BRETT: Jak se do Ostravy plíží advent. Stres

Mám letos velké štěstí, že v tomto období nezkouším (chystají se u nás „Transky, body, vteřiny“ – transka už je obsazená, bod bych nezvládl a vteřinu jsem s díkem odmítl), a tak mám relativní klid na chystání si té pravé atmosféry plné reklamy na český sladký nápoj (nápověda: „Nemusím, já už do vidím.“ – zdravím tě, Pepi).

ADVENTNÍ VĚNEC. Každý rok mám ambici něco vytvořit rukama (bohužel to často dopadá tak, že se návštěva ptá, v jaké chráněné dílně jsme tu či onu věc pořídili). Pořídil jsem si tavící pistoli, korpus, provázky, svíčky, bodce. Pokradmu jsem pod plachetkou noci skočil do jednoho parku pro trochu toho zeleného, pár šišek, bukvic, neznámých plodů (snad to není jedovaté, máme doma Edu průzkumníka) a dalších rostlinných zpestření (možná jsem v té tmě přibral i něco živočišného – uvidíme doma). Když jsem asi po třech hodinách zpocený, jak vrata od chléva pochopil, jak mám ony větvičky na korpus navazovat, Eda se mi podíval na přírodní zdobení (začátečnická chyba – nechal jsem igelitku na zemi v předsíni). Aspoň jsem se ujistil, že tam nic jedovatého nebylo. Nevadí, nasušené pomeranče se nikdy neomrzí.

VÁNOČNÍ STROMEČEK. Po několika denním vybírání přes Google, odkud si náš stromeček „adoptujeme“, se v nás projevil vrchol konzumu a moje skrblíkovská povaha (musí nám přece zbýt korunky na punč). Jedeme do Ikea. V sobotu. Už při vystupování z auta jsem vytušil chybu. Tři miliony šest set padesát dva tisíc tři sta osmdesát devět lidí. Rychle zaplatit, rychle vybrat (klidně koště) a rychle odjet. Doma jsme našeho drobka rozbalili a zjistili jsme, že jsme si v oné rychlosti zapomněli nechat ořezat kmen a jedle se nevejde do stojanu. Naštěstí jsem kliďas. Našli jsme doma pilku na železo a odhodlaně jsme se pustili do ořezu. Ani hovno. 

Po krušné půl hodině, kdy nám naskákaly puchýře snad i na čele jsem začal burcovat půlku Ostravy k zapůjčení normální pilky na dřevo. Spásná myšlenka – máme doma sekerku (vyhrál jsem ji před pěti lety na plese a celé ty roky jsem si říkal: „Co s ní budu dělat?!“ – cha!). Bohužel, jak píšu, vyhrál jsem ji před pěti lety. Pět let jsme ji neviděli. Burcování rodičů, jestli jsme ji náhodou neodvezli, převrácení bytu doslova naruby, prošmejdění sklepu (nejvíc hledání bavilo Edu). Našla se. Pat a Mat vytáhli stromeček na dvůr (jen do rohu, aby nás moc sousedů nevidělo), tnuli dvě tři dobře mířené rány a jedlička se zapasovala do stojanu, jak kdyby v něm vyrostla (děsím se 6.ledna, kdy ji z něho při odstrojování nevypáčíme).

PEČENÍ CUKROVÍ. Co by byl advent bez pár kousků lineckého. Nedošlo mi, že ze surovin, které jsme na to pořídili (snad pět kilo mouky, deset másel a dvacet pytlíků vanilkového cukru), bude kousků jak za nároďák. Pečeme už pět dní v kuse a o vánoční atmosféře se nedá ani mluvit, natož ji prožívat. Naštěstí jsem kliďas. Na deset kilo cukroví asi začnu přijímat objednávky. Ale inspirován Ikeou (mají tam super stromečky se super kmeny) dodám jen napečená kolečka, marmeládu, návod a každý si je slepí podle manuálu.

SHÁNĚNÍ DÁRKŮ. Stres.

Myslím, že je čas zklidnit se za dva za tři punči. Končím s psaním a utíkáme na náměstí ke stánku. Kdo bude chtít, čekáme „U Sněhuláka“.