Díky výpravné a výborně připravené knize Brasília – město – sen se touto pozoruhodnou metropolí teď mohou „projít“ i čeští čtenáři.
Nápad vybudovat velkoryse komponované hlavní město uvnitř krásného, ale nehostinného pralesa nebyl kupodivu spojen až s futuristickou polovinou minulého století. Počítalo se s ním překvapivě už bezmála o sto let dříve. Byl to však teprve prezident Juscelino Kubitschek de Oliveira (1902–1976; dědeček jeho matky pocházel z jižních Čech), kdo po svém zvolení slíbil smělou vizi realizovat. A to dokonce až v neuvěřitelně krátké době – během svého funkčního období, mezi roky 1956–1961.
Brasília – město – sen: kolektiv autorů editorka Yvonna Fričová. Foto Pavel Frič. Vydal Titanic, Praha 2017, 368 stran. |
Z období, kdy starostoval městu Belo Horizonte, se Kubitschek znal s architekty Costou a Niemeyerem, které po zvolení prvním mužem Brazílie pozval také ke spolupráci na budování nové metropole.
Lúcio Marçal Ferreira Ribeiro Lima Costa (1902–1998) a Oscar Ribeiro de Almeida Niemeyer Soares Filho (1907–2012) patřili k levicové avantgardě, oba byli významně činní i v brazilské komunistické straně. Patřili také ke spolupracovníkům a obdivovatelům švýcarského architektonického a urbanistického novátora Le Corbusiera.
Costa byl autorem neobvyklého urbanistického plánu Brasílie. Tvarem toto rozvržení připomínalo letadlo, přičemž vládní budovy byly umístěny na hlavní osy kompozice. Většinu nových dominant navrhl Niemeyer ve stylu pozdního funkcionalismu s prvky organické architektury. Bílé struktury, často vycházející z přírodních tvarů, i smělé konstrukce z pohledového betonu a skla působí nadčasově. Jejich vyznění pomohlo i monumentální měřítko a velkorysý odstup od dalších staveb.
  |
Město z tak trochu jiné planety Reprezentativní kniha Brasília – město – sen, vydaná pražským nakladatelstvím Titanic, však v mnoha textech – ať už dobových, nebo vytvořených experty z řady zemí přímo pro tuto publikaci – odhaluje i stinné stránky projektu. K těm patří zejména ztráta lidského měřítka, velikášské dimenze města i jeho sociální problémy. Vedle velkorysé vládní partie totiž v metropoli Brasília vznikly i chudinské čtvrti – známé favelas, v nichž dočasně bydlela armáda stavebních i jiných dělníků.
Samostatný – a velký – problém samozřejmě představuje také zábor indiánského území. Jak o tom svědčí některé texty, s původními obyvateli se nikdo z budovatelů nepáral, jakékoli protesty byly brutálně potlačeny.
Ač oba architekti patřili k salonním komunistům a osobním přátelům Fidela Castra, vytvořili paradoxně dílo, které svým pojetím přispívalo k odtržení vládních úředníků (sídlili v supermoderních palácích) od zbytku obyvatel rychle rostoucí metropole, v níž dnes žijí téměř tři miliony lidí. Pro některé experty je tak Brasília krom jiného i symbolem určité zpupnosti.
V této souvislosti se mi maně vybavuje vzpomínka jednoho známého, který se nechal vysadit z taxíku – navzdory varování řidiče – kus od prezidentského paláce, aby si mohl velkorysé měřítko vychutnat pěšky. Těch pár set metrů po rozpálené ploše bez jakéhokoli stínu nakonec došel jen s největším vypětím sil. To, co vypadá na efektních fotografiích nebo ve filmech úžasně, může zkrátka mít při reálném pobytu trochu jiné dimenze... Architektura jednotlivých staveb je nicméně impozantní a víceméně funguje i víc než půl století po svém vzniku. Je to ovšem draze vyváženo značnými náklady na údržbu.
Celé město – navzdory skepsi řady odborníků – žije a Brazilci jsou na ně patřičně hrdí (i když je stále dost těch, kteří považují za chybu stěhovat centrální úřady z přívětivého pobřeží do nehostinného vnitrozemí). Jednou z nemnoha zemí, které si do nové metropole přestěhovaly i svou diplomatickou misi, bylo také Československo. Pavilon naší ambasády od týmu Karla Filsaka z roku 1965 svým architektonickým pojetím nezapře, že niemeyerovská architektura byla u nás v 60. letech velmi populární. Ostatně nejen v Československu – viz komentář prvního kosmonauta Jurije Gagarina: „Připadám si, jako bych přistál na jiné planetě.“
