Ono to bude jistě více faktorů...
Nicméně hlavní roli bych viděl v kumulaci tlaku, který se na jednotlivce valí...Doba se zrychluje a komplikuje, je soutěživější, dravější. Neúspěch bývá automaticky vnímán jako závažný problém, selhání. V důsledku pak dochází k tomu, že člověk žije dlouhodobě/trvale "v selhání" - větším či menším, ale trvale - a čím větší intelektovou kapacitou disponuje, tím více si toto uvědomuje, čím vyšším sociálně-ekonomickým postavením disponuje, tím více je mu to připomínáno. A naopak. Krom toho se naše společnost hodně orientuje na "šťastný život", který definuje dost obludným způsobem.Teoreticky, s trochou štěstí, se člověk časem naučí "selhání" neutralizovat - přiznat si je, ale nebrat je až tak vážně. Jenže to vyžaduje určité osobnostní nastavení, znalost sebe samého a možnost se to naučit... Sám mám s tímto bohaté zkušenosti... Celé dětsttví a v podstatě až do mého odstěhování se v 22 letech daleko od rodičů jsem permanentně slyšel ze všech stran kritiku za všechno možné. Především ze strany mojí matky, podle které bylo vše, do čeho jsem se kdy pustil, předem odsouzené k neúspěchu a dokázala o tom celé dny dlouhé hodiny poučovat. Patrně si tím vynahrazovala hru na "hodnou paní učitelku" v práci. Neustále mi omlacovala o hlavu, že vzhledem ke svému intelektu bych měl být nejlepší. Ve všem. A všechno mi přece musí jít. Automaticky. Na straně druhé zastává přesvědčení, že se nemá vybočovat z řady. Nebylo kam před tím utéct, maximálně k počítači, sluchátka na uších a v nich hlasitá hudba.Ve výsledku jsem měl čím dál méně energie a chuti cokoliv dělat - stejně ať jsem dělal cokoliv, bylo to špatně. A finance na únik jsem neměl, při studiu se toho nedalo moc vydělat. Do toho ze všech stran na mne útočily reklamy se "štastnými" lidmi, co na mne cenili fotošopem vybělený chrup. S ohledem na okolnosti ale studium moc nedopadlo (což jsem opět byl nucen trvale 7 dní v týdnu přebíjet hudbou) a tehdy v roce 2008 se rozjížděla krize, takže s možností výdělku v Plzeňském regionu to bylo bídné.. Nebylo za co uniknout - zvlášť když mne předtím dost vyčerpala zkušenost se Seropramem - což bylo super. Tolik energie jsem nikdy neměl, bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem neměl problém s nespavostí a ráno se probouzel odpočatý, matčino terroru navzdory. Žel to je finančně příliš nákladná záležitost... Takže následoval návrat do běžné rezignované apatie...Až po cca roce jsem naakumuloval zdroje a prchl do Prahy, kde se postupem času vše vyřešilo "samo" a bez prášků. Organizuji různé akce, podněcuji organizování jiných akcí, dost se angažui v neziskovém sektoru. Žiju si tu celkem šťastně - byť ne "podle společenského manuálu", který s introvertními flegmatiky nepočítá.