Ukázalo se, že nešlo o klasickou architektonickou soutěž, nýbrž o soutěžní dialog, ve kterém Správa železnic hledala řešení pro nový most. Potíží také bylo, že v porotě vedle architektů usedli i politici a experti na mostní konstrukce.
Logicky pak vyvstává otázka, jak může expert na mostní konstrukce pomáhat rozhodnout, jaká architektura se nejlépe hodí vedle skály, ze které dle pověsti skočil Horymír na Šemíkovi. Jestli takový most ladí jak k Vyšehradu, tak ke kubistickým perlám hlavního města.
Architektura má jednoduché pravidlo – navrhovaná stavba musí jít postavit. V porotě nemusí sedět statik; architekt si sám musí ověřit, že nenavrhl nesmysl, který spadne. To platí i pro mosty.
V porotě pak mají zasednout skutečně jen odborníci na samotný vzhled, případně městotvornost, protože navržený most zkrátka musí splnit vše, co se po něm chce. Což je další problém, který se nového inkriminovaného mostu týká. Nejde jen o železniční propojení obou břehů Vltavy, ale také o pěší a cyklistickou spojnici rychle se rozvíjejícího Smíchova s pravým břehem a to je něco, co by si nejspíše zasloužilo pořádně promyslet.
