31. července 2017 6:01 Lidovky.cz > Zprávy > Design

‚Česká architektura svojí kvalitou překročila hranice republiky i myšlenkově’

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Rekonstrukce vrcholové boudy v Krkonoších. Tomáš Hradečný, Martin Prokš, IXA... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rekonstrukce vrcholové boudy v Krkonoších. Tomáš Hradečný, Martin Prokš, IXA... | foto: Benedikt Markel

Již sedmnáct let pravidelně vychází ročenka Česká architektura, která informuje nejen odbornou, ale i laickou veřejnost o nových stavbách, jež byly dokončeny v předcházejících dvou letech. Zatímco jméno vydavatelky Dagmar Vernerové se nemění, editorem ročenky je každý rok jiný architekt či architektka.

Tentokrát se výběru realizací za roky 2015 až 2016 ujal Antonín Novák z brněnského ateliéru DRNH, jehož díla byla třikrát nominována na Cenu Miese van der Roha.

Antonín Novák, editor ročenky Česká architektura

Do ročenky lze vybrat minimálně třicet a maximálně pětatřicet staveb. Architekt Antonín Novák byl jedním z mála jejích editorů, který představil nejvyšší možný počet realizací. Byl shovívavý, nebo přibylo tolik kvalitních realizací? „Dokázal bych ročenku zaplnit i padesáti stavbami, kdybych mohl. Česká architektura svojí kvalitou překročila hranice republiky nejen teritoriálně, ale i myšlenkově. Výrazně se zlepšuje,“ říká.

Čím si to vysvětlujete?
Starostům měst a obcí už nestačí jen projekt zrealizovat, splnit zakázku, ale přejí si, aby stavba nejen po architektonické, ale i stavební a řemeslné stránce vypadala co nejlépe. Sami se zděsili, jaké stavby vznikaly, když si podle zákona o veřejných zakázkách vybírali projektanty i dodavatele podle nejnižší ceny. Pochopili, že šetřit na architektovi, na projektu se nevyplácí, protože na stavbě se pak špatný projekt mnohonásobně prodraží. Jsou poučenější. Daří se také investovat peníze nadací do kultivace prostoru. Třeba nadace Proměny přispěla desítkami milionů do rekonstrukce parku v Litoměřicích. Uspořádala soutěž, do obnovy parku zapojila i studenty z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Ti jej doplnili nápaditými informačními a orientačními grafickými prvky, které prochází celým parkem a hravě vymezují jeho jednotlivé plochy.

A soukromí investoři?
U nich je posun ke kvalitnější architektuře ještě výraznější. Krásným příkladem je rekonstrukce a dostavba Vrbatovy boudy v Krkonoších. Je to dar soukromého investora lidem, kteří tam zavítají. Vnuk vynálezce kontaktních čoček Martin Wichterle svěřil projekt rekonstrukce a dostavby Tomáši Hradečnému a Martinu Prokšovi, kteří zachovali původní boudu, ale očistili ji od nánosů pozdějších úprav. Rozpadající se dřevěnou garáž nahradili přístavbou z pohledového betonu, která svým charakterem připomíná bunkry hraničního opevnění. Pod terasu umístili ještě spartánské pokoje s malinkými okny na přespání. Celé je to udělané s maximální noblesou. Se stejnou samozřejmou noblesou vás přivítá personál a v sezoně nabídne borůvkové knedlíky. Je zřejmé, že investorovi nešlo o to, aby rychle vydělal peníze. Nebo statek v Manešovicích. Soukromý investor dokonce uspořádal vyzvanou architektonickou soutěž a z několika návrhů si vybral ten, který mu nejvíce vyhovoval. Všechny studie přitom zaplatil! Občas investorům nestačí stavbu zrealizovat dobře, ale jdou ještě dál. Snaží se ji časem vylepšit, což není v českých zemích ještě zdaleka pravidlem. Vidět je to například na Centru současného umění DOX v Holešovicích. Nejenže je objekt špičkovou přestavbou staré továrny od Ivana Kroupy, ale teď se nad ním vznáší dvaačtyřicet metrů dlouhá vzducholoď Gulliver od Martina Rajniše, která se stala místem setkávání současného umění a literatury. A chystá se přestavba sousedního objektu podle projektu Petra Hájka – ten bude celý věnován baletu a tanci.

Rekonstrukce rodinného domu v Brně. Martin Daněk, Martin Doležel, Barbora Ponešová (Archanti, Brno), 2015–2016
Rodinný dům v Praze. Jan Šépka (Šépka architekti, Praha), 2014–2016

Jsou poučenější i developeři?
U bytových staveb jsem to postřehl. Výrazný skok je vidět hlavně v Praze. Praha ale zůstává teritoriem sama o sobě. Žádné jiné město s ní nelze srovnávat. Ani Brno.

Podle jakých měřítek jste stavby vybíral?
Ze stavby musí vyzařovat zaujetí jejího tvůrce i investora. Musí souznít se svým okolím, nechovat se vůči němu arogantně. Nesoustředil jsem se pouze na jeden typ staveb a také jsem chtěl, aby ve výběru byla zastoupena architektura z celé republiky. Drobné, velké i dočasné realizace, novostavby i rekonstrukce. Prostě široké spektrum. Sešlo se mi přes dvě stě realizací, z nich jsem vybral osmdesát a všechny je objel. Po dlouhém boji nakonec vybral pětatřicet. Teď už se můžu jenom omluvit autorům těch deseti patnácti staveb, kterým jsem upřel místo v ročence, protože jsem chtěl poskládat kolekci, která by vyjadřovala můj záměr. Dlouho jsem si myslel, že není dobré, aby architekt vybíral práce svých kolegů a skládal nějaký obraz současné architektury za poslední dva roky, ale zjistil jsem, že to funguje i přes míru subjektivity, kterou výběr pochopitelně nese.

Váhal jste s nabídkou, nebo ne?
Bránil jsem se ji přijmout. Myslel jsem si, že bych do výběru zapojil celý ateliér, ale brzy jsem pochopil, že to není možné. Nejen proto, že bychom všichni cestovali za architekturou a ateliér by se vylidňoval, ale nedovedl jsem si představit, jak si mezi sebou budeme předávat zkušenosti.

S tvůrci vybraných staveb jste mluvil?
Skoro všechny je znám, nepotřeboval jsem, aby mě stavbami provázeli, i když se to občas stalo.

Vyzobával jste ale jen architektonické rozinky...
Tak je tomu vždycky. Ze sta procent stavebních realizací se dostanete tak ke dvěma procentům – a z těch ještě vybíráte. Na druhou stranu jsem na cestách viděl další výborné realizace, ani nevím, kdo jsou jejich autoři a proč je vlastně do ročenky nenabídli. Také v časopisech se objevuje stále víc a víc zajímavých prací.

Vyhlídková věž na hradě Orlík u Humpolce. Martin Franěk (Atelier Penta, Jihlava), 2014–2015

Mezi nevšední realizace, na které padla vaše volba, patří například sousoší Dům syna a Dům matky v Praze na Alšově nábřeží.
Architekt a básník John Hejduk, jehož práce mám rád, se bohužel realizace nedožil, ačkoliv návrh plastik věnoval Praze už v roce 1991. Nesmírně mě potěšilo, že se konečně podařilo sousoší vytvořit. Součástí plastiky je pamětní deska s básní Davida Shapiro s názvem Pohřeb Jana Palacha, která Hejduka inspirovala. K tomu, myslím, není co dodat. Do ročenky jsem zařadil i typologicky ojedinělou realizaci, netradiční hřbitov v Dolních Břežanech, jehož autorem je jeden z našich nejlepších zahradních architektů Zdeněk Sendler. Je přirozenou součástí krajiny ve tvaru kruhu, v jehož středu je kříž tvořený dvouřadou lipovou alejí. Obklopují ho kamenné zídky a habrové stěny, které mají tvar kruhových výsečí. Autor se domluvil se starostou, že i náhrobky budou mít tvar kruhových výsečí. Zakrytí Samsonovy kašny v centru Českých Budějovicích na náměstí Přemysla Otakara II. také není „obvyklou“ architekturou, navíc je stavbou dočasnou, přesněji jí byla. Při příležitosti výstavy Vnímání, kterou pořádala Galerie současného umění a architektury se sídlem na náměstí, Jan Šépka obestavěl kašnu sedmimetrovou stěnou, z níž vycházela lávka, která propojila stěnu s výstavní síní. Vytvořil rámec k setkávání se a rozhovorům na náměstí. Přinutil nejen návštěvníky výstavy, ale především kolemjdoucí „vnímat“ barokní skvost.

Zažívá architektura zase jednou šťastnější období?
Určitě. Realizujeme neuvěřitelné množství staveb, z nichž mnohé vznikly díky evropským penězům. Postavili jsme muzeum vody, včel, nového věku, Járy Cimrmana, stavíme nové fakulty... Za chvíli nebude co stavět, trh bude nasycený. Možná nám bude scházet filharmonie v Praze.

A knihovna.
Možná knihovna, ale to jsou už perličky, o které se architekti poperou. Budou se muset zaměřit na využívání staveb starých, obnovovat je a dávat do jiných souvislostí. Architekti měli žně, které budou trvat ještě chvíli, ale až dojdou evropské dotace, skončí. I my máme v ateliéru tolik práce, že nestíháme. Neseženeme specialisty, nejsme schopni dodržovat termíny.

V publikaci se objevila i díla vašich mladších kolegů. Jsou mladí architekti šikovní?
Nevyrůstali za socialismu, umějí jazyky, vyjíždějí do světa, na jejich věcech je to vidět. Trochu jsme k tomu přispěli i my, kteří jsme je učili. Několik let jsem vyučoval na fakultě v Brně a Fakultě umění a architektury v Liberci. Mým studentem byl i Pavel Míček, který úžasně přestavěl interiér „baťovského“ domku ve Zlíně, jehož autorem je architekt Vladimír Karfík. Jan Hora s Barborou Zmekovou a Janem Veisserem zase s citem kultivovali v centru Znojma činžovní dům z konce devatenáctého století. Jan Tyrpekl navrhl a postavil v parku ve Strančicích hnízdo z proutí, v němž si děti i dospělí mohli hrát.

Rekonstrukce vrcholové boudy v Krkonoších. Tomáš Hradečný, Martin Prokš, IXA (Praha), 2008–2016

Překvapilo mě, že jste zařadil do ročenky i Quadrio, multifunkční centrum uprostřed Prahy z dílny Cigler Marani Architects. Proč?
Chtěl jsem mít v publikaci i zástupce městského paláce – a Quadrio má všechny vlastnosti správnéhoměstského domu. Multifunkční komplex budov urbanisticky do prostředí zapadá, jsou v něm nejen obchody a kanceláře, ale i byty. Má pasáž, nabízí veřejný prostor, v němž je umístěno ještě výtvarné dílo: pohyblivá hlava Franze Kafky od Davida Černého. Je to kvalitní architektura, která vyjadřuje současnou dobu. Někomu abstrahovaná architektura nemusí vyhovovat, ale vyjadřuje architekturu 21. století.

Dala by se některá ze staveb označit za kontroverzní? Myslím tím, že ji okolí nepřijalo.
O žádné nevím. To je také dobrá zpráva, ne? Vím, že se ze začátku kritizovalo zahalení kašny, nakonec ale převládlo nadšení a lidé do Českých Budějovic jezdili jenom proto, aby Šépkův projekt mohli vidět.

Mně připomíná tak trochu zahradní krb „na noze“.
Určitě je to jeden z domů, který přesahuje obvyklý rámec architektury, je výjimečný. Můžeme se ptát: Je to dům, rostlina, nebo zhmotnění literární představy? V každém případě je to přesvědčivá architektura, která vzbuzuje obdiv k investorovi, jeho velkorysosti, protože architektovi dopřál tvůrčí svobodu. Takový dům určitě není pro každého, je hodně specifický.

Mohou stavby provokovat?
Mohou, ale opravdu pouze ojediněle. Nejsem příznivcem architektury, která záměrně provokuje. Do ročenky jsem ale jednu „vyzývavou“ stavbu zařadil. Jde o přestavbu původně obytného rodinného domu na sídlo firmy v Praze od Jakuba Fišera a Lucie Chroustové. Vzhledem k tomu, že tamní území mění svoji funkci, vytěsňuje z lokality byty a postupně je nahrazuje administrativními objekty a domy se službami, nepovažuji záměr architektů pouze za gesto a akceptuji jejich výraznou tvarovou i barevnou – modrou – dostavbu. Je reklamou investora, personální agentury mBlue, která v něm sídlí.

Pro vás je hodně důležité, aby stavba souzněla se svým okolím. Dnes už to přitom prohlašují téměř všichni architekti, ne vždy se jim to však daří. Proč?
Právě proto, že to všichni říkají, to nerad sám zdůrazňuji. A proč se to vždy nepovede, má více důvodů. Buď se k zakázce architekt vůbec nedostane, nebo ne ten správný. A pak je ještě mnoho příležitostí v tom dlouhém procesu od investora až po přestřižení pomyslné pásky při otevření objektu, kdy se může ledacos zvrtnout.

Cit pro prostředí si podle vás architekt vypěstuje po čtyřiceti letech. Na druhou stranu vyzdvihujete realizace mladých architektů. Jak to jde dohromady?
Rozdíl je v tom, že zkušený architekt jako proutkař najde pramen genia loci rychle – a mladí se na jeho objevení nadřou. Pokud jsou kvalitní a poctiví, doberou se jej také. Výsledky jsou souměřitelné.

Rodinný dům v Praze. Jan Šépka (Šépka architekti, Praha), 2014–2016

Jaká místa vás inspirují?
Mám rád silná místa, kterým se rád přizpůsobím. Pak jsou místa, která žádnou kvalitu nemají, není v nich na co navazovat. Do nich se vkládají budoucí aktivity, jde o jakési akupunkturní body, centra těch budoucích aktivit. Vyhýbám se jim. Nikdy jsme v ateliéru nenavrhovali dům do satelitu, nic nám to neříká. Bohužel jsem neprozřetelně ještě na vojně několika kamarádům slíbil, že jim navrhnu rodinné domy. Jeden se po letech ozval. Odvezl mě asi dvacet kilometrů za Prahu někam do polí s plánkem parcely v ruce. Jediné, co jsem mu mohl navrhnout, bylo, aby tu parcelu prodal. „Nemůžu, moje žena tady chce dům.“ – „Tak se rozveď.“ – „Nemůžu. Mám dvě děti.“ Objel jsem několik satelitů a dva dny z toho nemohl mluvit. Přemýšlel jsem o tom, zda lze s nimi vůbec něco udělat. Zrodil se tak nápad virtuálních výstav, které jsme umístili na internet. Jmenovaly se me 100 a me 101. První se věnovala strategickému bydlení v sídlech, jejich zahušťování a vrstvení. Druhá pak využívání brownfieldů. Obě se zabývaly krajinou, kterou je nutné chránit. Představili jsme tak naši volnou tvorbu, kterou mimochodem architekti moc nepěstují.

Bez zakázky vznikl i projekt Anička, dům, jenž je součástí krajiny. Sháněl jste pro něho investora. Už se našel?
Rodina, které by nevadilo, že jí ovečky spásají trávu na střeše, se neozvala. Asi si Aničku budu muset postavit sám. Napadají mě ale další obdobné koncepty, i když trochu jiné. Určitě uspořádáme další virtuální výstavu.

Virtuální naopak není krytý plavecký bazén v Litomyšli. Projektovat do takového „místa“ s mnohaletou kulturní a architektonickou tradicí, pro které tvořili již například architekti Zdeněk Fránek či Josef Pleskot, vás muselo potěšit.
Vnímal jsem to jako vyznamenání. V Litomyšli nemusíte bojovat za kvalitní architekturu, tam ji od vás samozřejmě očekávají. Byla to radost. Bez problémů jsme mohli navrhnout stavbu podle zásad „landscape architecture“, její urbanistické i architektonické řešení jsme podřídili danému pozemku.

Ale toboganu jste se nevyhnul.
Přiznávám, že tobogany nemám rád. Dodnes nás někteří lidé kritizují za to, že v Brně na Kraví hoře není. V Litomyšli jsme mu dlouho vzdorovali, ale nakonec jsme museli ustoupit. Je ale pěkný. Přeci jenom se bazén stavěl později než na Kraví hoře a technologická i materiálová kvalita toboganů se o hodně zlepšila. Studoval jsem německou metodologii plaveckých bazénů. Do detailu mají propracovanou jejich „filozofii“ včetně přesného názvosloví. Velmi zjednodušeně řečeno, mají se v nich potkávat lidé všech věkových a sociálních kategorií, regenerovat se a bavit navzájem. U nás se to bohužel v těch devadesátých letech scvrklo na soutěž, která obec bude mít delší tobogan. Stavěli se jenom atrakce, a vůbec se neuvažovalo o tom, k čemu všemu by takový objekt měl sloužit.

Zůstane navždy pouze Litomyšl rájem pro architekty?
Myslím, že už ovlivnila některé obce. Již zmiňované Dolní Břežany nebo Líbeznice se chovají jinak. A takových obcí přibývá. Jejich starostové vědomě začali zkvalitňovat prostředí, v němž sami žijí. Záleží jim na tom. Vždycky si vzpomenu na Brno. Poznal jsem hodně jeho primátorů, kteří se mi snažili naznačit, kdo je tam pánem – a kdo je jenom architekt. Vždycky jsem si říkal: Já budu v Brně architektem ještě za dvacet let, ale vy primátorem určitě ne.

Třikrát jste byl nominován na cenu Miese van der Roha: za rekonstrukci divadla Reduta v Brně, sportovní areál na Kraví hoře a bytové domy Krutec v Divoké Šárce. Je nějaká stavba, ke které máte bližší vztah?
Nemám. Koukám se jako autor dopředu a ne dozadu. Nechodím se ani dívat na svoje stavby, zbytečně bych se trýznil. Vždycky najdete něco, co by šlo udělat jinak.

Ani na Kraví horu si nezajdete zaplavat?
Ne. I když na Kraví hoře jsem nedávno byl, protože provozovatel chce dělat nějaké změny, tak nás jako autory přizval, což se samozřejmě vždycky nestane. Po deseti letech jsem zašel také do Reduty, protože jsem musel někoho po divadle provázet. Až na jeden nápis nad vchodem do divadelního sálu se nic nezměnilo. Byl jsem mile překvapen. Nepatřím mezi architekty, kteří hájí stavby vlastním tělem proti jakékoliv změně. Nesouhlasím zcela ani s kolegy, kteří říkají: „Tvůj zájem o dílo končí s jeho předáním, pak už záleží na společnosti, jak s ním naloží.“ Především si myslím, že architekt by měl navrhnout objekt co možná nejvíce univerzální, aby těch změn bylo potřeba co nejméně. A provozovatel by měl zvažovat, zda případný zásah je opravdu nutný. Jestli nezničí hodnotu té stavby kvůli rozmaru nějakého aktuálního šéfa.

Úprava zámeckého parku a kočárovny v Litomyšli. Jan Šépka (Šépka architekti‚ Praha), Petr Hájek, Tomáš Hradečný, Jan Šépka (HŠH architekti, Praha), 2011–2016

Často teď jezdíte do Prahy. Na čem tady pracujete?
Projektujeme pro Českou zemědělskou univerzitu – rekonstrukci a dostavbu rektorátu. V Suchdole a v Nitře vznikly v době Československa jediné dva velké univerzitní kampusy. Suchdol je navíc půvabný v tom, že architektonickou soutěž tehdy v 50. letech minulého století vyhrál čerstvý absolvent architektury Jan Čejka, který navázal na baťovskou architekturu, což byl v době stalinismu zločin. Byl jsem za panem Čejkou nedávno v Německu, kde žije, a ptal se ho, jak se mu takový projekt podařil zrealizovat. „V Suchdole to naštěstí nikoho netrápilo, v Praze by to neprošlo,“ řekl mi.

Máte další námět na sloupek.’
Psal jsem je patnáct let a myslím, že jsem architektonická témata již vyčerpal.

Bral jste je jako relaxaci, nebo příležitost k architektonické osvětě?
Jako terapii. Když se vynořil nějaký průšvih, měl jsem alespoň další námět na sloupek. Dodnes se občas lidé ozvou a reagují na ně. Určitě spontánněji než na naše stavby.

Rozhovor vyšel v magazínu Esprtit.

Olga Myslivečková
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz