Guru mnoha, a nejen neurotických intelektuálů Woody Allen si v hlavní roli jednoho ze svých raných filmů posteskl, že to s lidským životem není ani trochu jednoduché. Už narozením je člověk, ač ještě nic neprovedl, odsouzen k trestu smrti, a před ní jen spousta trápení, bolesti na různý způsob, vztahové trable a nakonec nevyhnutelně „Zubatá s kosou“. A to, dodává Allen, raději nemyslet na zemětřesení, války a holocaust. Nevím, zda je to v tom filmu přesně takto formulováno, ale to není podstatné.
Občas totiž ozvěna hlasu sboru starců z Iliady, který upozorňuje, že největší terno tohoto nejlepšího z možných světů je „se do něj nenarodit“, zaťuká na mysl každého. A když se (co nám zbývá, když není známo, kde daný stav reklamovat) pracně srovnáme s nevábnou perspektivou lidského života ústícího nezřídka do bolestí a vždy do smrti, pak abychom se strachovali, že toto utrpení a konec nepřijdou ve smířené pokoře s nevyhnutelností plynoucího času, ale že je přinesou přírodní katastrofy, či hůře, z řetězu utržená a neovladatelná lidská zloba.
Tímto pesimistickým úvodem chci říct, že občas i velmi smutný klaun Allen odkazem na „zemětřesení, války a holocaust“ upomíná na skutečnost, že jako pověstná třešnička na dortu všech pomyslných strastí visí nad lidským údělem kromě běžných a nevyhnutelných trampot i možnost a příslib Apokalypsy. Že nás semele na krvavou kaši „Cosi“, co se všem běžným „soukromým nočním můrám“ o třídu vymyká.
Zjevení Janovo
Pojem „apokalypsa“ pochází z řeckého slova vztahujícího se k významu „odhalení“ či „zjevení“ a apokalyptické vize nacházíme v některých knihách Starého zákona, především si je spojujeme se Zjevením Janovým, které uzavírá Nový zákon. Byly to sugestivní děje této knihy používající symboliku dráždící mocnou obrazností, jež se trvale zapsaly především do paměti křesťanskou víru vyznávající části lidstva a po staletí inspirovaly zejména literaturu či výtvarné umění.
Byly to sugestivní děje Zjevení Janova uzavírající Nový zákon a používající symboliku dráždící mocnou obrazností, jež se trvale zapsaly především do paměti křesťanskou víru vyznávající části lidstva a po staletí inspirovaly zejména literaturu či výtvarné umění |
Nelze nevzpomenout některé obrazy Bruegelovy či Boschovy, jakož i rytiny Dürerovy, z nichž jedna je věnovaná pověstným čtyřem apokalyptickým jezdcům, kteří pod kopyty svých ořů drtí nebohé pozemšťany v prach. Není divu, vždyť zejména o dění po rozlomení čtvrté pečeti Beránkem je psáno: „A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním. Těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami.“ Tím výčet hrůz nekončí.
I v dalších částech Zjevení Janova se to jen hemží děsivými výjevy pokoušejícími od nepaměti fantazii lidstva. Co na tom, že současný úvodní komentář ke knize hovoří, že nejde „o zašifrované konkrétní informace pro budoucnost, nýbrž o obrazně vyjádřenou zkušenost víry, která v těžké situaci znovu odhaluje vyhlídku na Kristovo vítězství“, když lidé většinou nedokázali odolat tlaku své imaginace, aby se neptali, zda se právě za jejich časů nenaplní proroctví, „až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa“.
Odpovědi se lidstvu zatím nedostalo, tedy definitivní, neboť zásadním znakem „pravé Apokalypsy“ by měl být úplný konec pozemských dějin ve smyslu finálního boje sil dobra a zla na místě zvaném hebrejsky Harmagedon. Jenže zatím vždy, když se zdálo, že nakupení hrůz nemůže jít dál, nastal nový počátek zpravující, že to vše strašlivé byl dosud jen nevinný „apokalyptický předkrm“ před „hlavním chodem“, který teprve přijde.
Život ve stínu
Až takto se někdy dokážeme mýlit – jako britský předseda vlády Neville Chamberlain, který z Mnichova v roce 1938, aniž to zatím tuší, nepřiváží mír pro svou dobu, ale pouze příslib jeho časům se zručnou krejčovskou přesností nastehované apokalypsy. Jelikož však nikoliv konečné, proto zatím jen „nepravé“.
To však nebrání, aby v televizi nešly mnoho dílů obsahující seriály, které se nazývají tu Apokalypsa–Hitler, tu Apokalypsa–první světová válka. Obojí bylo ve 20. století natolik masově hrozné a v dosahování krutosti k lidským bytostem vynalézavé, že jediný adekvátní příměr, který se téměř automaticky dere na rty i do pera je, že to bylo „apokalyptické“. Právě těmito ději nastavené měřítko hrůz se vzpírá jinému srovnání, každé jiné nestačí.
Nezbývá než žít ve stínu apokalyps, jenž je vyhrazen spíše lidem jemným a vzdělaným , kteří mají načteno, jak lehce se mohou doby v zásadě dobré a bezproblémové proměnit ve zlé a bezútěšné, v ony děje apokalyptické. Jak tenký je obal jádra, z nějž se může z lidské bytosti na svět proklubat bestie, jež se plná zvrácené vášně oddá zvířecímu řádění. |
Nezbývá než žít ve stínu těchto apokalyps, jenž je vyhrazen spíše lidem jemným a vzdělaným (intelektuálům „allenovského ražení“), kteří mají načteno, jak lehce se mohou doby v zásadě dobré a bezproblémové proměnit ve zlé a bezútěšné, v ony děje apokalyptické. Jak tenký je obal jádra, z nějž se může z lidské bytosti na svět proklubat bestie, jež se plná zvrácené vášně oddá zvířecímu řádění.Pokud ji nastavení světa v tom nejen nebrání, ale i ponouká k protržení zábran, může být „vše“ na dlouho ztraceno.
Proto lze tleskat českému časopisu, který jako možný obrat od společensky nepřijatelného k vládou ulice posvěcenému vyhodnotil okamžik, kdy se na ne tak dávných demonstracích objevily v souvislosti s uprchlickou krizí šibeničky se jmény „vítačů“. Právě takto by mohl vypadat první vzdálený závan dechu z chřípí nově nastartovaných apokalyptických ořů.
Zároveň máloco mohlo na mysl lidí působit více apokalypticky (ve smyslu nezvyklého a „zle přelomového“ dění) než televizní pohled na zástupy „zcela jinak“ vyhlížejících lidí valících se do míst, jež jim nenáležejí. Paradoxně se „vítači“ i lidé se šibeničkami pro ně setkali ve společném strachu z „nové apokalypsy“.
Nutnost vytahovat démony
Přitom je pravdou, že na strachu a strašení apokalypsou nic pozitivního vybudovat nelze. Odtud i odmítání se tím zabývat výroky, o nichž už pradávná lidová moudrost ví své. Říká se, „nesýčkuj“, „nepřivolávej to“, „nemaluj čerta na zeď“ a pozadu nezůstávají ani intelektuálové s úvahami o neblahých „sebenaplňujících proroctvích“.
Navzdory tomu je máloco stejně nutné jako vytahovat démony z jejich temných děr na světlo, aby opustili skrýše nevědomí a rozplynuli se (jakkoliv naivně to s ohledem na nepoučitelný i nemálo agresivní lidský rod může znít) v jasném slunci racionálního myšlení.
Máloco je stejně nutné jako vytahovat démony z jejich temných děr na světlo, aby opustili skrýše nevědomí a rozplynuli se (jakkoliv naivně to s ohledem na nepoučitelný i nemálo agresivní lidský rod může znít) v jasném slunci racionálního myšlení |
Vzpomeňme na slavný a dodnes varující Goyův cyklus grafik Hrůzy války děsivě přesně poučený realitou napoleonských válek a zachycující už na počátku 19. století všechna ta monstra, která plodí „spánek rozumu“. Bez jejich názorného zobrazení budou totiž lidé jen slepě následovat svůj nevědomý a k šíleným činům je dohánějící strach, jenž se jim ztělesní v postavě vůdce slibujícího, že je před ním ochrání.
Dodnes jde děs z dokumentárních záběrů ukazujících příslušníky historií „vysoké kultury“ oplývajícího německého národa, jak hromadně a se vztyčenými pažemi omdlévají blahem při pohledu na „vadné vřeštivé individuum“ (jak se vyjádřil o Hitlerovi anglický spisovatel H. G. Wells).
Takových příkladů by se našlo mnoho, za všechny zástupy zfanatizovaných čínských mládežníků máchajících Maovou rudou knížkou za kulturní revoluce, přičemž ozvěnou jejich skandování nesoucího smrt byl i nadšený potlesk užitečných idiotů západní levice v roce 1968.
Studie historiků
Pokud se něco takového děje, je „dobová apokalypsa“ v plném proudu, a nezbývá než ji nechat doběhnout k jejím přehořkým koncům, aby se v bolestech a za cenu neuvěřitelných obětí mohl zrodit „nový počátek“. O tom, že řečené není nadsázka a přechod od apokalypsy k „biedermeierovské idyle“ se nese stále ve znamení apokalyptického, nic nehovoří lépe než studie historiků.
O tom, že přechod od apokalypsy k „biedermeierovské idyle“ se nese stále ve znamení apokalyptického, nic nehovoří lépe než studie historiků |
Například německý historik Robert Gerwarth ve své nedávno vydané knize Poražení přesvědčivě ukazuje, že po apokalypse první světové války ta ještě několik let pokračovala v řadě „lokálních válek“ za obrovského utrpení civilního obyvatelstva. Britský historik Keith Lowe se pak tématu „apokalypsy po apokalypse“ věnuje ve své studii Zdivočelý kontinent, jež nese do časoprostorových souřadnic podtitul Evropa zasažená druhou světovou válkou.
Ocitujme hned z její první strany, protože popis nejlépe a téměř „anatomicky přesně“ postihuje, že stav po apokalypse je stále apokalypsa: „Právo a pořádek prakticky neexistují, neboť zde není ani policie, ani soudní moc… Ulicemi se potulují ozbrojení muži, berou si, co chtějí, a vyhrožují každému, kdo se jim postaví do cesty. Ženy všeho věku i postavení nabízejí svá těla za jídlo a ochranu. Nezbyl žádný stud. Žádná morálka. Jen pud sebezáchovy.“
Omezení pohodlnosti a sobectví
Ještě jednou zdůrazňuji, že pokud se „dobová apokalypsa“ rozběhne, lze už jen bojovat na straně dobra, přičemž se prakticky nevyhnutelně z podstaty vedení války dopouštět i zla. To, co bývá svým způsobem mnohem těžší, ale také mnohem smysluplnější, je být ostražitý již v dobách, kdy apokalyptičtí jezdci ještě podřimují ve svých zimovištích a pečlivě střežit zámky od jejich ohrad.
Jen obtížně si dnes lze představit, že při neschopnosti domluvit se byť jen ve dvou téměř na čemkoliv, se prakticky všichni dohodneme na omezení své pohodlnosti a sobectví, což jediné nás může před blížícím se „kolapsem klimatu“ a jeho důsledky zachránit |
Raději snést výsměch za planý poplach než jedinkrát v pozornosti ochabnout, poddat se spánku a nechat věcem volný průběh. Protože – a nic si nenalhávejme – „vůdců šikulů“, kteří využijí každé příležitosti k otevření závor hrůzným koním včetně jejich pobídnutí z klusu do trysku, je vždy dost. Lidí, kteří zpravidla v ničem nevynikají, ale byly jim řízením osudu svěřeny klíče k lidské iracionalitě a z ní zplozeným strachům, jež intuitivně umějí přesně a hladce usadit do patřičných zámků.
A klíče pevně usazené v zámcích od lidského strachu, blbosti a lhostejnosti nevyhnutelně znamenají i apokalyptické jezdce pevně usazené v sedlech a na volné planině plné sadistické vynalézavosti, přičemž možná stačí jen lhostejnost. To proto, že mnohé nasvědčuje, že příští apokalypsa může být „klimatická“, a stane-li se, nejspíše bude i ta „pravá“, a tedy konečná pro celý lidský rod.
Jen obtížně si dnes lze představit, že při neschopnosti domluvit se byť jen ve dvou téměř na čemkoliv, se prakticky všichni dohodneme na omezení své pohodlnosti a sobectví, což jediné nás může před blížícím se „kolapsem klimatu“ (o němž je signálů nepočítaných) a jeho důsledky zachránit.
Trochu optimismu a štěstí
Americkým filmovým režisérem jsem začal a americkým filmovým režisérem i skončím. Ještě předtím však připomenu Brita Johna Schlesingera, který brilantně zfilmoval stejnojmenný román Nathanaela Westa Den kobylek (příznačně vydaný v roce 1939, zahájení apokalypsy), jehož závěrečná scéna plná agresivní vášně zlobou posedlých lidských mravenců naplňuje vizuální definici apokalypsy.
Je zjevné, že když se chytí za správný konec, může být apokalypsa i adrenalinový zážitek a zábava. Chce to ovšem trochu štěstí. |
Oním Američanem nemůže být nikdo jiný než Francis Ford Coppola a jeho úžasné zfilmování Conradovy novely Srdce temnoty přenesené do vietnamského konfliktu. Ve filmu Apokalypsa je i dech beroucí scéna, kdy útočící americké bojové vrtulníky mají při náletu na pobřeží (na němž už hoří džungle zapálená napalmem) puštěnou ze svých kabin hudbu z Wagnerovy Valkýry, přičemž v této úchvatné apokalyptické vizi pobíhá před mořskými vlnami pološílený plukovník Kilgore a organizuje surfování.
Takto vzato, jsem trochu naplněn optimismem, jenž mi dovoluje prosvětlit toto temné téma. Je totiž zjevné, že když se chytí za správný konec, může být apokalypsa i adrenalinový zážitek a zábava. Chce to ovšem trochu štěstí– tedy alespoň dvoumetrové vlny a neopakovat Kilgorovu chybu a nenechat si ukrást kvalitní surfovací prkno rozjívenými mariňáky.
