6. dubna 2018 5:24 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Asie je budoucnost. Číňani vyměnili svobodu za efektivitu, říká šéf Lasvitu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Zakladatel a majitel české firmy Lasvit Leon Jakimič. Kromě site specific... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zakladatel a majitel české firmy Lasvit Leon Jakimič. Kromě site specific... | foto: David Turecký

Loni tomu bylo deset let, co Leon Jakimič (43) založil firmu Lasvit, která se proslavila skleněnými instalacemi. Ve svých kolekcích ale produkuje i lustry a další menší skleněné objekty. ”Vytváříme umělecká díla pro další generace,“říká hrdě.

Showroom české značky Lasvit se nachází v pražské Mekce designu – v Holešovicích. Na recepci moderního minimalistického prostoru postává známý designér a už několik let umělecký ředitel Lasvitu Maxim Velčovský. V showroomu samozřejmě nemůžete vidět slavné skleněné světelné instalace Lasvitu, jimiž si firma za deset let své existence vydobyla vynikající renomé po celém světě a které jsou umístěny v hotelech, kasinech i dalších objektech od Tokia přes Šanghaj, Moskvu či Dubaj až po Miami. V pražských prostorách jsou naopak k vidění skleněné lustry, jež si může na rozdíl od uměleckých plastik koupit do bytu nebo domu běžný smrtelník, ale spatřit tu lze i další skleněné předměty. Na nich Lasvit spolupracuje jak se světovými designéry, tak s těmi českými.

Showroom české značky Lasvit se nachází v pražské Mekce designu – v Holešovicích. Na recepci moderního minimalistického prostoru postává známý designér a už několik let umělecký ředitel Lasvitu Maxim Velčovský.
Velčovský pro Lasvit navrhl svítící plastiku na motivy deště.

Leon Jakimič, majitel, zakladatel firmy a bezpochyby vizionář, má chvíli zpoždění. Komunikativní a dobře naladěný muž, s nímž po chvilce získáte pocit, jako byste ho znali odjakživa (a to je podle mě jeden ze základních rysů skvělého obchodníka, jímž Leon Jakimič bezpochyby je), právě přijíždí z Nového Boru, kde se (mimo jiné) vyrábějí produkty jeho firmy a kde byl na velkém předvánočním setkání se svými zaměstnanci. Mimochodem, pro Lasvit pracuje téměř pět stovek lidí. Po rozhovoru ještě míří na společenskou večeři, za pár dní zase zmizí v Hongkongu. Nicméně zdá se, že si svůj životní styl více než užívá. A že slovo únava nepatří do jeho slovníku.

V mládí jste hrál závodně tenis. Pomohla vám sportovní zkušenost v byznysu?
Stoprocentně. Tenis – nebo vrcholový sport obecně – dá člověku schopnost překonat překážky, být na sebe tvrdý, zvládnout porážky, začínat znovu. Lidi, co dělají vrcholový sport, mají před ostatními výhodu – v cílevědomosti, píli i nerozmazlenosti. Do 17 let jsem chtěl být světová jednička. Hrál jsem s Radkem Štěpánkem na mistrovství republiky družstev, dvakrát mě porazil 6:4, což jsem mu už odpustil. (směje se) Byl ale o tři roky mladší a já si uvědomil, že na jedničku to asi nebude. Pak přišlo zranění, a tím pro mě v osmnácti vše skončilo. Tenis je výborný sport pro kondici i jako koníček.

Takže hrajete dál?
Teď jsem rok a půl kvůli operaci kolene nehrál. Jakmile se vyléčím, zase budu.

Jak jste tenkrát to zranění bral?
Když mi doktor v sedmnácti poprvé řekl, že bych se měl zamyslet nad studiem, že to na tenis nebude, nechtěl jsem si to přiznat. Ještě v Americe na univerzitě jsem si říkal, že to třeba půjde, ale záhy mi došlo, že ne.

Jak důležitá byla vaše zkušenost ze Spojených států?
Byl to zlomový okamžik pro můj život i kariéru. Vyrůstal jsem s babičkou a maminkou, rozmazlovaný. Naučilo mě to se o sebe postarat. Třeba jeden profesor nám dal na semestr úkol: udělejte interview s někým, kdo něco dokázal, a napište dvoustránkovou zprávu, kdy se mu dostanete do mozku a pochopíte, jak to dokázal. My se museli naučit networkovat, já se nakonec dostal na člověka, který byl vyhlášen asi třikrát coby Entrepreneur of the Year (Podnikatel roku). Dal mi dvě hodiny času, já si vše nahrál na diktafon… Nešlo jen o studium, musel jsem se naučit vařit, nakupovat, vydělat si peníze vyplétáním raket, ale třeba i trénováním.

Vzpomenete si, jaká světla jste měli doma v Liberci?
Máma pracovala čtyřicet let v Skloexportu, rok před důchodem dostala výpověď, ta byla vytunelovaná. Táta tam pracoval asi 16 let, dělal technické sklo, máma nápojové. Doma jsme měli skleněné lampy, ať už stolní, nebo stropní, klasické, dnes bych řekl, že ve stylu Flos.

Napadlo vás, že se sklo stane i vaším osudem?
Napadlo, samozřejmě, mně už v sedmi letech mamka vysvětlovala rozdíl mezi skleničkami na víno, šampaňské nebo na koňak. Máma pracovala jako obchodnice, chodila s klienty na obědy a večeře, takže já jsem pak ve škole říkal, že maminka chodí s klienty na večeře. (směje se) Mysleli si bůhvíco. Sklem jsme žili, moje babička z otcovy strany se jmenovala Gertruda Schramlová, byla to sudetská Němka. V rodině Schramlů jsme napočítali pět generací sklářů. Její bratr Verner Schraml byl nejslavnější brusič skla v Desné, tím pádem v republice, pak dělal ve státním podniku a měl pod sebou dvacet brusičů.

Restaurovaný lustr pro milánskou nadaci Fondazione Serbelloni.

Oni pak byli odsunuti?
Byli by bývali, ale Verner zůstal jako nositel know-how, komunisti neodsunovali lidi, kteří jim tu mohli být užiteční. A babička se provdala za Čecha, mého dědu – jeho táta byl Rus, můj pradědeček, který přišel v roce 1921 do Česka. Když Piłsudski porazil Rudou armádu, dezertoval a dostal se až k Tanvaldu, kde si vzal prababičku rozenou Svárovskou.

Váš tatínek později pracoval v Lasvitu…
Pracoval jako generální ředitel v Lasvitu, jenže pak jsme potřebovali někoho, kdo umí rusky, aby šel dělat do Ruska, a nikdo jiný než můj táta nebyl. Táta byl dříč, sportovec, mistr republiky na skibobu, tenis hrál taky slušně, uměl dělat byznys. Pak bohužel onemocněl rakovinou. To nikomu z nás neřekl, měl ji sedm let. Řekl nám to až dva roky před svou smrtí, zemřel v roce 2016. A víte, jak to vypadá v Rusku: to je pořád vodečka, vodečka – a tohle bylo to poslední, co on měl dělat, přesto to dělal.

V poslední době se hodně mluví o generační výměně v rodinné firmě. I když u vás tomu bylo naopak…
Ano, syn zaměstnal otce, má to pro a proti. Ať už je to tak, nebo onak. Já jako otec zakladatel jsem pro své děti vymyslel pravidlo: pokud budou chtít do Lasvitu, minimálně deset let budou muset pracovat někde jinde. Jinak to není zdravé. Už jsem to zažil v Preciose (v této firmě Jakimič začínal), kde dělali oba synové majitele – a nedělalo to dobrotu, neměli otevřený feedback od kolegů.

Byl na vás otec pyšný? Bavili jste se o tom?
Táta byl skoupej na chválu, spíš uměl kritizovat. Byl na mě tvrdší než na sestru, což asi otcové na syny bývají – a ono je to dobře. Tátovi vadilo, že všechno chci hned, rychle. Říkal, že jsem jako cyklista, co ujel v Tour de France pelotonu. A já říkal, ať mě doženou, a on: Ne, ty na ně musíš počkat. Táta také nechtěl, abych dělal ředitele z lidí hned po škole. Jenže já žádné jiné neměl. Obchodník, který umí prodávat unikátní plastiky na míru, se nikde nekoupí, musel jsem ho vycvičit. Určitě by byl hrdý na to, co jsme dokázali. A asi by byl hrdý i na mě.

Od roku 1999 žijete v Hongkongu. Neváhal jste tenkrát přijmout nabídku od Preciosy?
Neváhal jsem ani minutu. Nikdy jsem nelitoval ničeho, co jsem udělal. A za tohle rozhodnutí jsem dvakrát tak rád. Přišel jsem v době ekonomické krize, kdy tam nikdo nechtěl. Dostal jsem na výběr Hongkong a New York a já chtěl dobrodružství, exotiku. Od roku 2000 roste Asie a Čína třikrát rychleji než zbytek světa. Byla to šťastná náhoda. Měl jsem také štěstí, že se mi během tří měsíců povedlo potvrdit čtyři zakázky na projekty, což nikdo nečekal. Já tam byl jen zjistit, proč se neprodávají klasické lustry. Specifikoval jsem si pozici, jmenoval se ředitelem pro region Asia–Pacific a vymyslel jsem si kompenzaci, protože byl problém mít vyšší plat. Měl jsem nějaká procenta ze zisku, což pro mě bylo zajímavé i finančně.

Dalo vám to možnost poznat trh…
No ne že by mě tam někdo něco učil, naučil jsem se sám od lidí... Třeba naším distributorem v Indonésii byla paní, která měla jen základní školu, ale uměla prodávat, jak jsem to v životě neviděl. Dokázala odhadnout lidi. Navíc Asie má drive, hlad po něčem novém – do hotelů chtěli skleněné instalace, v Evropě bychom neměli šanci. Táta mi dal jednu radu: Než budeš mít svůj byznys, nauč se dvě věci – jak se to má a jak se to nemá dělat.

Jaká je Asie teď?
Asie je budoucnost. Nás je v Evropě málo a ani historii nemáme takovou jako Čína. Jenže v Číně je to tak, že po období vzestupu přijde vždycky na mnoho let pád. Teď jdou nahoru, byť mají autoritářský režim. Číňani vyměnili svobodu za efektivitu. Jednou ale nastane chvíle, kdy režim dosáhne svého stropu, protože spousta lidí nebude chtít zůstat v zemi, která není svobodná. Ale zatím to funguje.

Jaký je rozdíl ve vkusu jednotlivých asijských zemí?
Obrovský, nejdekorativnější země je Indonésie, více než Rusko. Japonci mají rádi pravé úhly, v Thajsku zase naopak. Čína nejvíce experimentuje, chtějí mít to nejposlednější z Ameriky a Evropy a dokonce chtějí to, co ještě ani nemáme, co oni budou mít první. Co se týče e-commerce, o jednu generaci předběhli svět. Je to opravdu úprk dopředu.

Už před lety jste plánoval návrat do Čech… Je to reálné?
Už to říkám patnáct let... A pořád návrat plánuju, protože se čím dál tím míň věnuju každodennímu byznysu. Pomáhám s top klienty, mám na starosti strategie a vize. Top management firmy sídlí v Česku, takže každé pondělí máme vyhrazené na telefonáty, které začínají ve čtyři odpoledne a končí o půlnoci. Z hlediska chodu firmy by určitě bylo lepší být tady, z hlediska obchodu ne – jen Hongkong tvoří přes třicet procent našeho obratu, Asie je půlka byznysu. Z osobního pohledu bych byl radši tady – mám tu kamarády, rodinu, mám rád místní přírodu i kulturu, smysl pro humor, je tu lepší vzduch. Všechno vázne jen na tom, jak rychle tu postavím dům a za jak dlouho tu budeme mít moře – manželka totiž miluje moře. Uvažuju také, že bychom koupili něco na jihu Evropy. Vyřešil bych tím problém mé ženy. A třetím faktorem je škola pro mé děti – v Liberci jsou sice dobré školy, ale já přemýšlím, že bych tam založil ještě jednu školu britskou, je to dobrá spádová oblast. Klukům jsou zatím 2, 4, 6, ale holkám je 10 a 13... Moje vize je jasná, jen to nejde tak rychle.

Říkal jste, že dcery mají ve škole čínštinu. Vy sám se čínsky učíte?
Ne. Sice by se mi to hodilo, ale když jsem si spočítal poměr investovaných hodin do učení a získané benefity, vyšlo mi, že je lepší zaměřit se na jiné věci.

Pracujete s klíčovými zákazníky firmy. Kdo to je?
Jsou to tři typy. Na skleněné instalace to jsou developeři luxusních nemovitostí, jachet, soukromých rezidencí, office buildingů. Pak jde o majitele obchodů, kteří kupují naše kolekce. Třetí skupinou jsou interiéroví designéři a architekti, kteří sice u nás nic nekupují, ale doporučují nás developerům.

Vy jste na design od počátku sázel. Jak vás to napadlo?
Do velké míry mě ovlivnila moje sestřenice Denisa Myšková, která má studio Symbiont. Dělá nám grafiku, ilustruje spoustu knížek, studovala v Japonsku a Itálii, vystudovala UMPRUM. (Do zasedačky přichází ředitel marketingu Marcel Náhlovský. Leon Jakimič: Dobrá prezentace dneska na summitu. Moc se mi to líbilo. Obrací se na mě.) Připravujeme totiž on-line obchod. Ale zpátky k sestřenici. Vytiskla mi šest stránek se dvěma sloupečky. Na každém byly obrázky, něco kýč, něco design. Já jsem z padesáti párů asi jen ve dvou případech nepoznal design. Mám cit, ale dodnes se učím, od Maxima Velčovského, Jitky Skuhravé, která byla naší první významnou designérkou, od architektů i designérů. Rád se učím ledacos.

Jak jste přišel na Maxima Velčovského?

To víte, nebo ne?

Vím, ale je to dobrý příběh...
Jednou v Pekingu jsem byl na výstavě a potkal jsem tam dnes už také zásadního člověka mého života, Stephana Hamela, to je napůl Ital, napůl Rakušák. Dal jsem mu náš první katalog. A on že to jde určitě dělat líp. A jestli máme art directora. Já že ne. A kdo že by to měl být? Ital? On že ne, že to musí být Čech, že jsme česká firma. A doporučil mi Maxima – má přesah, je dobrý umělec, ale má i teoretickou znalost. To byl rok 2010. Sešli jsme se na kafi v té restauraci Bořka Šípka, v Arsenalu, seděli jsme tam snad čtyři hodiny. Zjistil jsem, že je to milej, vřelej, inteligentní kluk. Od té doby spolu děláme.

Je to právě Maxim, kdo vybírá světové designéry, kteří s Lasvitem spolupracují?
Ze začátku jsme je museli hodně přemlouvat, kolikrát přicházeli s nehoráznými design fees... Nikdy jsme neudělali kolaboraci s nikým, koho Maxim neodsouhlasil. Nicméně nevybírá jen Maxim, ale i obchodníci nebo já. Maxim má právo veta. Víte, já nevěřím na skupinové rozhodování, protože to pak spěje k průměrnosti. A Maxim má v tomto ohledu roli cara, který může říct ano – nebo ne. Má k ruce asistentku a asi pět lidí, kteří vše vyvíjejí. Když je to po designové stránce hotové, jde návrh na naše oddělení vývoje, které převezme ty technické věci. Ale teď se bavíme o našich kolekcích luxusních svítidel nebo skla. Pokud jde o naše projekty namíru, ty dělají naši in-house designéři z 90 procent.

Viděla jsem seznam. V Lasvitu jich pracuje hodně...
Kolem dvaceti: jsou z půlky ve světě a chodí na schůzky s obchodníky, což je velmi silná kombinace. Vděčíme jim za moc. Co se týče kolekcí, Maxim vždy mluví o 3C: concept, context, craftmanship. Koncept znamená originalitu a zároveň regionálnost. Kontext znamená, že designér musí vždy pasovat k projektu. (Přichází Maxim. Leon Jakimič: My o tobě mluvíme, my o vlku… Maxim Velčovský, který toho dne nepůsobí zvlášť naladěně, dodává: A pak taky vybíráme, když se opijeme v baru. Leon Jakimič pokračuje.) Ten druhý bod, kontext, je důležitý. Jde také o to, že se Starckem, Nendem nebo Arikem Levym ve finále pracují všichni ostatní, ale my zachováváme českou identitu. Maxim vždy zdůrazňoval propojení s českými mistry. Proto jsme třeba koupili licenci na lustr od Stanislava Libenského z hotelu Praha, máme toho vymyšleného spoustu. Myslím si, že se odlišujeme tím, že jsme hrdí na českou historii. Ale pracujeme i s českými nováčky, třeba s Henrykem Wielgusem a Janem Plecháčem – jejich Neverending Glory je naše asi nejprodávanější kolekce. Děláme spíše umělecká díla zavěšená ze stropu, která jsou tu pro další generace. Když si člověk kupuje věc od Lasvitu, kupuje si kus české kultury, bolest řemeslníka z Nového Boru, když vstává v pět ráno do sklárny, kupuje si kus Kafky, Kundery i Maxipsa Fíka. A to komunikujeme skrze naše kolekce, nad nimi máme stoprocentní kontrolu. Na věci na míru jsme také strašlivě hrdí, ale to je vždy kolaborace, kdy do toho mluví víc lidí.

Detail letošní torefeje z dílny společnosti Lasvit pro vítěze Tour de France.

A to třetí C? Craftmanship neboli řemeslo?
Něco, co je ručně vyráběno, je dnes logicky vyzdvihováno. Dnes všichni mluví o umělé inteligenci, o 3D tiskárnách i samořiditelných autech. Ruční práce je tak logickým protipólem. Samozřejmě my nejsme proti technologiím, technologie se nám líbí a my je využíváme. Ale myslíme si také, že práce lidské ruky nikdy nemůže být nahrazena robotem, byť by to robot paradoxně udělal lépe. Naší rolí je udělat lidi šťastnějšími skrze něco ručně vyráběného, krásného. Firma, která neví, co chce, toho nemůže dosáhnout.

Jaká zakázka byla přelomová od roku 2007, kdy jste ve třech lidech začínali? Hodně se mluvilo o instalacích do dubajského metra, ale co to bylo pro vás osobně?
To byla Paříž, Peninsula hotel z roku 2014. Už se tomu neříkalo lustr, ale site specific art, druh umění. Obdivuju umělce, kteří něco vytvoří z čiré emoce a teprve pak přemýšlejí, komu to upíchnout. My to ale tak nemáme. My milujeme sklo a samozřejmě světlo, sklo bez světla je mrtvé. Při práci na Peninsule jsme pochopili, že můžeme dělat všechno. Má to příběh platanových listů, které tam navane vítr ze Champs-Élysées, proto název Dancing Leaves. A to nás inspirovalo k dalšímu: každý rok vybereme pár projektů, na které jsme extra hrdí, jmenuje se to Enlighten by Lasvit. Uděláme videa a rozhovory s lidmi, zahrneme to do programu, to je nová věc.

Máte i místa v Čechách?
Upřímně, na pecka projekt ještě čekáme.

Vaší firmě je deset let...
Je to příjemný pocit, i když zavazující. Máme 460 zaměstnanců, chci, aby si práci užívali, aby si vydělali zajímavé peníze, aby nestagnovali. Vím ale, že je ještě všechno před námi, že základy jsou postavené, ale teď musíme inspirovat svět, což se těžko měří.

Je ve světě známé, že Lasvit je česká firma?
Všeobecně české sklo znají na Tchaj-wanu, v Japonsku, v Koreji. Jenže před třiceti lety třeba do Japonska přišel Baccarat a vybudoval tam značku, kdežto Bohemian Glass není značka. Bohužel třeba Moser ten potenciál, co měl, nikdy nenaplnil, i když mohl být známější než Baccarat, který dělá v Japonsku na 40% světového obratu.

Je trh, na kterém má rezervy Lasvit?
V Německu paradoxně máme velké rezervy, v Americe je obrovský prostor. Nejsme vůbec v Jižní Americe a Africe, kam děláme nějaké věci přes pařížskou kancelář, do Jižní Ameriky přes Miami. My měli kancelář v Sao Paulu, ale zajali tam našeho zástupce a chtěli výkupné. Nakonec se s únosci domluvili jeho rodiče, byl to Brazilec. Tak jsme si řekli, radši ne. Ale to nebyl jediný důvod – jsou tam vysoké daně, ekonomika tam také zpomalila, je to politicky méně stabilní země.

Lasvit znamená láska a svit…
Světlo a sklo, bez sebe to nejde.

Na co jste hrdý?
Na tuto zemi, i když teď mě trápí politická kultura, která trochu klesla. Na svou ženu a děti. Žena je hrdinka, stará se o pět dětí a nenechává to na pomocnicích. Je učitelka, učí je češtinu, než jdou ráno do školy. Jsem hrdý i na sebe, že jsem si takovou ženu našel.

To byla láska na první pohled…
To ne, protože jsem ji viděl zezadu, ona prodávala instantní polévky Knorr, jako brigádu. Mně bylo 19, zahlédl jsem ji, šel do krámu a byla to láska vzájemná.

Jezdíte po instalacích Lasvitu ve světě?
Ano, ale neletím někam jen kvůli tomu. Umím si efektivně rozvrhnout čas, vždy si zařídím schůzky. Máme 250 instalací ročně, vybírám nejzajímavější.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.