nás, my střílíme na ně, to je jediná logika brutálních střetů. Ožehavé situace přicházejí na každých pár kilometrech, a když se náhodou vyskytnou trochu dál, novináři si za nimi dobrovolně zajedou.
Nikdo se nepoučil
Komplikovaná povaha údělu válečných zpravodajů je znepokojivou esencí Občanské války. Hrdiny filmu žene přímo do středu nebezpečných a ohavných situací zvláštní směs racionální novinářské zodpovědnosti, temného vzrušení a jakéhosi specifického instinktu, který jim zkrátka ani nedovolí jednat jinak.
Zkušená fotografka Lee přitom prochází hlubokou krizí, protože ztratila víru ve smysl své práce: její svědectví o světových konfliktech, kterých její unavené oči zjevně viděly příliš mnoho, nezmohla nic proti tomu, aby se stejná katastrofa udála i v její vlasti.
Leeino alter ego, začínající fotografka Jessie, v sobě ještě má prvotní zápal pro věc, ale Lee tuší, že i její mladé kolegyni hrozí stejné selhání a vyhoření. Ani diváci si ostatně nemohou být jistí, kam přesně Jessie na konci filmu dospěje, zda to bude profesní a lidská výhra, či prohra a zda bude mít její svědectví vůbec ještě význam.
Samozřejmě smyslem celého působivého podniku je právě takové varování, které už Lee vzhledem k situaci považuje za zbytečné, ale filmař Alex Garland v jeho účinnost ještě pořád může doufat.
Nic nepředstavitelného
Uhrančivost Občanské války tkví zejména v tom, že nepředvádí nic nepředstavitelného. Hrozivé obrazy, které nabízí, jsou v zásadě kombinací běžných amerických reálií (i dystopicky působící scenerie filmaři většinou našli v podstatě připravené k natáčení) a výjevů povědomých ze zpravodajství o nedávných či současných konfliktech ve světě.
Případně z autenticky inspirovaných filmů o nich – těm, kdo je viděli, se mohou vybavit třeba snímky bosenské režisérky Jasmily Žbanićové či Ukrajince Valentyna Vasjanovyče. Anebo například temná komedie Perfektní den o skupině humanitárních pracovníků na Balkáně, kterou natočil španělský režisér Fernando León de Aranoa.
Občanská válkaUSA, VB 2024
Premiéra 18. dubna 2024 |
Zjevných či tušených inspirací lze v Občanské válce vysledovat mnoho, nepochybný je vliv velkolepých amerických protiválečných opusů v čele s Coppolovou Apokalypsou. V jejím duchu nabízí Občanská válka spolu se syrovými obrazy i pasáže stylizované k satirickému nebo metaforickému vyznění.
A rozeznívá samozřejmě také četné divácké vzpomínky na díla akčního, sci-fi nebo hororového žánru – v nejčerstvější paměti je úspěšná série The Last of Us, která líčí putování hrdinů po Americe devastované zombie apokalypsou (a exceluje v ní mj. Nick Offerman, jenž v Občanské válce dostal roli prezidenta).
Sám tvůrce Občanské války Alex Garland se počátkem století inspiroval příběhy o zombiích a napsal svěží scénář k filmu Dannyho Boylea 28 dní poté. Bez zombiů nebo jiných jevů odkazujících do říše fantazie je ovšem líčení zmaru a lidských vyšinutostí ještě účinnější.
Za zvuků hudby
V práci s náladou, kterou dokáže Garland působivě měnit od tísnivé přes hravě bezstarostnou po naprosto zdrcující, výrazně pomáhá skvěle zvolený soundtrack složený převážně ze skladeb vzniklých v závěrečných dekádách 20. století. I ten má zásluhu na tom, že hned několik výrazných scén z Občanské války aspiruje na dlouhé setrvání v divácké paměti.
Ať už hudba perfektně podporuje obraz jako melancholická píseň Breakers Roll Sturgilla Simpsona (ta je nejmladší, z roku 2016) či úderná Sweet Little Sister od Skid Row, nebo k němu vytváří vyzývavý kontrapunkt jako v případě jímavé závěrečné skladby Dream Baby Dream od uskupení s příznačným jménem Suicide.
Nechme si zdát, že změníme svět k lepšímu...
