Nikolaj Nikitin je usměvavý, výřečný a vstřícný muž. Není divu, jeho povolání může být pro leckoho vysněnou profesí, protože velkou část své pracovní doby stráví sledováním filmů. Působí totiž jako delegát Berlinale, Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně, pro oblast střední a východní Evropy, střední Asie, Kavkazu a Finska.
ČESKÁ POZICE s ním v Praze během 9. ročníku festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest (proběhl 15. až 19. října) hovořila – jak jinak – o filmu: o české, výdochodoevropské a německé produkci, o investičních pobídkách pro zahraniční štáby, o pirátství i o tom, jaké změny film zažívá v souvislosti s nástupem internetu.
ČESKÁ POZICE: Co vaše práce delegáta Berlinale přesně obnáší?
„Mým úkolem velvyslance je udržovat kontakt se zajímavými režiséry a producenty a sledovat aktuální proudy v dotyčných zemích“ |
NIKITIN: Jsem něco jako scout, vyslanec festivalu. Mám zodpovědnost za předvýběr filmů z 31 filmových zemí a spolupráci s nimi. V zásadě mezi ně patří vše na východ od Německa po Čínu, bývalý východní blok, postsovětské republiky či Finsko.
Často do těchto zemí jezdím a sleduji jejich aktuální produkci, která je pro nás zajímavá. Celovečerní, dokumentární a hrané filmy, které ještě nebyly promítány na jiném festivalu, jež právě vznikly a svým profilem odpovídají programovému schématu Berlinale. Dělám předvýběr, předkládám návrhy, které pak schvalují moji kolegové v Berlíně. Mým úkolem velvyslance je udržovat kontakt se zajímavými režiséry a producenty a sledovat aktuální proudy v dotyčných zemích.
ČESKÁ POZICE: Pokud chce český režisér přihlásit svůj film na Berlinale, obrátí se na vás?
NIKITIN: Ano, na mě, respektive na České filmové centrum, které se stará o propagaci českého filmu v zahraničí. České filmy se u nás často hlásí souhrnně přes ně.
ČESKÁ POZICE: Kolik snímků během roku zhlédnete?
NIKITIN: Ročně to je tak pět set filmů pro Berlinale a pět set, na které se dívám takříkajíc pro vlastní potěchu. To jsou tři filmy denně, často jsou to ale krátké snímky, nedívám se tedy devět hodin denně na filmy.
ČESKÁ POZICE: To může pro leckoho znít jako povolání snů...
NIKITIN: Ano, v řadě ohledů jím je. Člověku, který rád cestuje, poznává různé kultury a dívá se na spoustu filmů, bych jej doporučil.
ČESKÁ POZICE: Dobře se vyznáte v současné východoevropské filmové produkci. Kterou zemi z těch, jež spadají do vašeho regionu, považujete momentálně za nejprogresivnější?
NIKITIN: To je velmi těžké říci. Vždy tvrdím, že jsem otec 31 dětí, které mám rád z různých důvodů. Na základě Berlinale lze vyvodit, že jsou určité tendence, země, které jsou zvlášť zajímavé.
„Takzvaná nová rumunská vlna vznikla tím, že se mladá generace jasně rozhodla teď a tady dělat nízkorozpočtové snímky o aktuálních tématech“ |
Zde mě jako příklad napadá Rumunsko – minulý rok vyhrál Zlatého medvěda na Berlinale Călin Peter Netzer (se snímkem Pozice dítěte – pozn. red.), v Cannes uspěl film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Takzvaná nová rumunská vlna vznikla tím, že se mladá generace jasně rozhodla teď a tady dělat nízkorozpočtové snímky o aktuálních tématech. Podle mého to hodně souvisí s tím, že se tam hodně brzy odhodlali vyrovnat s Ceaușescovým režimem, zatímco jiné země se nořily více do minulosti.
Velmi silnou kinematografii má Polsko. Vedle starých mistrů typu Adrzeje Wajdy jsou tam mladí režiséři jako Małgorzata Szumowska, která dělá skvělé filmy. Polsko také produkuje výborné žánrové snímky.
Silně oceňuji také Gruzii, malou zemi s přehlednou produkcí, ale velmi bohatou filmovou tradicí. V posledních dvou letech jsme pokaždé měli na Berlinale dva filmy z Gruzie. Poměr kvalitních filmů na celkové produkci je tam velmi dobrý.
ČESKÁ POZICE: V Česku se v současné době hodně hovoří o tom, že sice máme slavnou filmovou minulost, ale současnost je spíše skromná. Souhlasíte?
NIKITIN: Vaše tradice je velmi silná, to každopádně. Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, celá česká nová vlna byla vynikající. Myslím, že jsou zde i zajímavé současné filmy, opakovaně se objevují dobré debuty.
Vím, že pro film byla těžká doba, ve které stát omezil svoji finanční podporu. Je ale třeba mít vždy na paměti, že film je jako umělecké odvětví mimořádně náročný a nákladný, potřebuje velmi mnoho peněz a státní podpory, zejména pro odvážné projekty. Pokud bych měl alespoň někoho jmenovat, napadá mě Bohdan Sláma, který je pro mne jedním z nejvýznamnějších evropských filmařů. Natočil filmy, které se mě silně dotkly.
ČESKÁ POZICE: Intenzivně se u nás diskutuje i o investičních pobídkách pro hollywoodské produkce. Domníváte se, že zahraniční štáby pomáhají i domácím tvůrcům, podporují je?
NIKITIN: Rozhodně. Pobídky jsou v první řadě dobré proto, že generují peníze pro veřejné rozpočty. Barrandov v posledních letech přišel o několik velkých projektů, protože filmaři dostali výhodné nabídky v Maďarsku nebo v Bulharsku.
„Z příchodu velkých produkcí může profitovat hlavně klíčový ,dorost’. Student filmové školy může potkat Spielberga či jiného významného tvůrce, může se toho hodně naučit.“ |
Jsem přesvědčený, že z příchodu velkých produkcí může profitovat především klíčový „dorost“. Student filmové školy může potkat Stevena Spielberga či jiného významného tvůrce, může se toho hodně naučit. Například v Rumunsku mnoho mladých lidí spolupracovalo na natáčení filmu Návrat do Cold Mountain režiséra Anthonyho Minghelly. Vydělali si tím peníze, takže nemuseli natáčet reklamy nebo pro televizi, a zároveň získali potřebné know-how pro točení vlastních filmů. Od velkých produkcí se lze hodně naučit i po technické stránce.
Barrandov má své výhody, pokud mu bude politika nakloněná a odsouhlasí přiměřené daňové úlevy. Dnes nabízí Maďarsko daňové úlevy ve výši 30 procent, Česko 20 procent. Pak už nezáleží na kvalitě – deset procent z tak velkých rozpočtů jsou ohromné částky. Myslím, že politika má za film, který od Lenina platí za nejdůležitější umění, velkou zodpovědnost a měla by jej podporovat.
ČESKÁ POZICE: Mění se s nástupem internetu a kvalitní televizní produkce film jako takový?
NIKITIN: Film se rozhodně bude měnit, patří mezi nejmladší umělecké formy. Má za sebou asi jen stoletou historii a už se několikrát výrazně proměnil – se zvukovým filmem, s barevným, s příchodem televize. Ale žádné médium neumírá, když nastupuje nové. To už bychom dávno neměli operu ani klasické divadlo.
„Film také – a o tom byly napsány stohy knih – jako kulturní kolektivní zážitek přirozeně supluje funkci moderní církve“ |
Film také – a o tom byly napsány stohy knih – jako kulturní kolektivní zážitek přirozeně supluje funkci moderní církve. Stále je to tak, že když vezmete dívku na první rande, jdete s ní do kina. Funkci kina tedy nemůže Netflix ani nic podobného nahradit. Je něco úplně jiného sedět doma sám před obrazovkou.
Filmový způsob vyprávění se ale mění – a může to být i velmi pozitivní. Některým tvůrcům vyhovuje, když mají na vyprávění dvacet hodin v televizním seriálu a nemusejí svůj příběh vmáčknout do hodiny a půl na plátně.
ČESKÁ POZICE: Podobně jako v hudební branži kazí filmařům obchody do značné míry piráti. Myslíte si, že bude někdy možné nelegální šíření filmových kopií regulovat?
NIKITIN: Mám na to trochu podobný názor jako Quentin Tarantino: pokud pirátství slouží k šíření filmů, není to úplně špatné.
„Problémem je, že v mnoha evropských zemích zatím nefunguje rozumný model zpoplatněného sledování, díky kterému by bylo legální sledování filmů atraktivní“ |
Problémem podle mě je, že v mnoha evropských zemích zatím nefunguje žádný rozumný model zpoplatněného sledování, díky kterému by bylo legální sledování filmů atraktivní. Pokud by se měli lidé možnost dívat na filmy třeba za euro, určitě by jej zaplatili místo toho, aby si někde něco stahovali nelegálně. Opakovaně slyším, že filmy, na které by se lidé rádi dívali prostě „legálně“, nejsou k dispozici. Mnoho lidí se stává piráty proto, že se ke konkrétním snímkům prostě jinak nemůžou dostat.
Vím, že je těžké změnit návyky lidí, ale věřím na to dobré v člověku. Jsem spíše optimista. Stahování a šíření filmů po internetu kinům neškodí. Všechna čísla svědčí o tom, že neplatí, že když někdo hodně stahuje, nechodí do kina. Existují dokonce lidé, kteří díky stahování chodí do kina častěji. Podívají se na filmy, které je zajímají, nelegálně, a pak na ně jdou ještě do kina.
ČESKÁ POZICE: Do Prahy jste přijel kvůli Filmfestu – festivalu německy mluvených filmů. Lze říci, že dnes existuje něco jako „německý“ film?
NIKITIN: Velmi dobrá otázka, myslím, že bychom o ní mohli diskutovat celé hodiny. Co je to film, má nějakou národnost? Já, který mám při Berlinale na starosti 31 zemí a procestoval jsem kus světa, si už nemyslím, že by film měl něco jako národnost. Stačí se podívat do Hollywoodu, kolik tam pracuje národností. A kdo jej vůbec udělal Hollywoodem? Byli to především němečtí a rakouští Židé.
„Nemyslím, že by film měl něco jako národnost. Stačí se podívat do Hollywoodu, kolik tam pracuje národností. A kdo jej vůbec udělal Hollywoodem?“ |
Německý film lze nejspíš identifikovat podle řeči, ve které byl natočen, německé kultury, díky tomu, že se odehrává v Německu a zabývá se tamními tématy. Ale pokud uvážíme, že jedním z nejuznávanějších a nejpoutavějších současných německých režisérů je Fatih Akin z druhé generace tureckých přistěhovalců, dá se to také těžko určit...
Německý film se vyznačuje řečí a tématy, není ale nutně vytvářen rodilými mluvčími nebo německými občany. Také velmi věřím v koprodukci – především právě se středoevropskými a východoevropskými zeměmi. Německá filmová tvorba z ní může velmi profitovat. V tomto regionu je momentálně řada filmařů, kteří mohou vyprávět neskutečně mnoho příběhů.
ČESKÁ POZICE: Definovat, co vše pod pojem „německý film“ spadá, očividně není jednoduché. Můžete přesto zhodnotit úroveň současné „německé“ produkce?
NIKITIN: Řekl bych, že Německo už delší dobu hraje Ligu mistrů, nejen ve fotbale, kde jsme se letos stali mistry světa. Ve filmovém světě hraje Německo také velmi výraznou roli, protože má skutečně dobrou strukturu podpory filmové produkce. V Evropě jsme tak na druhém místě po Francii, kterou jsme vždy vnímali jako vzor. Je skvělé vidět, že máme k dispozici tolik finančních prostředků, tolik možností či filmových škol. Zároveň ale máme vynikající filmaře, kteří čerpají peníze z mezinárodních zdrojů, a filmy, které skutečně vydělávají.
Zde v Goethe Institutu (rozhovor proběhl v jeho pražské budově – pozn. red.) se v této souvislosti přímo nabízí snímek Fack ju Göthe, německá komedie, kterou v kinech vidělo sedm milionů diváků, téměř deset procent obyvatel (do českých kin byl uveden pod názvem Fakjů pane učiteli – pozn. red.). Takže německý film funguje dobře. Samozřejmě by mohl být ještě lepší. Pokud bych měl odhalit jeho bolavé místo – často mu ještě chybí odvaha zpracovávat výjimečná a aktuální témata. Ale i zde jsou filmaři, jako především Andreas Dresen z mladší generace nebo Dietrich Brüggemann, kteří velmi přesně dokážou vystihnout, co se právě v Německu děje.
Nikolaj Nikitin (40)
|
